Zatímco romány se píší zadkem, tedy musí se vysedět, povídky se píší hlavou, ty se musí vymyslet. Autorem tohoto aforismu jespisovatel Jiří Kratochvil, který v jednom rozhovoru také řekl, že povídky vymýšlí během procházek po moravsko krumlovském polesí. Vrátí se z něj – a má povídku vymyšlenou. 

Jenomže ono to bude složitější. Jiří Kratochvil (* 1940) po návratu z oné procházky neusedá ke stolu s vymyšleným příběhem, který zbývá už jen „dát na papír“. Vymyslet příběh, to je teprve začátek. To mu nečiní problém: všechny ty rozběhy jeho povídek (i románů, kde je to ještě markantnější) začínají jako klasické realistické příběhy, jako dobrodružné líčení děje, v jehož čtení by chtěl čtenář pokračovat, chtěl by se dozvědět, jak to tedy bylo dál a jak to dopadlo... 
Třeba první povídka jeho nové knihy Lůžko je rozestlané... Jmenuje se hloupě pohádkově Matýsek a Evička a začíná spořádaně jako příběh z listopadu 1989, jako vyprávění v ich-formě o tom, jak se „revizní technik“ chystá s kolegy na generální stávku. Jenže v tu chvíli přijde zpráva, že se z kómatu v nemocnici (brněnské, pochopitelně) právě probrala jeho spolužačka, která v něm ležela čtyřicet let a za níž pravidelně celých těch čtyřicet let docházel... 
Kratochvilův čtenář hned tuší, co se na něj chystá. Ale ona to není lacinámetafora spícího národa, tedy trochu také, ale hlavně je to začátek typicky kratochvilovské alternativní přesmyčky, v níž se zobrazuje historické dění jak na jeho oblíbené Möbiově pásce: jako v nekonečné smyčce „hloupých snů v tom našem už nikdy nekončícím kómatu“. V brilantní fraškoidní zkratce předvede čtyřicet let zdejších dějin v jejich inverzní (lepší, demokratické, západní podobě), jenže i to se zvrhne, protože korupčního „kapitalistického hampejzu“ už má také každý po krk, takže se v druhé polovině povídky právě národ chystá ke generální stávce: aby se probudil ze čtyřicet let trvajícího kapitalistického kómatu a dějiny i s jejich zmarem si prožil znova. A tak dál a tak nekonečně. 
Podobný motiv „lepšího Československa“ se objeví v titulní povídce, kde se ovšem ztratí v přívalu dalších motivů a v prudkém proudu epického líčení, které jako by nemělo konce a nemělo jasný směr, ba bylo hypnotizováno ozvěnou Seifertových veršů: „pojď se mnou, mrtvý milý, / lůžko je rozestlané“. Noční erotická jízda, závrať z neodolatelné touhy vyrazit na smrtonosnou cestu, to je opět jeden ze stálých kratochvilovských motivů (viz jeho román z roku 1997 Nesmrtelný příběh). Cosi mezi Erbenem, Bulgakovovým Mistrem a Markétkou a ohlasem jakési obskurní frenetické literatury, kterou snad čítal jako mladý chlapec. 

Ještěrka, anebo štír? 

Nutno říct, že Kratochvil je plný literárních, výtvarných a vůbec kulturních odkazů, aluzí a citací, někdy však falešných či klamavých; příklad: na Caravaggiově obraze, který má v jedné povídce (Případ novofoundlandského psa) významnou roli, není štír, ale ve skutečnosti ještěrka: tou je kousnut chlapec, z jehož tváře v té povídce na dění hledí vypravěč, který je kousnut štírem – nebo ještěrkou? –, což způsobuje jeho vyděšený výraz, neboť právě hledí na něco strašného. Na štíra? Je to komplikované, že? 
Takovou zacyklenou povídku či obraz (doslova) vymyslí, myslím, jen zvláštní mysl – a pro čtenáře, který ji vychutná, to platí též. I prostší nebo obyčejnější čtenář však ocení, jak jsou autorovy prózy slovesně podány, jak věta stíhá větu a ta věta je dobře a živě napsaná. To je ta někdy opomíjená kvalita Jiřího Kratochvila: vibrující, sytý a znělý jazyk. Žádná přibližnost, žádná vata a tlachavost, ale ostrost a zřetelnost. Čím složitější konstrukce a stavba celku, tím jasnější jazykové uchopení konkrétní situace. Čtenář je někdy zmaten, jak se děj vyvíjí, ale jazyk zůstává jasný, jasný jak temná voda v brněnských studních... 
Kratochvil vyznává, jak to i tolikrát ve svých textech formuloval, příběhovost. Skutečně nikdy jeho prózy nejsou statické, nehnuté, introvertně zamrzlé. Ovšem pudovou (a přirozenou a nutnou, protože co by byla literatura bez příběhu?) touhu po příběhu tento autor nemá potřebu uspokojovat; respektive jednoduše uspokojovat, nutno dodat. Pro Kratochvila začíná psaní v okamžiku, kdy začne s příběhem něco provádět, kdy ho začne lámat, deformovat, zkoušet, klást mu pasti a nástrahy, kdy pro něj začne stavět labyrinty a bludiště, zrcadlové sály a temná sklepení anebo naopak zase prosvětlené funkcionalistické pokoje na způsob Loosova Raumplanu. Kratochvil je nemyslitelný bez architektury. Nechat příběhu volný průběh a jen tak realisticky pozorovat, jak se ten příběh prochází z pokoje do pokoje, to by Kratochvila nebavilo. Přišlo bymu to banální, neliterární, ploché. 

