MÉ ERBOVNÍ ZVÍŘE JE STROM

Pod tímto názvem vyšla na počátku roku 2015 v nakladatelství Druhé město básnická sbírka Milana Ohniska. Nepočítáme-li soubor s názvem Býkárna, který vytvořil společně s Michalem Šandou a Ivanem Wernischem, je kniha Mé erbovní zvíře je strom v pořadí sedmou Ohniskovou básnickou sbírkou. Už názvy předchozích sbírek dávají tušit, na jakých postupech je Ohniskova poezie založena. Tituly Obejmi démona (2001) Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (2003), Milancolia (2005), Love! (2007), Azurové inferno (2009) a Nechráněný styk (2012) jsou deklarací: o světě, o sobě i o poezii hovořit s nadsázkou, ironií, sarkasmem; někdy v nactiutrhačném, jindy v sebedestruktivním gestu smést se stolu vše, co by mohlo mít nějaké trvání, jelikož vše, co žiji i co píši, lze vnímat jako paradoxní a jen paradoxem uchopitelné a vyjádřitelné. Tak se Milan Ohnisko naučil nevážně hovořit o smrtelně vážných věcech a tím zvýraznit jejich závažnost.

Literární kritika se vesměs shoduje v názoru, že oproti předchozím sbírkám přináší ta poslední změnu poetiky a proměnu vnímání světa. Všechny Ohniskovy sbírky včetně té přelomové a zatím poslední, tedy včetně titulu Mé erbovní zvíře je strom, vyšly v Brně, kde autor až do roku 2012 žil. A s jistotou můžeme tvrdit, že právě změna prostředí, kdy básník přesídlil od Svitavy k Vltavě, si vynutila změnu poetiky. Brněnský pobyt uzavřel Milan Ohnisko knihou s názvem Oh!, Výbor z básnického díla 1985–2012. Pro Ohniska typická dvojznačnost: zkratkou, prvními dvěma literami svého příjmení, kdysi podepisoval své juvenilní básně; a nyní, s užitím téhož v pozici titulu a signatury dosud uzavřeného díla jako by se mu ulevilo. Něco na tom bude. Není to jen změna prostředí, na které si Ohnisko až tak zvykat nemusel, je to celková změna vnímání světa a díla. Základní témata a motivy jeho poezie se příliš nemění, jsou stabilní, původní faceta Ohniskovy poezie zůstává vesměs zachována. Ale způsob jejího znázornění se změnil. Intenzita prožitku nachází subtilnější polohy vyjádření, aniž by zmizel smysl pro bezelstnou hravost. Zjemnění, vlastně zpomalení, se nakonec projevuje i v rytmické struktuře verše a vede básníka od rýmu k volnému verši.

Ohniskova poezie byla a je prosycena lapidární, zemitou realitou povýšenou tu na galantní, onde na pitoreskní až groteskní obraz reality, obraz ve své působivosti mnohdy krutý. Takže je to poezie vpravdě existenciální, v důsledku toho ve všech finálních projevech duchovní. I proto někdy bývá jeho umění označováno jako rozporuplné, rozpolcené. To je jen dojem. Pokud kdy bylo, tak výhradně a jen ve svých dílčích projevech a v důsledku strategie střetu výrazně kontrastních pozic. V celku tíhlo a tíhne k vnitřní integritě a současný svazek básní to jenom potvrzuje. Ohnisko už není jen tím, kdo prosí a selhává, klesá, stále a stále se k sobě obrací s pocitem marnosti, aby výkřik bolesti, úzkosti a strachu brilantně transformoval do ironicky svěží, cynismem rytmizované minimalistické formule. Je to jinak, chce vidět a rozumět a být. Už před více jak dvěma lety v rozhovoru s Wandou Heinrichovou řekl: Mám pocit, že postaru už psát nemám, přesněji: že už se mi postaru psát nechce. Že jsem se po „svém staru“ vypsal. Že pro mě už nemá cenu dál se podobným způsobem vztekat, dál se podobným způsobem litovat, dál si podobným způsobem ze sebe a z druhých dělat srandu, dál podobným způsobem komentovat svůj život či předstírat, že komentuji svůj život. Že už mě to nebaví. A s odstupem dvou let lakonicky dodává: se vším, co kdy bylo, jsem se snad víceméně nějak srovnal, což je v padesáti skoro povinnost. A čím dál tím víc mě zajímá už jenom to, co je teď.

