Ivo Harák

Radostná cesta ke krematoriu řeči

Kdysi jsem kdesi četl, že smáti se znamená: lépe věděti. Doznávám, že jsem se nad jeho poezií smál nikterak hlasitě a spíše jaksi dovnitř, navíc velmi dobře vím, že píše spíše o nejistotě, nevědění, nemožnosti doříci a přesně pojmenovat – než definitivní soudy o definitivních soudech. Přesto si jej dovolím pokládat za jednoho z největších humoristů současné české poezie, neboť si koneckonců s mírou a moudře utahuje z ní samé i jejích tvůrců, z její důsažnosti i jejího smyslu. Hovoře o Jiřím Dynkovi a jeho poslední zatím vydané sbírce Matka měla ráda třešně.

 Jak jinak ostatně, nazve-li první z oddílů své knihy: Zaměstnání básníka. Netušíme, zda v něm půjde o zevrubné dehonestování vznešeného poslání býti tvůrcem poesie – či o to, čím že vším se takový básník zaobírá. Jako by jedno mohlo býti bez druhého! I napsal jsem si: Nadhled a smysl pro humor obsahující poezie perziflující závažná témata, gramatická stejně jako sebereflektivní, zaobírající se nejen sdělovaným, leč tolikéž samotným procesem sdělování. Do nějž arci patří také (předpokládaný) recipient; performovaný zde spíše jako posluchač než čtenář. Mlčící (ovšem aktivní) účastník rozpravy tu učené, tam sestávající ze zdánlivě spolu nesouvisejících a sémanticky nepříliš nasycených povzdechů stárnoucího muže bilancujícího v životě nalezené i poztrácené: „Být básníkem je finančně špatné řešení.“

 Jenomže za takovýmto téměř insitním pragmatismem se umně skrývá jak hlubší znalost literárního kontextu (například Seifertovy sbírky, z níž si Dynka vypůjčuje první část tvrzení), tak jeho – dobově příznačná – interpretace v rámci současného úzu vnímání prestiže literární tvorby a možná i v rámci modu, s nímž k domnělým tradicím přistupují autoři podobné ražby (například Ivan Wernisch). Při hlubším zamyšlení se navíc (a nejen výše uvedená) formulace jeví být performovaným konstativem, sdělením, které obstojí také v konfrontaci s realitou vně potištěné stránky. Obdobnou přesnost nalezneme též v imperativech, jež sám sobě adresuje mluvčí Dynkových textů, jejich interní autor (možná co podmínkou zachování vnitřní integrity a tvůrčí disponibility): „neochabovat v agresívní osamělosti.“

V daném případě se však jedná o pasáž ze druhého oddílu sbírky (nesoucího týž název jako sbírka celá); v němž si možná ještě zřetelněji (než jinde) povšimneme Dynkovy práce s (rozličným) časem: čas přírodní (včetně toho geologického), lidský, střída generací i ročních období se hic et nunc v básni odehrávají pod diktátem či spíše v nasvícení času gramatického: „Jedenáct měsíců od smrti matky:/neboli před rokem měla matka ráda třešně.“ Ukazuje se, že takovéto zvěcnění pranic textu neubírá na působivosti, ba naopak: protože se k poznání musíme dobrat, více pro nás zaváží. Aktuálně znovu teď prožívané (včetně představ dějů budoucích) platí stejně, jako ukotvení jednotlivých vrstev a dějů v jim původně příslušejících časech. Takovouto víceznačnost bychom však nalezli představenu také jinde a jinak: například ve vztahu k životnímu bilancování a možné rezignaci: „Ač jsem se stal dvojnásobným dědečkem… Rekapitulovat/ohlížet se za mládím. Včetně švarných juniorek.“ Sympaticky subverzivně se tak Dynka vztahuje k zažitým pravidlům, kterak že má život bilancující zpověď poety vlastně vypadat (co do ní patří - a co nikoli: včetně ohlédnutí se za krásami oč nám věkem vzdálenějšími, o to více vzrušujícími; přestože už pro nás nový den velmi často značí: „Pozdravit slunce místo soulože.“).

 To, že je básníkem zevrubně se zamýšlejícím nad výsledným tvarem, dosvědčuje velmi zřetelně tam, kde ve svém (volném, ač precizně rytmovaném) verši tvůrčím a sémanticky nosným způsobem využívá možností, které skýtá dvojí možné členění básnického textu: do jednotek syntaktických – a do jednotek metrických. V básni Řetězový výlet 12. 6. 2022 přesahuje poslední věta první strofy svým posledním slovem do strofy následující. Strofický předěl tak ještě zvýrazňuje zdánlivou významovou odlišnost mezi takto rozseknutými slovy: možná proto, abychom pochopili jak občas frázovitě bezobsažné využívání naší řeči – tak i hlubokou souvztažnost adjektiva s řídícím substantivem: „V rozptylovém lese Ďáblického hřbitova. Na kmeny se přiváží jmenovky milých mrtvol. Rozluštili jsme červený jetel, než jsme vešli do Ďáblického háje.“ (Jistě nemusím dodávat, že se smlčeným jménům dostává zde pozornosti právě tím, že luštěna nejsou.)

 Dynka je mi sympatický také ochotou kráčet po hraně (o to pořádně ostré) a ponechat na čtenáři, jaké ponaučení nebo vůbec mravní imperativy z textu vyvodí: „Kdo má rád kapří maminku jako štědrovečerní řízek?“ Abychom si pochutnali a mohli s plným žaludkem spokojeně usnout, musíme nakonec objekty svého ukojení zvěcnit? A zbavit je schopnosti cítit (nejen) bolest… Zde, ale například také nad uměním přesného, objevného paradoxu („čtvercový prsten náměstí“) jsem si vzpomněl na snahu Petra Krále (jemuž je ve sbírce věnován jeden z Náhrobků básníků) po mnohoznačné přesnosti myšlení i výrazu. S vírou, že čtenář bude s výsledkem jeho snažení ochoten vést dialog: více tvůrčí než bezezbytku se vším srozuměný.

 Četba poezie bývá někdy také úmornou dřinou. Četba nové Dynkovy sbírky se pro mne stala hledáním radostným.

https://www.pf.ujep.cz/wp-content/uploads/2024/06/USTA-2023.pdf