Krvavý Žižkov? Rudiš, Denemarková, Padevět a další sepsali černou kroniku z drastické historie pražské čtvrti
Po Krvavém Bronxu se v knihkupectvích objevil Krvavý Žižkov. Už druhá antologie "krvavých povídek" svou kvalitou a originalitou výrazně převyšuje většinu ostatních českých povídkových antologií z posledních let.
"Támhle skočil ze střechy jeden inženýrek, co chtěl být botanikem, ale otec mu to zakázal, protože chtěl, aby pokračoval v rodinné tradici. Jenže ten kluk miloval kytičky, a ne stroje, a tak se ustrojil a skočil. A támhle, v Žerotínově ulici, se oběsil jeden domovník. Jmenoval se Pokorný, to mě zaujalo, protože on ke svému konci přistoupil s opravdovou pokorou. Všechno po smrti manželky vyklidil, celý byt vymaloval, nic tam nenechal, jen obálku s dopisem, že se omlouvá, a s penězma na pohřeb. A pak se oběsil na háku od lustru."
Podobnými osudy se hemží nejen povídka Jaroslava Rudiše Sběratel citů, v níž je svému kamarádovi převypravuje znalec žižkovských poměrů, ale i historie brněnského Cejlu nebo právě pražského Žižkova, tedy čtvrtí oplývajících výrazným geniem loci. Není divu, že do těchto kulis zasadili své příběhy autoři a autorky dvou nejzajímavějších povídkových antologií z poslední doby.
První z těchto svazků nesl název Krvavý Bronx. K vydání jej připravil spisovatel, nakladatel a editor Martin Reiner, jehož Druhé město v roce 2020 knihu vydalo společně s dalším brněnským nakladatelstvím Host.
Otcem myšlenky vydat antologii příběhů inspirovaných osobitou, leč hlubší identitu postrádající částí moravské metropole, jež si vysloužila přízvisko Bronx, byl historik a spisovatel Michal Konečný. Ten také přišel s nápadem, aby jednotlivé texty vznikly na základě novinových článků z druhé poloviny 19. století o místních nešťastných událostech, a napsal ke knize úvodní stať o dotyčné lokalitě.
Soubor šestnácti příběhů, jejichž tvůrci byli vybráni z okruhu autorů a autorek vydávaných oběma zmíněnými nakladatelstvími (nechyběli mezi nimi ani Reiner s Konečným), se nakonec dočkal čtenářského ohlasu. A tak není divu, že vzniklo volné pokračování.
Letošní novinku, opatřenou titulem Krvavý Žižkov, už vydal Martin Reiner sám v Druhém městě. Coby spolueditora přibral svého nakladatelského redaktora Miloše Voráče.
Druhý svazek obsahuje povídek čtrnáct (polovinu z nich ještě před vydáním knihy nabídla k poslechu rozhlasová Vltava) a opět jim předchází historiografický úvod. Pod ním je v tomto případě podepsána Eva Hájková, historička z oddělení kultury a památkové péče MČ Praha 3.
Ve svém pojednání o "svobodné republice Žižkov", jak se někdejšímu městu a dnešní pražské části s oblibou přezdívá, čtivě shrnula poutavou historii dané čtvrti. Představila její charakteristické rysy (vliv husitského odkazu spjatý s prvním starostou Karlem Hartigem, specifický druh výstavby - činžovní pavlačové domy - nebo množství hospod, vináren a podobných podniků, přitahujících leckdy zločinecké podsvětí). A také upozornila na inspirativnost dotyčného prostředí, jež se odráží v dlouhé řadě uměleckých děl, na jejímž konci stojí přítomná kniha.
Příběhy inspirované skutečnými událostmi
Letos vydaná antologie se může pochlubit zajímavým, ba i genderově vyváženým autorským výběrem, v němž figurují zavedená jména současné české literatury.
Zároveň tu nenajdeme žádného spisovatele či spisovatelku z předešlého svazku. To je na jednu stranu možné ocenit jako vítanou snahu o pestrost, na straně druhé by se však mezi přispěvateli první antologie našli prozaici, kteří by se v pražských kulisách dozajista cítili nadmíru dobře (například autor Mlýnu na mumie Petr Stančík).
Zadání přitom bylo stejné jako minule: spisovatelé si vybrali výstřižek z dobové "černé kroniky", slibující dramatickou zápletku s nešťastným koncem, a následně se jím nechali vést při psaní vlastního příběhu. Pouze v jediném případě - u textu Sylvy Fischerové - pak nepředchází zmíněný výstřižek povídce, nýbrž figuruje až na jejím konci coby pointa celého vyprávění.
