DVAKRÁT

TOUHA PO VĚČNOSTI

Pavel Horký

Jiří Dynka (1959) představuje jednu ze stálic současné české poezie. Dosud vydal jedenáct sbírek, za dvě z nich – Kavárny (Archa, 2015) a Pomor (Druhé město, 2019) – byl nominován na Magnesii Literu. Patří tedy mezi básníky významné, svědčí o tom i skutečnost, že jeho vynikající sbírka Tamponáda (Druhé město, 2006) byla zařazena mezi interpretovaná díla ve svazku V souřadnicích mnohosti s podtitulem Česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích editorky Aleny Fialové (Academia, 2014; Tamponádu zde analyzoval Karel Piorecký), jenž má nepochybně kanonizační potenciál. Přesto si myslím, že by měla být Dynkovi věnována ještě větší pozornost, což dokazuje i jeho zatím poslední sbírka Matka měla ráda třešně (2023), patřící k tomu nejlepšímu, co se v české poezii posledních let objevilo. 

Sbírka je rozdělena do tří oddílů, rámují ji neobsáhlé „Zaměstnání básníka“ a „Náhrobky básníků“, centrální část tvoří rozměrný titulní soubor, obsahující 29 básní. Vstupní oddíl reflektuje genezi básníka, jeho tvůrčí svědomitost, i pokud se zrovna trápí nedostatkem nápadů. Lyrický subjekt zde rovněž ironicky glosuje svou přináležitost k elitě „národa českého jazyka“ (s. 11) a konstatuje neradostný úděl autora veršů, jehož postavení na trhu práce je bídné. Spisovatel tedy rozvíjí, co v souvislosti s poezií rezonuje již o čtyři roky dříve ve sbírce Pomor: „Poptávka po ní je minimálníjako po starých lidech.“ (s. 40)

A právě téma stáří a stárnutí je středobodem recenzovaného díla. Člověk ocitající se na sklonku svého produktivního věku pochopitelně přemýšlí o směřování a významu svého dalšího života. Polemizuje s tradovaným přesvědčením, že stáří (šedesátka) znamená moudrost, smysl však vidí v literární tvorbě, jež v sobě nese potenciál ozřejmit mezníky lidské existence. Ve sbírce Poběžme natrhat růžové kakosty (Větrné mlýny, 2012) je život po padesátce charakterizován jako mužský přechod a v nejnovějším díle již nahlížíme do fáze penzisty-začátečníka, signalizované ostatně názvem jedné z básní. Jedná se o pozici, která svádí k četným reminiscencím a bilancím, jichž se nám tu dostává v působivé básnické zkratce měrou vrchovatou. Minulost se mnohdy vyjevuje s konkrétními detaily, někdy ovšem zbývá pouze její stínový obraz.

Minulý čas v titulu sbírky naznačuje, že lyrický subjekt již matku nemá. Ta se mu opakovaně vrací ve vzpomínkách, většinou při pobývání v exteriéru v souvislosti s přírodními aspekty, na jejichž pozadí se mu skon matky připomíná. S postavou matky se setkáváme již v Tamponádě, kde jsou vzpomenuty její sedmdesátiny. Podstatné místo v r recenzovaném díle patří také manželce interního mluvčího. Partnerské stárnutí bok po boku činí tento proces snesitelnějším, je evokována útěšnost vzájemné blízkosti „staromanželů“ (s. 31), jež seprojevuje v nenápadném spoluprožívání především během společných výletů. Ani motiv procházení krajinou a intenzivního vnímání okolí nepředstavuje u Dynky novum, lze ho registrovat v hojné míře v již zmíněné sbírce Poběžme natrhat růžové kakosty, kde je ovšem mnohem více zapojován do rozmanitých jazykových experimentů a postmoderních her. Ve sbírce aktuální je akcentována spíše existenciální naléhavost podniknutých vycházek.

Jiří Dynka tematizuje vyrovnávání se se stářím. V Pomoru se ještě objevuje překvapení z toho, jak rychle přišlo („Je nám přes dvacet, a najednou je nám přes padesát.“; „Šedesát! Nesmysl!“; „Na svou, za rok šedesátiletou, hlavu si musíš zvyknout.“ ‒ s. 54). V nejnovějším díle již lze vnímat připravenost na novou životní etapu („Musím zvládnout neodkládat stáří / na zítra.“ – s. 21), smířenost s tím, že jsme na tomto světě jen dočasně („Jsme všude jenom hosty. / V den příchodu – den našeho odchodu je daný.“ – s. 40). Frekventovaně se tu vyskytují motivy hřbitova a hrobu. Chystání se na odchod ze života je důkladné. Spočívá v uložení knih „poslední vůle“ (s. 44) do plastových přepravek, aby lyrický subjekt pozůstalým usnadnil manipulaci, či ve zbavování se věcí, které člověk za dlouhá léta nashromáždil a má je stále při sobě.

