Být básníkem je finančně špatné řešení
Milan Blahynka
Co všecko obnáší „Býti básníkem“, víme jistě ze stejnojmenné sbírky Seifertovy, i když nejen z ní, a o tom, co to znamená z hlediska každodenního bytí básníků ve společnosti, mohli by vyprávět básníci bezmála všech dob. Svou recenzi jsem nazval závěrečným veršem cyklu Zaměstnání básníka ze sbírky MATKA MĚLA RÁDA TŘEŠNĚ (Druhé město-Martin Reiner, Brno 2023, 68 s.), prozatím poslední knihy, v níž Jiří Dynka (ročník 1959) ohromuje čtenáře, který (jako „nikdo venku na ulici“ z pointy básně Předčasné předjaří) „nic netuší“. Netuší ani, co se doví až z básně Řetězový výlet 5. 3, 2022, básně o výletu staromanželů do lomu radotínské cementárny, kde se konstatuje „do dlaní / odběr orthocerového kamení – bezmasého miliony let.“
Nevzdělán v přírodovědě jsem sáhl po Wikipedii, podle které ono kamení je v Maroku. Ale básník klade jejich „odběr“ do lomu u nás. Ví víc než Wikipedie? Anebo prostě nazývá oním orthocerovým kamením kameny, v nichž je v Čechách uvězněna a konzervována jiná dávnověká a už taky vyhynulá havěť?
Snad všechny básně sbírky jsou postaveny na takovém střetu zvláštností v našem světě s obyčejností v životě básníka na prahu stáří. Jedna báseň se nazývá Paměti penzisty (začátečníka) a to by mohl být titul celé sbírky, v níž Dynka, jeden z „hyperromantiků“ (jak se představuje ve čtvrté části básně Kopie budoucnosti, v níž „děje se“ mu očekávání smrti zabraňující „použít opravné prostředky zapomnění“. Je to nesentimentální bilance „někdejšího života“, avšak také nesentimentální vyrovnávání se s aktuálním „třetím věkem: „Komu je třicet, ví všechno. / Komu je šedesát, moudrý není.“
V tom a možná jedině v tom se Dynka, jemuž bylo v říjnu 2019 šedesát) se mýlí a míjí s čtenářským zážitkem sbírky plné smrti, hrobů, hřbitovů a uzavírající se trojicí básnických nekrologů Náhrobky básníků.
Ta je dílo velikého básnického mistrovství, které se obejde bez rýmů, sázíc na aliterace, a velké tvůrčí a životní statečnosti.
Znal jsem recenzenta, jehož zvykem bylo přečíst si školáckou záložku knihy z ranní pošty a do oběda ji mazaně převyprávět a odeslat jako svou recenzi. Záložka sbírky je úplně jiná, málo slovy lapidárně shrnuje smysl sbírky a Dynkovu „nezaměnitelnou, laserově přesnou / básnickou řeč“, která „snoubí strohou / dokumentárnost s láskyplnými gesty.“
Těžko jsem odolal pokušení místo recenze opsat záložku a odkázat na ni. Psal si záložku sám Dynka (jako si psával záložky, ovšemže rozměrné, Nezval), anebo ji napsal Martin Reiner, nakladatel knížky? Ten už Dynkovi vydal mj. sbírku Krev na onom světě Jiřího Veselského (2013). Oba, Reiner i Dynka, jsou s to takovou záložku napsat.
