Literární zápisník

Svěřte se řeči, Martin Lukáš

V minulém díle jste viděli: poetika – není-li to silné slovo – nanejvýš splývavá; od každého z podnětů na velikolepé tabuli dne trochu; vehementně, neústrojně roubováno na nehmatné povědomí o tradici. Tvůrce či tvůrkyni této pracně vyráběné, nebo naopak zhola neuvědomělé poetiky si představujeme jako málo zručného obchodníka se slovy, spíš úslužného příručího nakladatelského trhu, který přece dělá všechno správně; podle pokynů poptávky; s vidinou básně jako dobře postaveného projektu; na kterej můžeš normálně žádat, v souladu s podmínkama ministerskýho programu podpory vydávání tištěnejch neperiodickejch publikací. Čti: Zase jedno z trudných setkání s verši, jimiž kdosi mínil komusi sdělit cosi, ale proč?

Rozčílení se mísí s rozčarováním a rodí se zbytečná úvaha: Lyrická poezie, kde jedno (autorské) „já“, byť sebeobraznějšími, sebeexpresivnějšími prostředky, vyjmenovává, ornamentalizuje, predikuje nespočet libovolných vlastností jinému (lyrickému) „já“, které se jako mluvčí opájí obrazy, vypovídá o sobě, slovy se utváří a slovy zaniká. Taková poezie je vlastně jen žánrovým obrázkem různé komplexity, kterému většina – a právem – rozumí prvoplánově jako vyjádření pocitů, nálad, obav, úzkostí – čehokoli, co jste chtěli (o sobě) říct, když vás jalo přesvědčení, že je to důležité. To je typ poezie, která vpravdě nepředpokládá nějaké skutečné „ty“, které by se mělo, ba muselo účastnit interakce, zato vyžaduje „ty“ jako pasivního posluchače. Taková poezie riskuje intimitu, bláhovost, možná trapnost, ale neriskuje účast, práci, natož proměnu.

Na stole leží kniha Matka měla ráda třešně. Poetika natolik vyspělá a svébytná, mezi jinými okamžitě rozlišitelná, že si jejího tvůrce představujeme jako dokonalý organismus, samý sval, samá žláza, funkci podřízený tvar, připravený plodit, kdykoli to vegetativní pochody dovolí. Poetika s dalekosáhlým, doznívavým účinkem; neklade odpor pouze čtenáři, ale i samotnému autorovi. Zkuste si domyslet, na vlastní kůži prožít, co obnáší, jedná-li člověk tak, jak diktují kupříkladu následující verše, v básni označené za „rady přemýšlivého penisu“: „se svým životem se musíš svěřit řeči, způsobit textu škrt, / až text dopíšeš, dozvíš se, co jsi chtěl říct“. Vytištěná kniha takový proces svěřování se a dozvídání ukončuje jen zdánlivě.

Existuje nedávný doklad (rozhovor v Tvaru č. 11/2024) toho, co nárok těmito verši vyjádřený – technologicky, ekonomicky i ekologicky vzato – způsobuje jejich autorovi: „Vyplývá to z mého pracovního postupu – nějakou prvotní poznámku přepíšu na PC a vytisknu, potom ji pročtu, případně něco škrtnu, případně připíšu další poznámku – výslednou verzi zase přepíšu na PC a vytisknu, potom ji pročtu, případně zpřesním… a tak dále dokolečka dokola… až do konečné podoby básně – a na to spotřebuju desítky listů papíru – text musím nutně číst v tištěné podobě s tužkou v ruce, na monitoru se na text dost dobře nedokážu soustředit. Ano, pracuji (básním) jako úředník. Jako dynkosaurus.“ Představuju si Jiřího Dynku, jak své prvotní, druhotné i každé další poznámky pročítá. Vidím ho – nevím proč – klečet mezi těmi listy papíru, nepatrně kývat bradou za zvuku tiskárny, odkládat, překládat, skládat a zase rozkládat ty listy papíru, prstem si ukazovat, obcházet po místnosti, civět z okna, škrtat, škrtat, tahat si spodní ret, škrtat… Není to výmluvný portrét básníka? Vyobrazení antropologické konstanty? Ikona opravdovosti? Zápalu řeči? Člověk klečící nad papírem s několika slovy, která se každým otočením hlavy zleva doprava proměňují, pulsují, něco jim schází, něco jim přebývá.