Konstantu Dynkovy tvorby představuje   téma tělesné lásky, erotičnost. V této oblasti projevuje značnou otevřenost, ovšem nikdy nesklouzává k obscénnosti; sexuální motivy funkčně zapojuje do tkáně svých básní, jejichž prostřednictvím poukazuje na podstatný rozměr tělesnosti v životě člověka. V aktuální sbírce jich kvantitativně ubylo, ovšem ty, jež se zde nacházejí, promlouvají výrazně.

V básni příznačně nazvané „Portrét“ se subjekt doznává, že erotická touha ho neopustila ani ve starším věku: „Svědomitá erotomanie / na denním pořádku.“ (s. 56) Zároveň důrazně i rozverně sám sebe napomíná s poukazem na svá léta: „Dědku, tak ty nepřestaneš / pokukovat po sto padesáti mladých děvčatech?“ (s. 34)  Uvědomuje si, že už mu v případě dívek a mladých žen zbývají jen pohledy a skryté dychtění: „Stejnotvářné / puberťačky plně vybavené (sacími) rty. Nápadně // odstávajícíma ušima. Poprsím v nápadné kondici. / Jako umělé panny se stříbrnými bradavkami. / Až mi lezou oči z důlků, když se na ně podívám. / Bez super-uspokojení / po zbytek života – tajně toužit postačuje básníkovi.“ (s. 17)

Život ve svém rozkvětu je evokován nejen prostřednictvím dívek, ale také rašící předjarní přírody, bujení v krajině na zlomu předjaří a jara, zrajícího ovoce v období letních prázdnin nebo lačnosti milenců. Příroda u Dynky nikdy není pouhou kulisou, představuje paralelu lidského žití, životodárnou energií dynamizuje svět autorových básní, nebo naopak děsí svou strohostí a strnulostí jako v podzimní básni „Přípitek psím vínem“: „Kaštany / vydloubané z očních důlků. / Torzo trupu. / Půl roku po smrti matky. / Není vyřešen výkřik. / Psí víno – to si vypiješ!“ (s. 26)

I v recenzovaném díle se připomíná autorovo rodiště – Luhačovice ‒, jež se vine mimo jiné sbírkami Tamponáda, Poběžme natrhat růžové kakosty a Kavárny. Zde konkrétně reminiscencí procházek s  J. A. P. (Janem Antonínem Pitínským), které už jsou ke škodě interního mluvčího nejspíš definitivně minulostí. V souvislosti s tím subjekt pociťuje osamělost, již si však také sám vyvolil, aby se dobrovolně izoloval od lidí a nedovolil jim vstoupit do svého privátního světa.

Nosnými motivy Dynkovy poezie jsou také svět literatury a sběratelství knih. Nejvýrazněji se projevují ve sbírce Poběžme natrhat růžové kakosty, kde se mluvčí vyznává ze svých literárních lásek – Bernharda, Tanizakiho, Coetzeeho, Prousta a dalších. Proustovo Hledání ztraceného času se pak vrací v Pomoru i v díle nejnovějším – první dočtení tohoto opusu představovalo iniciační prožitek. Kromě jiných tu potkáváme i výrazné rakouské autory – Roberta Musila, Ingeborg Bachmannovou a Petera Handkeho. Dynka s těmito jmény nešermuje ve snaze stavět se do role intelektuála a exhibovat tímto elitním výběrem své četby. Díla zmíněných spisovatelů zapojuje do rozmanitých obrazů, situací a kontextů a v náhlých průhledech nasvěcuje východiska subjektu, pro nějž existenciální dialog s jejich texty znamená sebezáchovnou oázu v nitru světa, jehož vnějším kulisám se již začíná odcizovat.