Jedním dechem, jedním vztekem 

Anebo – napadá někdy čtenáře, který už zase je zmaten a překvapen, kam se to proud Kratochvilova vyprávění ubírá – možná tenhle spisovatel, ten vládce příběhů vlastně nemá nutnou trpělivost býti realistou. Jako by ho obsedantně držela představa, že příběh, který se odvíjí ve své spořádanosti, disciplinovanosti a předvídatelnosti, prostě v banální kauzalitě, je příběh podřadný, takový bastard vhodný pro pokleslejší kulturní formyamédia (pro televizní seriály), než je literatura, jak o tom ostatně Kratochvil často esejisticky psal. Jeho ambicí – a přirozeností – je s příběhem provést něco, co jej posune k šifře, k symbolu, k metafoře. Nenechat ho odejít v klidu, nepustit ho ze své náruče. 
Je to věčné pokušení, fascinující velké postmoderní autory, neboť se zdá být východiskem z kruhu mechanického vyprávění, které skutečnost pouze nedokonale opisuje, poněvadž opis nikdy nemůže být dokonalý. Jenže zároveň ho vede do labyrintu, který si spisovatel sám buduje. A v němmůže nakonec zůstat sám. Je to průvodcovství labyrintem, kam vás tvůrce naláká a pak vás nechá v jistou chvíli bezradně bloudit, a ještě k tomu zhasne. Ale zároveň je to suma desítek příběhů a zápletek a napínavých „story“, jež se čtou jedním dechem a zároveň s jedním... vztekem. 
Jako by v tomhle nespolehlivém prostoru čtenář měl za úkol hledat nějaký skrytý, ale přitom zásadní prostor, místnost, ve které se rozsvítí v další perspektivě významu, jež ukáže cestu. Ne každý přitom takový signál zachytí a také ne vždy ho lze zachytit. Někdy na to nejsou receptory a někdy vysílá na neznámé vlnové délce. A někdy se ztratí zcela. 
Je to složité a přitom lákavé, jako ty Kratochvilovy povídky, novely a romány. Léta se člověk snaží přijít jim na kloub, něco rozumného a výstižného o nich říct, a stejně skončí u takových klouzavých formulací, jaké obsahovaly předchozí odstavce. Léta se rovněž snaží přesvědčit širší publikum, že to by mělo Kratochvila více číst, protože si myslí, že nikdo neumí v současné české literatuře tak podat lidské situace, tak v nich rozvibrovat tajemství, naděje, zoufalství, děs a touhu jako tenhle introvert a solitér, který je komplikovaný a přitom v pravém slova smyslu čtivý. A stejně ví, že to bude autor jen pro happy few, pro šťastnou hrstku, což už je úděl, který asi literatuře vČechách, naMoravě a Slezsku zbývá. Tedy literatuře, jakou píše Jiří Kratochvil. 