Věčnost je to, co zrodilo teď! Míra času obsažená ve výseku reality. Sbírka Mé erbovní zvíře je strom se dělí na tři části: Na zídce u Vltavy, Moře pleská o bok lodi a Andělé nad Prahou. První oddíl působí jako ucelený, místem i časem limitovaný děj. Událost, příběh, přičemž příběh básně implikuje příběh celku individuálního života ubývajícího k okamžiku prozření. Poznání a zrání je určujícím měřítkem života, jehož literárním rámcem je epická fráze ve vztahu k vlastní životní zkušenosti vlídná a mírná, ve vztahu k okolnímu světu lehce brunátná a nedůtklivá. Takže úvodní části knihy vládne epičnost prosáklá nádechem strázně z prožívané výlučnosti vnitřního odstupu od reálné situace a suchá, věcná, pronikavá popisnost dekorovaná zájmem o dialogy. Jejich výstavba je autentická a převažuje v nich prézentní tvar, což ovšem nijak neznamená přítomnost. Stejně dobře může jít o vzpomínku na minulost, na dosavadní život, na nečekaná setkání s neočekávaným vyústěním, a navíc lze pochybovat, zda je rozhovor reálný. Ukázněná, ale stále nutkavá potřeba vyjádření přítomného či minulého prožitku resumuje v dějově vypjatou poetickou relaci, nad níž se rozprostírá jakési halucinační šero. Závěrečné básni prvního oddílu dominuje sen a panuje s nadosobní, hravou až nonšalantní lehkostí už proto, že pokud doposaváde nebylo zcela patrné, co je a co není sen, nyní se autor zmocňuje snu jako sebe sama. Vlezlá podvojnost světa, osoby, příběhu života, jemuž je vlastní rozpor dobra a zla – dvou stránek téhož, co se jeví a uniká, až není, je prostorem konfrontace, střetávání skutečnosti a snu, o němž autor podstatně svědčí.

V samotném závěru prvního oddílu knihy ještě před tím, než Ohnisko vysloví dva závěrečné verše posledního textu, chtěl jsem se probudit / a probudil jsem se, na konci oné zídky u Vltavy, jsou vedle sebe postaveny dvě básně: Poutník nekonečnem a Mé erbovní zvíře je strom. Vůbec se nevymykají z kontextu sbírky, upozorňuji na ně, protože jsou důležité. Krajina uháněla / nebesa padala // Proud tmy – propast hrůzy / pak oslepující světlo – // Ranní chlad / a lehký větřík // jej vrátily do těla / Poklekl k modlitbě. A v druhé, jež dala po právu titul celé knize, čteme: Slečno / mé erbovní zvíře je strom // Slečno / je to už dávno – / ale vrátím se // Kvůli vám se vrátím zpátky / do oslepujícího světa živých. Úsečnost, úspornost vyjádření není nijak podobná zatvrzele prosazované torzovitosti básnické výpovědi, za níž si máme v díle jiných autorů domýšlet atmosféru, náladu či obraz. Strohost je tu prostředkem gradace, naléhavosti proměny. Je to duchovní proměna, postup z proudu tmy do oslepujícího světa živých. Znovuzrození. Ví, že se musí něco změnit, jinak je konec a propast hrůzy, u jejíhož jícnu se básník ocitl, jej pozře. Už před lety, kdy se mě dotkla mrazivě působivá báseň Macocha ze sbírky Azurové inferno, jsem kromě kroků vedoucích od prahu hospody na horním můstku k zábradlí nad propastí počítal, kolikrát se v knize objeví motiv sebevraždy. Explicitně pětkrát, šestkrát, mezi řádky mnohonásobně víc, jelikož je synonymně zastoupen zoufalstvím, samotou, smrtí, nesnesitelností života, depresí a démonickou rozpolceností. Ale je tu i něha a odvaha a touha, čili láska, takže pokaždé, když se vyjeví nějaká důsledně destruktivní skutečnost, je slyšet zašustění křídel a ucítíme letmý dotek perutě strážného anděla.

Slečno / všechno jsem zapomněl / a co jsem nezapomněl / to jsem popletl / a propil. Tak zní strofa předcházející již citovanému závěru básně Mé erbovní zvíře je strom. Vyznání předpokládá úkon kajícnosti, jenž je v Poutníku nekonečnem zvýrazněn modlitbou. Pokání má nespočet podob, ale jedno pravidlo: musí jít ze srdce. Pak je obsaženo ve všem. V reflexi vlastního psaní, které autor v básních už ne tak často shazuje, jako spíš glosuje. V prožitém, uvědomovaném a zvratně působícím pocitu marnosti, za nímž lze tušit možnost obrácení. V úzkosti, stesku a nejistotě, v rozpornosti toho, co je uvnitř a co je vně, v přízračné rozpornosti pohledu na sebe sama, v pohledu naší smrti. V nutnosti naučit se příkazům, které jsou nám na hony vzdálené, takže nejsou žité, o nichž nechceme nebo neumíme slyšet a o nichž víme, že bez pomoci se k nim nepřiblížíme ani je nenaplníme. V osvobodivém, někdy hořkém smíchu, který nahradil ironii, sarkasmus, cynismus i výraznou pointu. V naději, jež najednou není tím posledním, co zůstane, v co smíme doufat, v naději, jež hraničí s jistotou. Konečně v úžasu, ve snivém kreativním erotickém opojení, v posvátné extázi a v touze po bezprostředním vznosném splynutí a odevzdání, jež uvolňují prapůvodní životní energii, v kráse, s níž se identifikujeme v pudu sebezáchovy jakožto aktu soubytí. V mysteriu sexuální přitažlivosti. Ve zduchovnění. Básní Poutník nekonečnem zahlédl Ohnisko stíny propasti, báseň Mé erbovní zvíře je strom avizuje návrat k sobě.