Jiří Dynka sbírkou Matka měla ráda třešně prokázal svou příslušnost k nejlepším českým básníkům. Spojil zde organicky téma vědomí konečnosti subjektu s aspektem silné touhy, jež sice může být verbalizována, nicméně možnosti jejího naplnění jsou již omezené. Přijetí tohoto stavu neznamená kapitulaci,nýbrž vyrovnanost a schopnost čelit dalším rokům života bez toho, že by si člověk nasazoval růžové brýle a stavěl vzdušné zámky. ■

DO RAKVE MĚ ULOŽTE BEZ OBLEKU

Zdeněk Volf

S Jiřím Dynkou (1959) jsme se poprvé „sešli“ v almanachu začínajících jihomoravských autorů Uprostřed průmyslové noci (1996), sestaveném – připomíná paměti tiráž – v září 1983 Zdeňkem Petrželkou alias J. A. Pitínským, jemuž jsme (a víme proč) připsali své prvotiny. Později se naše sbírky setkaly v profilové řadě nakladatelství Petrov, jeho ohledávání krátkosti nemohl jsem (třemi ukázkami) neocenit zařazením do antologie Krátká báseň; zkrátka Jiří Dynka kvůli poezii pracoval v Praze jako topič, já na Brněnsku coby inseminátor krav.

Když mi však zjara poslal nejnovější, jedenáctou sbírku, všechno, všechno kvetlo, stala se mou nejmilejší. A opět v ní jde autorsky nadoraz, jako když v začátcích prozkoumával slovo, verš až na hranici glosolálie; až se sebevražednou důsledností Vladimíra Burdy... Nebo jako když následně až anatomicky sebeobnažoval patrně někdejším ministrováním potlačovanou potenci („11 minut / přisátí k volutám lastury / neovagíny // 22 minut / fena / telátko. // Sen – spekulace // svobodu mému čurákovi! / Svobodu tvé kundě!“). Neboť kde jinde spočívá dle hlubinné psychologie mužství muže, i to duchovní (E. Monick), než v penisu?

Spoluzakladatel této tradice C. G. Jung ve stati „Duše a smrt“ připomíná, že v druhé půli naší pouti „zůstává živý jenom ten, kdo s životem přijímá i smrt“. Někdo se s odchodem do penze vrací ke sportu z mládí, otevře se vztahu s mladší ženou... Ne tak básník kdysi sadomasochistických vzdechů („nemůžu laskat lízat tvůj močový měchýř / bez toho že bych tě nerozřezal!“) – uvědomující si nyní při vnoučatech pokojně: „Jsi dědeček (s bílým vousem). / Není ti tedy dovoleno to a to. “ Ba připouštějící osvobodivě: „...tajně toužit postačuje básníkovi. / Pozdravit slunce místo soulože.“

Možná se za něho maminka modlila, maminky ministrantů („V bílé komži.“) to do smrti dělají. Možná i po smrti. Vždyť to vypadá na litanický refrén celé sbírky: „Měsíc od smrti matky.“ (s. 22); „Tři měsíce od matčiny smrti.“ (s. 23); „Čtyři měsíce po smrti matky. / O nerozporu nelze diskutovat.“ (s. 24); „Pět měsíců od matčiny smrti, na konci léta...“ (s. 25); „Půl roku od smrti matky. / Není vyřešen výkřik.“ (s. 26); „Toho, kdo v kuchyni vidí květovanou chňapku / denně. Sedm měsíců od matčiny smrti.“ (s. 27); „Jedenáct měsíců od smrti matky: / neboli před rokem měla matka ráda třešně.“ (s. 31). A nabádá k tomu rovněž reprodukce monotypu Jana Slováka Oplakávání na přebalu. Nebyl by to však Dynka, kdyby v závěru prostředního (stěžejního!) cyklu nezanechal znepokojivé (protiseifertovské?) vyznění v básni „Portrét“: „Svědomitá erotomanie / na denním pořádku. / Matka pro něho neměla funkci maminky. / Skrývá se (jako vrah) ve vlakovém kupé, // i dítě mě může snadno ztrapnit.“ (s. 56)

