Jiří Dynka: Matka měla ráda třešně

 Minulý týden jsme si to s Jiřím Dynkou rázovali na našich nekonečných procházkách Vyšehradem a on prohlásil, že po Strážnici Marušky Kudeříkové je Cena litfondu jedním z mála ocenění, které v životě dostal. Myslím, že v tomhle tvrzení se odráží vše, co v autorově poezii nacházíme – lehounký sebeironický a hravý postřeh, humor pod hladinou, suché, ale přesto přesně vyřčené sentence pozorovatele, které ve výsledku platí navždy.Vstupovat do zápasu s poezií Jiřího Dynky znamenalo vždycky velké dobrodružství. Poznáváte v ní totiž nejen básníka, ale i sebe, protože díky Dynkovým básním narážíte na své limity, na vlastní hranice toho, co je to „rozumět“ a co už „nechápat“. Poezie začínajícího penzisty mnohdy působí trochu vyumělkovaně nebo „nepoeticky“, možná trochu surreálně v pojmenování různých věcí v různém kontextu na jednom místě. Ono to není jednoduché, ale právě to je na Dynkově tvorbě podstatné: nechce být „jednoduchým“ ani „srozumitelným“, ale chce existovat uprostřed světa, všech vlivů, všeho toho mnohohlasného štěbetání. Chce být tady a teď, ale nikoliv jen on, ale on plus celý vesmír. Že to je pošetilé? Možná – do chvíle, než si uvědomíte, co dělá většina z lidí uprostřed sledování zpráv na sociálních sítích. Přece také na sebe nechává působit nesourodou společnost zcela vzdálených informací uprostřed univerza slov a dějů a událostí, tu veselých, tu smutných, tu vzdálených a tu až proklatě aktuálních.V tomto zachytávání světa pomocí básní je Jiří Dynka unikátní: pokouší se dobrat různého kolotání Všehomíra, ale pokaždé je v jeho psaní pevná průrva, skrze kterou je vidět básník a jeho život. V předešlých sbírkách to byly takto nahlížené nejrůznější vztahy k lidem blízkým, k rodině i přátelům. V „Matce“ se – vedle fragmentu někdejšího Dynkova projektu Zaměstnání básníka, což byla trochu časosběrná snaha zjistit jakou práci má vlastně básník u nás, když není básníkem – soustředí na smrt a vlastní stárnutí. Nedělá to sentimentálně, ale spíš vědecky, vlastně profesionálně. Podobně jako v Zaměstnání básníka mu nejde o rozklad příslušných pocitů hned po úmrtí matky, ale o postupné odkrývání vztahů, bolestí, vzpomínek i slov. Dynka jde zcela jinou cestou, než jakou ukázal v nedávno čtenářsky velmi úspěšné sbírce Jana bude brzy sbírat lipový květ (2022) básník Miloš Doležal. Zatímco u Doležala stíní všechno okamžitá bolest a nepochopení z nenadálého úmrtí manželky, aby se pomocí slov snažil vydržet další nadechnutí, je u Dynky vzdálenost smrti (ale i její očekávání a později i její přijetí) určitou výhodou pro osobní schopnost pojmenovat základnější a podstatnější věci. Díky tomu odstupu básník nachází místo matky v trvalé proměně vztahů a stavů, pojmenuje její místo v sobě, ale zároveň své místo v jejím životě. Snaží se odhalit kořeny svých vztahů a sounáležitosti k zemřelému, aby byla řečena i vlastní konečnost, vlastní role v tom neustálém pohybu. Básník reflektuje narození vnuka Olivera a stejně vřele a analyticky pojímá smrt matky. Je to přirozené, že uprostřed té linie je on, důchodce. Předešlé sbírky Jiřího Dynky pracovaly možná až příliš se zaslechnutým, viděným a slyšeným „najednou“, tedy v okamžiku teď a tady – jako když jste uprostřed davu a necháte na sebe působit hlas a lomoz kolem. Někdy to byl jen – s odpuštěním – šum a bordel. V přítomné sbírce je autor o trochu přístupnější, aniž by ustupoval z dříve probádaného a prohledávaného pole poezie. I díky tomuto „přístupnějšímu“ gestu vystoupí do popředí jeho specifický a mnohdy kurážný humor. Ten je někdy podivný, lehounce erotický, byť až na hraně srozumitelnosti, ale velmi často to humor je: „Z květu na květ. Jako hudba není omezena / jednou kitharistkou. Dědku, tak ty nepřestaneš / pokukovat po sto padesáti mladých děvčatech? / Po slečně s husou – s dlouhým krkem? / Vyklove ti oči!!“ (b. Základy zoologie). Zjišťujeme, že právě tento způsob psaní je možná jedním z nejpevnějších a nejstálejších prvků Dynkovy tvorby, přičemž je typickým paradoxem, že k tomu, aby se projevil v úplnosti a jasnosti, musela přijít smrt.

 Michal Jareš