Libor Martinek

Jak vystavět lyrickou báseň

Jiří Dynka (1959) je básníkem známým a uznávaným. Jak o něm uvádí internetový Slovník české lieratury po roce 1945, po absolvování Základní školy v Luhačovicích (1975) a po gymnaziálních studiích v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlíně, maturoval 1979) studoval Dynka na stavební fakultě brněnského Vysokého učení technického (absolvoval 1983). V letech 1984–1987 pracoval jako projektant ve Výzkumném ústavu průmyslového stavitelství v Brně. Od roku 1989 žije trvale v Praze, kde pracoval již od roku 1987 jako topič na strahovských vysokoškolských kolejích. Poté ještě pracoval v motolské nemocnici na topičsko-dispečerské pozici. Posléze byl zaměstnán v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) jako dispečer. Dodejme, že Motol a IKEM jej přinutily, aby se plně stal básníkem. Na Strahově by básník vydržel do řádného důchodu, neboť tam se mohl věnovat literatuře naplno – než byla jeho pracovní pozice zrušena. Od roku 2020 je v důchodu. Přesněji řečeno v roce 2020 se stal dobrovolně nezaměstnaným na jedenáct měsíců a poté odešel do předčasného důchodu dva roky před limitem – chtěl se už pouze věnovat poezii.

Dynka začínal v brněnském a severomoravském samizdatu. Debutoval na konci 80. let pod pseudonymem Otík Bzenecký v Hostu. Musím zde připomenout samizdatovou edici Žeň graefenbergská, kterou založil jeho kamarád z Luhačovic Zdeněk Petrželka, dnes známý divadelní režisér známější pod pseudonymem J. A. Pitínský, kde byl jedním z adresátů edice. Přispěl do strojopisného sborníku Dnem bazénu (eds. Z. Petrželka a Jana Soukupová, 1987). Dynka dosud vydal jedenáct sbírek poezie, přičemž za dvě z nich (Kavárny, 2015; Pomor, 2019) byl nominován na cenu Magnesia litera v kategorii poezie. Sbírka Tamponáda (2006) se dočkala rozboru Karlem Pioreckým ve svazku V souřadnicích mnohosti. Česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích (2014).

Dynka začínal jako básnický experimentátor, později se jeho básnický výraz více přibližuje tradiční představě básně jako veršového a strofického útvaru. V roce 2023 mu vyšla zatím poslední sbírka Matka měla ráda třešně. Má triadickou kompozici, první a poslední části (Zaměstnání básníka a Náhrobky básníků) jsou méně obsáhlé a vytvářejí rámec ke střední nejobsáhlejší a stěžejní titulní části. Při četbě básní sbírky si recipient uvědomí, že autor byl přece projektant, a přes často meditační polohy nás upoutá obsah lyrických textů, ale i jejich konstrukce. Jako vzdáleně halasovský litanický refrénovitě se vracející motiv (mám na mysli báseň Staré ženy z roku 1935) je zde přivolávána matka, a to po její smrti (v předchozích sbírkách básníkova matka ještě žila). Sémanticky zatížený symbol, jenž přivádí na mysli také titul svazku polského básníka Tadeusze Różewicze Matka odchází (Matka odchodzi, 1999), avšak žádný přímý vliv zde nehledejme, proto se zde v souvislostech nezmiňuji třeba o dramatu Karla Čapka Matka, tvoří pointu nebo je situován na významově exponované místo básně: „Amarachi, / pozor, ať neuklouzneš na opadaných květech magnólií. / Začínají zahnívat. Měsíc od smrti matky“ (s. 22), „Nechat se psychonalyzovat lesem. / Tři měsíce od matčiny smrti“ (s. 23), „Nezoufat nad sebou atd. / Čtyři měsíce po smrti matky. O nerozporu nelze diskutovat“ (s. 24), „Pět měsíců od matčiny smrti, na konci léta“ (s. 25). A pak půl roku, sedm měsíců a až „Jedenáct měsíců od smrti matky: / neboli před rokem měla matka ráda třešně.“ (s. 31.)

Znamenitý polský básník Różewicz mi přišel na mysl nejen kvůli symbolice, ale i proto, že byl geniálně zkratkovitý. Dynka to umí taky, například když pracuje s incipitem a explicitem verše, kde jen zamění délku slabik v prvním a posledním verši, aby dosáhl neobyčejné razance sdělení: „Láska. Slovo vrácené řečí. // Podzimní pláž s otužilkyní – / umrtvující letní tělo. V Jordánu. // Láska. Slovo vrácené řeči.“ (s.  52). Vyskytuje se tu ostatně celá řada poetických fines, které není na tomto místě možné detailněji popsat. Třeba Dynka umně pracuje s básnickým přesahem (enjambement), takže při prvním čtení, když se zvolna naplňuje horizont očekávání čtenáře, se někdy lekneš, jindy pobavíš nebo poučíš o básnické řeči: „V rozptylovém lese Ďáblického hřbitova. / Na kmeny se přiváží jmenovky milých // mrtvol…“ (s. 45); „Musím si troufnout být šedesátiletý // plus...“ (s. 21); „Když nemám nápad, píšu. / V lyrické izolaci // zaměstnávat řeč.“ (s. 11).

A kdo je ona výše citovaná Amarachi? Hledal jsem nejprve na internetu. Buď je to křestní jméno, nebo firma, která vyrábí trochu ztřeštěné doplňky pro rozjívené puberťačky, poněkud ve stylu úpravy japonských slečen a komiksů manga... Možná je to jméno autorovy vnučky? Tak jsem poslal básníkovi dotaz a „Dne 23.12.2023 v 18:59 Jiří Dynka napsal(a)“: „Je to jméno vnučky – celým jménem Viktorie-Amarachi Obi; Amarachi (čte se Amaraši) v jazyce ibo (v Nigérii) znamená Boží milost – Ami, tak jí ponejvíce říkáme, je pokřtěná v kapli sv. Barbory v kostele sv. Tomáše na Malé Straně. Teď však už chodí do první třídy – nebo hraje na housle a má ráda judo.“ Tímto děkuji autorovi sbírky za upřesnění nejen pro mne, ale i pro další čtenáře.

Pozoruhodnou se jeví „knihovna poslední vůle“ komponovaná lyrickým mluvčím, jíž je věnováno několik básní sbírky, ve které již nezbylo místo pro Šaldu, zato „… sbírka Šigedži Cuboie, / vyřazená ze závodní knihovny n. p. Svit Gottwaldov, / se stala jednou z prvních položek mého knižního fondu. /…/ vysoké učení techniky tvorby…“ (s. 38). Kromě klasiků jsou zde poměrně početně zastoupeni rakouští autoři.

Co dodat k básníkovi, jenž se dožil šedesátky a nějak se s tím věkem musí smířit? Zatím tak činí statečně: „Jsme všude jenom hosty. / V den příchodu – den našeho odchodu je daný.“ (s. 40.)

Dynkova sbírka Matka měla ráda třešně je oním aristotelovským vrcholem: techné poietiké, básnictví je autorovi rozhodně „uměním“ ve smyslu techné, tedy postupu na základě znalosti. Bezesporu jde o vrchol v rámci poetické produkce v Česku v roce 2023 – ovšem nepřečetl jsem zdaleka všechno, co vyšlo (tak ať mě někdo opraví, jestli se pletu).