Hlavní proud naší prózy je už několik let naladěn „řešit“ společenský kontext. I když necháme stranou čtivo o tom, kdo a co přichází z Hradu či z kmotrovského podsvětí, je zjevné, jak se soudobá próza otevřela všemu, co právě hýbe aktuálním světem, ať už světem přítomnosti nebo té minulosti, která je dominující ideologií prezentována jako živá a podstatná (příběhy okupačního vzdoru, odsun Němců, stalinismus, normalizace). Je to pochopitelné: autoři, kteří mají ambice se svým psaním alespoň částečně živit, jsou nuceni psát za pochodu a nemají čas a ochotu počkat si na to „své“ téma a nechat je v mysli zrát, překračovat jeho doslovnou či prvoplánově alegorickou rovinu a ždímat z něj cosi univerzálnějšího. Po letech tak bude soudobá próza – troufám si odhadnout – sloužit jako vydatný zdroj historikům či sociologům, kteří v ní najdou výtečně zakonzervované stopy dobových témat a řečí, jež hýbaly společností neschopnou vykročit z tenat postkomunistické éry. Ke čtení, které nabízí požitek z četby, z vydatnosti a vnitřní uspořádanosti textu, toho však moc nezbude.

Nová kniha Ludvíka Němce (55) Láska na cizím hrobě mi představuje protiklad k tomuto „řešícímu“ psaní, jež chápe literaturu jako pracovitou a čistotnou služku, které má jít o to, aby se dobře vdala do etablované společnosti.

Románky z rodu Dekameronu

Ludvík Němec vydal svou prvotinu Nejhlasitější srdce ve městě v roce 1978, když mu bylo jednadvacet let, což bylo tehdy výjimečné samo o sobě. Následující román Hra na slepo (1982) nabídl pozoruhodně mnohorozměrný text, kterým se zařadil vedle Vladimíra Macury či Alexandry Berkové – tedy k těm několika mladým autorům, jejichž prózy tehdy byla radost číst. Poté vydal další dva romány, ale z jeho psaní jako by se vytratila nosná témata.

Teprve v povídkovém souboru Já jsem ta tma (1996) se mu vrátil dar pečlivé volby detailu a vytříbené propracovanosti celku. Izolované světy jednotlivých povídek se tu zajímavě provazovaly a překrývaly, i témata osudových a nahodilých sil, jež vstupují do vztahů mezi lidmi, byla pojata intenzivně a umocňovala je vypravěčská ironie a hravost, která konečně nepůsobila samoúčelně. V dobovém kontextu, jenž se právě posouval od zaplňování „bílých míst“ k fascinaci deníkovou autenticitou, však tato knížka zjevně fabulovaných, uměle a fantazijně vytvářených příběhů tehdy zapadla.

Teď se tedy – po sedmnáctileté odmlce – Ludvík Němec vrací souborem pěti „románků“ Láska na cizím hrobě. A je to návrat důstojný. Je ve vrcholné formě a nabízí knihu-počtení, jež výrazně vystupuje z poněkud zatuchlého rybníka současné české prózy. I jeho vypravěč sice využívá a komentuje dobově příznačné jevy éry normalizace a především pak „zlatých“ devadesátých let. Tyto rysy ovšem slouží jen jako funkční rekvizity k vyprávění příběhu, který chce mít univerzální, široce symbolické vyznění. Příběhu, jenž chce být umělý, hravý, příběhu z rodu Dekameronu.

Při četbě Němcovy nové knihy ožívá pocit, který člověk má u starých dobrých krátkých próz Čechovových, Buninových, Hemingwayových, Hrabalových. A Kunderových Směšných lásek, jež zjevně stály u kolébky. Tedy próz „ručně“ psaných, založených na vybrušování a cizelování. Také samotný žánr „románku“ přichází z míst mimo dnešní čas a prostor. Tímto podtitulem bývaly označovány už před sto lety knihy, které chtěly zaujmout čtenáře čtoucí kvůli ději a toužící, aby byli vytrženi z fádní či neútěšné každodennosti života kolem nich a aby byli přeneseni do sféry čistého, uspořádaného a dynamického světa, v němž platí jen zákonitosti příběhu.

A právě souborný a soudržný příběh, provazující jednotlivé motivy, postavy, prostředí a scény jak uvnitř každé povídky, tak navíc i v rámci knižního celku, je majákem, k němuž Němcův vypravěč směřuje. Sám deklaruje, že nechce vyprávět historky a že ve světě, jehož je demiurgem, se jednání postav i dějové epizody poddávají až výslednému příběhovému celku. Rafinovaná kompozice knihy je založena na průběžném zesíťovávání. Některé postavy se vyskytují jednou, jiné se vracejí ve variované podobě, další zas procházejí z jedné povídky do druhé. Vyprávění ruší hranici mezi světem aktuálním a fiktivním; v jedné z hlavních rolí povídky Dírka vystupuje básník Huptych, jehož prostřednictvím do příběhu vstupují i další postavy a události, které se nejspíš kdysi skutečně staly, nicméně letité převypravování je zmytizovalo a zbouralo hranici mezi tím, co se „opravdu“ stalo, a tím, co bylo z důvodů pointování, pobavení či poučení dodatečně pro příběh vyrobeno.

Návrat ztraceného syna

Eliminaci další konejšivé hranice, hranice mezi snem a skutečností, přináší už vstupní povídka, jež nastavuje i základní tematické pilíře celého souboru: milostné vztahy a kontrast dlouhodobého partnerství s lákavostí krátkého sexuálního „výletu“; stáří a horizont smrti na obzoru; tělesnost projevující se dysfunkcí, závislostí či deformací; vzpoura jako revoltující donkichotské gesto; ztráta kontroly nad vlastním osudem, která se o to víc promítá do víry v sílu slov – když už nemohu nebo nedokážu pořádně žít, tak ať se mi aspoň daří zaobalit svůj život do slov, jež mu dají vyznění a smysl. Toto poslední téma je explicitně vyneseno na povrch v závěrečné povídce, která je montáží životního příběhu autora písně Teskně hučí Niagara, obklopeného dramatem či spíše rozhlasovou hrou, v níž se dozvíme, jak „to dopadlo“ s postavou sjednocující všech pět povídek.

Zážitkové jádro se ale skrývá uvnitř rámu sbitého z úvodní a závěrečné povídky: Dírka, Rezonance a především Lůno představují podle mého vkusu jedny z nejlepších krátkých próz, jež česká literatura posledních dvaceti let nabídla. V nich se Němcovy vypravěčské schopnosti dostávají až na existenciální dřeň našich směšnohrdinských životů. Právě odhodlání obnažit vyprávěné, nevyprávět podle toho, co je nejpravděpodobnější či nejběžnější, ale podle toho, co má schopnost vypovídat nejhlouběji, umožňuje Němcovy povídky číst jako podobenství. Podobám dívání se na jevový povrch skrz někdejší peep show i dnešní magnetickou rezonanci jsou vystaveny postavy. Vypravěč naopak odmítá „nastavovat zrcadlo“ jevové podobě reality, ale inscenuje drama jako na jevišti. Drama vyčištěné od nepodstatného, a proto hyperbolizované a groteskní.

Literatura se děje spíše skrze díla než skrze události. Návrat Ludvíka Němce má nicméně parametry návratu ztraceného syna, což už je sám o sobě vydatný literární topos.

Autor je literární vědec.