Buď jak buď, s postupným včítáním zjišťuji, že Jiří Dynka mi už není jen souputníkem v tom, jak „v lyrické izolaci // zaměstnávat řeč“, nýbrž že se mi nenápadně stává řekněme učitelem, průvodcem. Převaděčem? „Musím si troufnout být šedesátiletý // plus.“ „Neplést si naději se senilitou – / několikrát denně.“ „Odhodlaný neutěšit se. / Zakládat si na zklamání.“  Tedy osobně, ale i v partnerství: „Po třiceti pěti letech. / Máme příležitost být staří lidé – / kteří spolu mohou promlčet zásnubní slovo.“ – Též proto se čte poezie. A vždycky četla. Nejen pro dobrodružství z imaginace. I pro obraznost z osudu. Pro osobní přísloví, ne-li mudrosloví: „Jen mít dost času, aby se minulé stalo vzpomínkou. Ryzí rzí.“ Pro to úplné položení se do slov: „Do rakve mě uložte bez obleku.“ Od jisté doby totiž Dynka (čili žádný jeho básnický mluvčí!) vede přesně svou řeč, svůj větný verš. Jaksi skrz: zároveň vnitřně i vně. Nabírá všecko, co potkává, potkal, potká. Kavárny, hřbitovy, dopisy Jiřího Veselského; parky, mosty, růže Comtesse de Segur, Hückelovy vily, Žižkovo náměstí v Táboře, vrak vlečné lodi Boyle či poprsí v nápadné kondici. Nepotřebuje depatetizovat – jak se psalo v devadesátých letech. Prostě tak nazírá. Vědomě a již za plné interpunkce. Přizpůsobuje si synonymně: zimokeře, větrodrak, lesoslyšnost, kaprovidnost, stejnotvářné, nadbílá. Dobírá se dokonce specifické upevňující symboliky: vytrvalostní manželství, rady přemýšlivého penisu, knihovna poslední vůle, pokročilý smrtelník. Básně se mu tak stávají – napovídají i oba postranní cykly „Zaměstnání básníka“ a „Náhrobky básníků“ – něčím podobným jak mnohým čtenářům stati z Písma. Zrcadlem, interpretací vlastního života: „se svým životem se musíš svěřit řeči, způsobit textu škrt, / až text dopíšeš, dozvíš se, co jsi chtěl říct.“

Poundovy zpěvy Cantos z tzv. knihovny poslední vůle vyřazeny. Musilův Muž bez vlastností se zvažuje. F. X. Šalda v plastových přepravkách („Je to nejpříhodnější způsob skladování knih / ke snadné manipulaci pro pozůstalé.“) nakonec nezůstal. V „depozitářích“ však právem uchována sbírka Ulice plná plášťů do deště Japonce Šigedžiho Cuboie a ke Kafkovým spisům přidána Země snivců Alfreda Kubina – přičemž pedant Dynka katalogizuje i vytržené stránky. Ze Vzkazů nobelistky Gabriely Mistralové báseň „Cizinka“. Z výboru Čára života Ingeborg Bachmannové báseň „Odcizení“. Proboha, napadne zpětně nad těmito názvy, ale zvláště pak při znovučtení první strofy v „Zaměstnání básníka“: „Mezi řádky zamlouvat panický strach z lidí.“ Či o stránku dále: „Toto: nic jiného neumět než se strachovat.“ Anebo ke konci knížky, před náhrobkem Petra Krále: „V harmonii s hrozbami. Žiji zítra.“ Jaký zápas – vlastně – se tu v duši skrze poezii vede?

Kamera slov běží, ostře zaznamenává. Interpunkce, počátek, stejně jako konec verše či věty rytmizuje, odstřihává; jakož mezery, odstavce, slova v závorce. Každý stereotyp, syntaktický či myšlenkový, je ihned napadán. I neodmyslitelný (protimluvný?) humor způsobuje, že si snad ničím nemůžeme být jisti. Myslí se to či ono vážně? Oslovení „mrtvá matko“ – ale v těsné souvislosti se ztroskotanou lodí z roku 1890, jíž se říká „Vrak náhrobků“. „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít,“ hlásá přece evangelista Marek: „chceme s manželkou vlastnit dům v této lokalitě, / vlastnit desetimilionový dům doteď nebylo možné, / o vlastnictví domu v této lokalitě nemíníme pochybovat,“ děkuje vyslyšeně důchodce Dynka.

A co verš „Ulriko, raději nenapsat druhý díl Fausta.“ Ovšem po verši (s výmluvnou mezerou!): „Musíš zestárnout.“ Jenže před dvěma (a že si lze takto „vytrhávat“) jakoby „údery“: „Láska. Slovo vrácené řečí.“ „Láska. Slovo vrácené řeči.“ – Avšak v textu nazvaném „Kopie budoucnosti“ a s prvoveršem (tradičně braným „od Boha“): „Děje se mi očekávání...“ I takto meditačně, byť při vědomí pro autorovu „projektantskou“ zákonitost každé básně, lze mít knížku v dosahu. Při srdci. Nikdo dosud natolik důkladně nenasvítil dobu třetího věku. Tklivě i nelítostně. Spásně i asociálně. Bojovně i odevzdaně. Tak do pravdy osudu, tak do tmy lidského stínu... Však pro jistotu, bude-li mi dáno, přišel bych se na nebožtíka Dynku před uzavřením rakve podívat. ■