Zvolený koncept s sebou pochopitelně přináší jistá úskalí. Nejenže se tu často opakují motivy (sebe)vraždy, krádeže, znásilnění či nevěry, ale část námětů působí navzdory vynaloženému úsilí autorů o jejich ozvláštnění trochu banálně.
První svazek představoval pro většinu čtenářů dosud neznámou brněnskou čtvrť. Tentokrát se pohybujeme v mnohem častěji užívaných pražských kulisách, které v minulosti inspirovaly vznik nejedné podobné povídkové antologie. Z těch novějších jmenujme třeba knihy Praha v množném čísle (tam se ovšem jednalo o výbor již dříve publikovaných textů) nebo Praha noir (kde se místopisné určení rovněž pojilo se žánrovým vymezením).
Krvavý Žižkov má i podařenou výtvarnou stránku (výrazné, až lehce expresivní ilustrace Adama Štecha). Ta s obsahem svazku koresponduje mnohem víc, než tomu bylo v případě první antologie.
Před lety na proletářském Žižkově
Jednotlivé povídky se až na pár výjimek odehrávají v posledních letech existence Rakouska-Uherska nebo za první republiky. Logicky se v nich odrážejí dobové poměry ve vybrané lokalitě. Mezi jejich protagonisty tak převažují chudí dělníci (popřípadě služky) či drobní řemeslníci a živnostníci, nechybí ani kriminálníci, prostitutky a novináři.
Sociální rozdíly podtrhuje účinkování zámožných podnikatelů nebo statkářů. Inspirace kriminálními případy pochopitelně volá po přítomnosti rozličných strážců zákona. Tehdejší národnostní rozmanitost obyvatel Prahy ilustruje občasný výskyt Němců, Židů a dalších skupin obyvatelstva.
Pokud jde o zápletky jednotlivých příběhů, nejvíce se točí kolem vyšetřování různých zločinů, počínaje výtržnictvím a vraždou konče. Nejeden z těchto případů je nadto spojen s motivem tragické lásky, popřípadě se snahou vymanit se z tíživé životní situace.
Mnozí autoři a autorky však ke zpracování vybraných námětů přistoupili velmi nápaditě. Pojednávané události nezřídka dokázali ozvláštnit dalšími tematickými vrstvami, nečekanými motivy, či dokonce humorem. Týká se to například povídky Aleše Palána, jež je plná odkazů na pražskou německou literaturu, nebo příběhu Lucie Faulerové s vtipně pojatým protagonistou a překvapivou zápletkou.
Svá oblíbená či dříve zpracovávaná témata dokázalo v nových prózách i přes omezující zadání efektivně zužitkovat hned několik autorů. Třeba Pavla Horáková, která zúročila zkušenosti účastníků první světové války, kterými se společně s Jiřím Kamenem zabývala v knihách Přišel befel od císaře pána a Zum Befehl, pane lajtnant…
Stanislav Biler se věnuje drsně podané sociální problematice, Radka Denemarková přináší epický příběh s neobyčejnou hrdinkou a feministickou linkou, Jakuba Katalpa napsala povídku dokumentující ne vždy pozitivní vliv bouřlivého rozvoje Žižkova na život jeho obyvatel a Jiří Padevět vyrazil po stopách válečných útrap uprchlice z Haliče v překvapivém prolnutí velkých - byť jen literárních - a malých dějin.
I další povídky z této kvalitativně vzácně vyrovnané antologie nabízejí čtenářům poutavé příběhy s hodnověrně vykreslenými historickými kulisami a citem pro dobový jazyk.
Své zkušenosti s podobnými toposy nebo žánry zde osvědčili například Simona Bohatá, autorka mající blízko ke světu pražské periferie, bývalá "básnířka města Prahy" Sylva Fischerová, prokazující ve své povídce značnou obeznámenost s publicistickým stylem, a v neposlední řadě též milovník staropražských kulis a historických fabulací Miloš Urban.
Kompaktnost souboru v tomto směru naopak trochu narušují příběhy Petry Hůlové, Markéty Pilátové či v úvodu textu zmíněného Jaroslava Rudiše, jež jsou zasazené přinejmenším zčásti do současnosti a za ostatními příspěvky lehce zaostávají i co do zajímavosti zápletky, potažmo vyústění příběhu.
Jako celek ovšem Krvavý Žižkov (stejně jako před ním Krvavý Bronx) svou kvalitou a originalitou výrazně převyšuje většinu ostatních českých povídkových antologií z posledních let.
Vděčí za to mimořádné autorské sestavě (pro úplnost jmenujme i dosud nezmíněnou Annu Bolavou), stejně jako neotřelému a očividně nosnému konceptu, který se ani druhým svazkem dozajista nevyčerpal. Odkud se asi dočkáme krvavých povídek příště?
