Slovenský spisovatel Pavel Vilikovský je sice už několik let po smrti, zanechal však za sebou mnoho zajímavých děl. Některá byla přeložena do českého jazyka, ale čeští čtenáři se s nimi mohli seznámit i ve slovenštině. Nakladatelství Druhé město vydalo knihu Letmý sníh z roku 2014 v překladu Lubomíra Machaly.
Novela začíná poněkud netradičně kapitolou 1.a, což může dříve, než se čtenář zorientuje, připomínat nějaký druh vědeckého textu. Skutečnost je však taková, že autor text vede v pěti linkách (1 až 5), každá z nich je dělená do vlastních kapitol, označených písmeny. Jejich počet není stejný a ani nejsou řazené podle nějakého pravidelného klíče.
Celý text je však psán z pohledu jednoho vypravěče, takže jde pouze o jeho život, rozdílné jsou pouze aspekty, o nichž pojednává. Touto nezvyklou koncepcí dokázal autor z poměrně banálních témat získat barvitou a poutavou mozaiku, v níž si čtenář musí hodně pomoci svou vlastní fantazií a dokreslit si místa, o nichž autor nepíše přímo.
První linie je založená na přijetí jiného jména, s nímž přichází i přijetí odlišné identity. Nejde však o identitu vnější, ale o identitu vnitřní. Svým způsobem odkazuje na román Maxe Frische Mé jméno budiž Gantenbein, v němž hrdina mění své jméno i svůj pohled na svět skrz falešné slepecké brýle.
Druhá pojednává o duši, hlavní hrdina, který má na tyto věci relativně svobodný pohled, diskutuje a pře se se svým přítelem Štefanem, jehož pohled na svět je přísně vědecký. Ani tento pragmatický světový názor mu však nezabrání v milostném poměru se svou studentkou. Třetí linie je lavinou, která vše zasypává.
Linie čtvrtá je opět věnovaná Štefanovi, tentokrát jeho vědecké práci. Avšak absurdní název Štefanovy publikace, která vyšla na americké univerzitě, je šlehem, ironizujícím zbytečné vědecké práce, které nikoho
nezajímají. To graduje v krátké scénce, kdy celní úředníci pochopí, že na knihy není potřeba vystavovat clo, protože si je stejně nikdo nekoupí.
Pátá je velmi osobní. Manželka hlavního hrdiny ztrácí paměť, postupně přichází o vzpomínky a autor se snaží zachytit podivnou atmosféru takového soužití, kdy dva lidé postupně žijí v rozdílných světech, které jsou důsledně odděleny. První a pátá linka se uzavírají ve společném bodě, kdy hlavní hrdina ztrácí svou identitu vnitřně i v očích své manželky. Ty ostatní zůstávají zapouzdřeny v tomto kruhu a vyplňují jej.
Štefanovo vědecké zaměření dovoluje autorovi hru s jazykem, uvádět nezvyklá slovní spojení i slova, která možná brzy zaniknou. Tady je samozřejmě problém s překladem, ale Lubomír Machala je ponechává v originále.
Letmý sníh vyniká především kompozicí, kterou jsem už zmínil, a kultivovaným jazykem, který bychom však jako čtenáři více ocenili v originálním textu. Důležitá a výrazná je i filozofická linka v rozhovorech, v nichž je zdatným sekundantem právě Štefan. Jeho úloha je v novele nezastupitelná a v jistém smyslu fungují s hlavním hrdinou jako jedna a tatáž osoba, rozštěpená do dvou osobností. Čtenářsky jde o velmi zajímavou knihu, která obohatila český knižní trh.