Název knihy Matka měla ráda třešně mate. Bezelstná duše by se těšila na pietní verše pokročilé citové výchovy, titulní větu by ráda připsala některému z bardů české poezie. Na první poslech, dokud leží kniha zavřená, je to věta-sentiment. Jenomže „Matka měla ráda verše“ v podání Jiřího Dynky, jakkoli běží o skutečnou matku a skutečnou smrt, není věta pronášená těsně předtím, než (pokolikáté už?) ukápne slza. Je to věta-údiv, v níž se banální sdělení prolíná s poznáním, že matka už není. Není, a přitom měla ráda třešně, diví se ten, kdo tohle přece dávno věděl. Tak proč se diví? Protože nad listem papíru pracuje vědomí i poznání jinak. Co je však nápadnější, odlišnější: na inkriminovaném místě uvnitř knihy, ale i všude jinde, kde je o matce řeč, chybí zájmeno „moje“. „Jedenáct měsíců od smrti matky: /neboli před rokem měla matka ráda třešně.“

Potlačované, obcházené, nebo rovnou chybějící „já“ je pro Dynkovu poetiku nejen v této knize typické. Onen opisný, na pohled šroubovaný způsob shazování, umenšování „já“ je možná důsledkem nikdy nepřekonaného, nepřekonatelného studu. Stud velí nemluvit o sobě. Ale jak tedy mluvit, chci-li mluvit, nadto v poezii? Jedna z možností je zpředmětňovat se, zpytovat se, pozorovat se jako něco, co stojí mimo mě: „V mládí (1977) jsem dostal příčetný nápad: / přivodit si lyrické já. Zaměstnávat řeč. / Mezi řádky zamlouvat strach z lidí.“ Nevěřím Jiřímu Dynkovi tohle tvrzení ani trochu, jakkoli je pronáší nastrčený mluvčí, a zároveň je tohle tvrzení tím prvním, co mu skutečně věřím. Báseň pokračuje a končí: „Ten motiv nikdy neomrzí. Zběsilost v pištění. / Toto: psaní se obrátí proti píšícímu (pištícímu).“

V jiné básni si na sebe Dynkův mluvčí počíhal takto: „Děje se mi očekávání // kašny na Žižkově náměstí v Táboře – / kopie budoucnosti. Prvních sto kroků.“ Zdánlivě paradoxně strhává tato perifráze pozornost na sebe samu, čímž odvádí pozornost od „já“, které tu sice mluví (o sobě), ale průběžně se této řeči (o sobě) vzpouzí. Takový účinek je podporován, pro Dynku opět zcela typicky, sevřenou, dobře odměřenou syntaxí, hojně rytmizovanou interpunkčními znaménky (dvojtečky, pomlčky, výpustky, středníky, závorky – i ty zde rytmizují a zároveň rozmnožují výpověď). V tom všem, od formálních znaků po kontexty slov, se projevuje vůle k přesnosti, vůle být v souladu s možnostmi jazyka, se způsoby přiřazování a vyplývání. Poezie se v knize Matka měla ráda třešně děje v průsečíku protichůdných pohybů. Z jedné strany básník ví, že je dobře „nechat se k lecčemu dotlačit řečí“, ze strany druhé jeho, její, naše, vaše „ústa naléhají na neřeč“, až k onomu vratkému průniku: „Oplodni ji. // Proti mluv.“

Vztah mezi opisem a přímým pojmenováním je vztahem apozice. Jestli nakonec poezie sama není opisem (života), apozicí (existence)?

Jiří Dynka: Matka měla ráda třešně. Druhé město, Brno 2023, 68 stran