Richard Erml (nar. 1961) je zkušeným divadelním kritikem a spisovatelem. Z jeho dosavadního díla mě velmi zaujaly dva prozaické texty – Jidášovi bratři (2012) a Můj muž, má žena (2017). První ze zmíněné dvojice próz nese podtitul Libeňský román, do svérázného pražského prostoru se tedy s autorem v případě recenzovaného díla nedostáváme poprvé. Nyní však – na rozdíl od Jidášových bratrů – nikoli do kulis současného světa, nýbrž do blízké budoucnosti.
Ermlův druhý Libeňský román je opatřen podtitulem Žalozpěv o lásce a psech. Využívá
více narativních perspektiv: Ústřední postavy se pravidelně střídají v rolích vypravěčů. Pražská čtvrť Libeň je představena jako značně pochmurné a omšelé místo, kde vládne pouliční agrese. Postupně se vylidňuje a parceluje mezi komunity Rusů, Číňanů, Vietnamců, Turků a Ukrajinců. Prostor se také snaží stále více opanovat skupinky expanzivních
bezdomovců, s nimiž svádí časté a velmi krvavé souboje libeňská bojová úderka, místní domobrana. Ermlovu vizi Libně dohledné budoucnosti tedy charakterizují téměř permanentní teritoriální souboje.
Autor v románu vytváří zvláštní hostilní svět, který je prodchnut lidským i zvířecím násilím; v této souvislosti se tu setkáváme s frekventovanými motivy zranění a smrti. Konec existence je v Libeňském románu nejednou chápán i jako úlevné opuštění tíživého světa: Dva z protagonistů odcházejí ze života dobrovolně. Postavy prožívají svá osobní trápení a musejí se vyrovnávat také s nehostinností okolí v užší i širší perspektivě. Postupem času dochází k energetické krizi a k omezení civilizačních vymožeností.
Dílo má několik hlavních postav, jež z díla odcházejí tím, jak postupně umírají. Jednu z nich představuje Roman Adámek, který dostává zakázku napsat paměti Dáděnky Švarcové, samorostlé starší paní. Nastěhuje se do jejího libeňského domu a pravidelně s ní vede rozhovory. Výsledný rukopis má epistolární podobu: V různě dlouhých dopisech se matka snaží navázat kontakt se svým synem Brunem, ten ji však nenávidí a nestýká se s ní. Příčina této nenávisti leží v Brunově dětství: V tom, jak se matka chovala a jaké okolnosti doprovázely tragickou smrt jeho otce.
Dáděnku sice stihl osud sirotka, nicméně všemi hýčkaného. V dospělosti ztratila hned dva muže, Bruno smrt druhého z nich vidí jako určité tátovo vysvobození: „Občas si říkám, jak bych se asi díval na odcházejícího tátu; smrt měl strašnou, ale jestli by dlouhý umírání nebylo ještě tragičtější. Už by neměl sílu utíkat před mou stárnoucí matkou ke vzdáleným mořím a musel by naslouchat, jak vzpomíná na svůj divoký milostný život. Matka se totiž od jistý doby se svými zálety a úlety, jak jim říkala, už netajila, a dokonce se před tátou předváděla. Ten si jistě taky někde užíval, ale aspoň držel jazyk za zuby.“ (s. 250) Brunova slova vystihují nápadný rys Dáděnčina chování, kterým je okázalost. Na druhé straně žena projevuje i dobrosrdečnost: Dívce Beatce a Romanovi nabídne azyl ve svém domě, práci, a navíc přeje jejich vztahu, jenž se začne postupně rozvíjet.
Bruno, v opozici proti matce, utíká do svého světa, který pro něj představují jeho bulteriéři („bulíci“), a uskutečňuje svůj plán založit psí farmu. Chce zůstat stranou rodinné historie, ale nakonec se do jejích tenat stejně dostává… V románu je vyobrazena řada tíživých situací
a událostí. Způsob jejich uchopení však často vzbuzuje spíše rozpaky. Řada z nich vyznívá značně vykonstruovaně a poněkud křečovitě. Autorova vize blízké budoucnosti je temná, přesto se mě při četbě příliš nedotkla. Zpodobení ponurého libeňského mikrokosmu lze považovat za podtitulem avizovaný „žalozpěv“, ovšem až příliš vnějškový na to, aby k nám mohl intenzivněji promlouvat. Tematizace milostných a mezilidských vztahů obecně podléhá četným klišé a místy až naivitě. Motivace některých činů zůstává nejasná, překotnost a přepjatost chování většiny postav oslabuje psychologickou přesvědčivost. A to je škoda, protože Erml prokázal, nejvíce v románu Můj muž, má žena, že je schopen hluboké sondy do rodinných vztahů. Uvědomuji si, že v případě Libeňského románu se jedná o jiný typ prózy, jež není laděna tak komorně a introspektivně, ale ani v tomto případě by text neměl rezignovat na snahu o charakterovou plastičnost a motivickou provázanost.
Zvířecí, konkrétně psí svět, prostupuje takřka celý román. Vykreslení jeho specifik, včetně vztahů psů k lidem a mezi sebou, se autorovi daří mnohem lépe než vyobrazení milostných vztahů. Postižení psí duše, psího prožívání, statečnosti a oddanosti přesvědčivost nepostrádá a patří mezi pozitivní aspekty díla. K nim řadím také působivou metaforu života jako boje, jež akcentovaně či v podtextu prostupuje celým dílem a dotváří jeho chmurnou atmosféru. K ní přispívají rovněž opakující se motivy outsiderství, samoty a pomsty.
Celková bizarnost, až panoptikální charakter místy připomenou první libeňský román – Jidášovy bratry, který mě zaujal více: Mimo jiné zdařilým představením divadelního světa, tedy oblasti, k níž má autor coby mnohaletý redaktor Divadelních novin velmi blízko.