Procházím tím městem i dílem 

Ta nová kniha, soubor povídek, jenž je pojmenován po té nejdelší – už spíš novele – Lůžko je rozestlané, je pokračováním dávno nastoupené cesty, jejímž pramenem je Kratochvilův velký epos samoty a izolace Medvědí román, psaný v solipsistických sedmdesátých letech. A konec cesty se ztrácí kdesi za horizontem autorovy fyzické existence: psát je pro něho jako žít a dýchat. Věcně jde o druhý díl Brněnských povídek, které vyšly roku 2007 v obdobné grafické úpravě a v totožném formátu, s fotografií brněnské architektury (v první knize to byli slavní „mamlasové“, nyní pitoreskní fasáda s tajuplnou karyatidou). Brno je samozřejmě klíčové místo, motiv i ohnisko Kratochvilových příběhů, které se sice mohou na nějakou dobu od něj vzdálit, ale zase se do něj navracejí, lnou k němu, protože jsou s ním srostlé a z něj vyrostlé. 
Kratochvil se v Brně narodil, vyrůstal v jeho centru v učenecké rodině, jeho otec a strýc po únoru 1948 emigrovali, on rázem přišel nejen o otce (hledání otce ve smyslu psychologickém i mytickém bude pak velikým tématem jeho knih), ale byl také hozen na okraj společnosti, stal se páriou bez možnosti dosíci se nějakého významnějšího postavení (i v šedesátých letech, kdy začal vydávat první povídky, měl stále ještě velký škraloup). Za normalizace se už o nějaké narovnání s režimem ani nepokoušel, o to usilovněji psal, ač dlouhá léta skoro v úplné izolaci, bez publika, byť jen přátelského. 
Toto každý jeho čtenář už dávno zná a pomáhá mu v orientaci. Kratochvilovský znalec (nebo prostě jeho čtenář) v každé jeho další knize najde řadu motivů, které se už mnohokrát objevily v jeho rozsáhlém díle (třeba kde už všude se vyskytli hodináři, funkcionalistická architektura, tajemná žena, záhrobní femme fatale měnící se v upíra, narážka na Andrejevovy povídky nebo třeba oblíbená metafora krásy a hrůzy, králičí kožka, na niž se slétávají brilianty tlustých masařek...) Snad základním hlubinně osobním tématem pak jepoužitelnost a manipulovatelnost člověka ke zlu. Je to téma, které je zároveň traumatem i obsesí. Ovšem obsesí, jíž dávají dějiny bohužel za pravdu. 

Dějiny ve vypouklém zrcadle 

V novém výběru jsou povídky ze dvou třetin nové a pak ty, které Kratochvil knižně již vydal, avšak považuje za nutné znovu se k nim vracet, což odpovídá jeho obsesivnímu druhu tvorby: Hrabal se ostatně také soustavně vracel k některým osudovým motivům. 
Znovu si tady čtenář může přečíst snad jednu z nejkrásnějších a nejhrůznějších českých povídek posledních desetiletí Já lošaď, kterou vypráví moudrý kůň Rudé armády, se kterou dojde v dubnu 1945 do Brna. Je ustájen ve zplundrované vile Tugendhat, v níž se proti své vůli setká s německou učitelkou, se kterou si promluví o Kantovi... 
Nebo povídka Dvoj prsten, do jejíhož nového těla je vložena starší povídka Insomnia, která je – či může být – autobiografická, což v autorově podání je vždy směsí nenaplněné touhy a vzpomínky na život, který se odehrával v jakési snové snaze tuto touhu naplnit. Tou snahou je pro něj literatura. 
Jsou tu povídky značkující okružní cestu kolem Brna, která je zároveň cestou skrz středoevropské dějiny. Nádherná je povídka Flétna o procesech padesátých let viděných senzitivním zrakem malého chlapce. Nebo vzpomínková próza Keř, v níž onen keř jejedinou věcí, která po letech evokuje rodinnou tragédii, jíž byl malý vypravěč netušeným svědkem. Pod ten keř byl totiž zahrabán rodinný kocour, jenž byl posledním pojítkem se světem pro lidi, kteří přežili smrt svých dětí. 
Je to pouť osobní, ryze kratochvilovská se svými konstantami (Brno, deformované dějiny, estébáci, mafiáni, Rusko jako zdroj hrůzy i fascinace) a osobními obsesemi (pocit osamocení, solitérství, nenaplnění jakési hryzavé touhy). Ale zároveň je to typicky kratochvilovská cesta dějinami dvacátého století s několika přesahy do současnosti, do té spíše už zase ošklivé doby, do níž prosakují výpary z hnusné minulosti: viz text Případ zasmrádlé studny. Je to vcelku i v jednotlivostech obraz dějin ve vypouklém a deformovaném zrcadle, které někdy ještě navíc praskne nebo do něhož kdosi hodí vidle. 
Velký pán příběhů. I ty střepy jsou fascinující, tím spíš, jak lehce si o ně lze pořezat hnáty.