Román o smutku pustnoucí Libně


Za několik málo let bude Libeň koncentrovaným obrazem rozpadající se společnosti. Místo nikoli k životu, ale v nejlepším případě k přežívání.
Prosecké skály skýtají přístřeší násilným bezdomoveckým koloniím. Lidé sází na ostnaté dráty a bojová psí plemena, neboť ochraně státním aparátem se již věřit nedá. Chátrající vily připomínají, že časy se definitivně změnily. Jenže jako se vytrácí veškerý lesk Libně, jež je v knize Richarda Ermla popisována coby svět sám pro sebe, stejně tak se na ploše bezmála tří set stran zoufale bojuje o lidskost, lásku, a to ve všech jejích podobách.
Na počátku stojí zpřetrhané vztahy a nepravděpodobná setkání.
Podtitul knihy — Žalozpěv o lásce a psech — ve spojení s noirově laděnou obálkou s fotografií potemnělé uličky, již lemují po obou stranách rozpadající se ploty obrostlé dlouho neudržovanými křovinami (autorem fotografie na obálce i v knize je Karel Cudlín), dává tušit nepříliš pozitivní četbu. Prolog nicméně čtenářovu původní představu odvádí ještě dál: mezi jakousi „domobranu“, jež si jede vyřídit účty s bezdomovci, kteří zmrzačili dítě jednoho z členů. O to větší překvapení je, když na dalších stránkách začíná příběh nepříliš úspěšného novináře Romana, který od bývalého spolužáka z gymnázia, jemuž říká „ďáblík“, dostane nabídku práce snů — sepisování memoárů dobře zajištěné dámy žijící v jedné ze starých libeňských vil.
Zdánlivý žánrový skok je předzvěstí mnoha nejasností, které vyplouvají na povrch spolu s rozvíjejícím se příběhem. Tomu přitom většinu času vévodí opravdu ono vzpomínání staré „Dáděnky“, jež se touží skrze vznikající knihu usmířit se svým synem, který se jí z nám neznámých důvodů zřekl. Až o mnoho stran a kapitol později je zřejmé, že Roman není stejným člověkem jako vypravěč z prologu.
Že autor záměrně střídá jednotlivé vypravěče a skrze funkční narativní princip ich-formy vypráví události z různých perspektiv. Ale odlišení jednotlivých „autentických“ projevů je natolik minimální, že nějakou dobu trvá postřehnout užitý vzorec a namísto barvitosti struktury vyznívá příběh jako rozbředlé lehce plynoucí neurčito.
Onen pomalu plynoucí příběh, řemeslně dobře odvyprávěný, je pravděpodobně způsobem, jak vyvolat ve čtenáři pocit, že se postavy snaží o navázání blízkosti … Láska k ženě, dítěti, psům. Ale pokud v nehostinném prostředí, jež nepřeje lásce, budeme všechny postavy oslovovat zdrobnělinami (Románek, Beatka, Dáděnka, Ďáblík a tak dále), dostaví se spíš dojem, že je to celé vlastně „mile“ umělé.
Jindy poklidný syžet je místy vyhnaný do krajnosti. „Osudovost“ v tomto případě působí nevěrohodně. Stejně tak skřípe jistá potřeba motivického provázání jednotlivých oddílů knihy. Jedním příkladem za všechny budiž skutečnost, že dva různí lidé, s naprosto odlišným způsobem myšlení i vyjadřování, říkají v jisté situaci jiné postavě „čertík“. Ano, je to srozumitelný znak, ale přebytečný a návodný.
Další z otázek, která se v průběhu čtení stále vrací, je onen dystopický obraz blízké budoucnosti. Nejde ani tak o samu skutečnost, jako spíš o to, jakým způsobem je podávána. Rozpadlé mezilidské vztahy, jež demonstrují gangy Rusů a Ukrajinců, to vše lemováno libeňskými mešitami. Je to pravděpodobně jen otázka osobního vkusu, ale mnou takový obraz „rozpadu morálky“ nerezonuje — především vzhledem ke své absentující věrohodnosti. Ta totiž chybí v těch nejzásadnějších momentech románu, ve chvílích, kdy dochází k dějovým zvratům, odhalením či rozhodujícím jednáním postav.
Pak je lhostejné, zda se jedná o autobiografickou zpověď (tak jako v dřívějších Ermlových románech), či o subjektivní pohled jedné z postav hořekujících na „staré dobré časy“.
Ve výsledku vám ani jedno není příliš po chuti. Nic na tom nemění Ermlův řemeslný um ani jeho schopnost gradovat děj. V závěru dochází autor tak daleko, že si čtenáře dokáže omotat kolem prstu a táhne jej svým slzavým žalozpěvem. Není možné přestat číst, byť je vám jasné, že jste vlastně rukojmím a zážitek z posledních stránek by se dal přirovnat snad jen k citovému vydírání. Velmi stručně: je to čtivé, má to atmosféru, odsýpá to, a na konci lidé i pejsci umřou.