Oddíl Moře pleská o bok lodi tvoří centrální, nejdelší a nejdůležitější část knihy. Už úvodní báseň s názvem Na úpatí odhaluje směr dalšího pohybu: vířivé chaotické zmatení ustupuje a ty Vidíš vysokou horu / a na ní sníh. Vyjít ze sebe, ztratit svůj svět, dlít, trvat, být a splynout: Bavlna bradavky zlehounka hladila / pod nábřežím tekla řeka / bez začátku a konce // Chtěl bych s ní splynout (báseň V Řetězovce). Spočinutí v meditaci, nebo v erotismu? Ohnisko, jak jsem řekl, opustil břitkou pointu a nahradil ji lehounkou a jemnou významovou dvojznačností, dvojsmyslem. Takových míst je v knize několik, někdy jsou epizodou, douškou, povzdechem, někdy tvoří sémantická dvojznačnost základ básně a k dovršení všeho je jeden z významů zcela konkrétní, druhý vyjádřený elipsou (báseň Prase). Tato místa se převážně týkají sexuálně exponované situace. Podstatné je, že dvojsmysl nepřináší rozpor, ale graciézním způsobem zdůrazňuje původní intenci textu. A ještě jednu věc tyto verše dokládají, totiž jistý stupeň významového odlišení mezi pojmy eros a sex. Básník jich pochopitelně nikde nepoužije, ale velmi přesně rozlišuje, kdy je nesen a kdy unášen. Řetězovka je ten první, Prase druhý případ. Nikde však není vulgární.

Básník zdůrazňuje původní intenci textu… Vše, co bylo dosud o Ohniskově knize řečeno, vše, co do ní básník vložil, anticipuje účast na bytí. Ohnisko nepíše o pouhé existenci a jeho poezie není primárně existenciální. Poezií se ke své existenci přiznává, poezií ji potvrzuje a poezií ji reprodukuje, ale poezií se také a především dotýká bytí, které za lidskou existencí i za existencí poezie stojí. To, co za světem stojí, je mimo lidské poznání a chápání, nicméně lze k němu proniknout intuitivně v aktu sjednocení vší vnímané rozličnosti a mnohosti světa, do něhož jsme uvrženi, s ním samotným, a to naráz. Právě vědomí koherence mezi naším subjektivním poznáním a původním principem bytí vede k osvobození člověka. Jednoduše řečeno, jsme ve spojení s tím, co nás přesahuje a co je naší podstatou. Jakmile pochopíme a přijmeme, že na ní máme už pouhou existencí svůj jedinečný podíl, pocítíme úlevu bytostného uvolnění.

Za obrazem je vždy něco, co nám nemusí být známo, co je nám nedostupné. Vše, co se nám ve své proměnlivosti jako svět jeví a co jsme my, je ovšem jedno. Tak v druhé části Ohniskovy knihy víc než kde jinde ubíhá realita vstříc splynutí s počátkem všeho. Básník tento děj demonstruje v celé šíři vlastního života. Dnes jsi viděl / první podběl // Pohladí tě po líci // ruka v gumové rukavici // Tak co chlapečku // Máš štěstí / žes potkal právě mě // Podívej (báseň Lesní hry)! Prozření? A potom celá řada básnických vyjádření odkazujících k vnitřní změně v přijetí světa, ke změně pohledu, k znovuzrození. K čemu a do čeho? K životu? Do smrti? Čas ubíhal / a nastalo dětství // Pahorek, hráz / a propast bezedná (báseň Kratochvíle); V čekárně velké foto jícnu / jícen vypadá trochu jako vagína / vagína vypadá trochu jako jícen / všechno vypadá trochu jako něco jiného (báseň V čekárně na Karlově náměstí); Ve srostlých listenech / vypadají (oříšky!) úplně / jako cokoli / nač zrovna pomyslíš (báseň Konec září); Rád pozoruji ptáky // Mám rád, když něco / nic neznamená (báseň Na protější střeše); Není nic k dosažení / všechno je završeno (báseň Samsára); a konečně: Moře pleská o bok lodi / v láhvi dopis / nejistým písmem // Nechceš se mnou chodit? // Víš, já nejsem šťastný // To nevadí (báseň Kratochvíle). Cesta vede od nabytého vidění k uchopení daru milosti. Milost je věcí nezaslouženou. Milost je nezaslouženou nutností života. Jinak nezakusíme frenetické vytržení a křepčení v radosti, která jediná nás přesvědčuje, že život není hříčkou osudu. Milosti se často zpronevěřujeme, takže se nakonec vždy, když o milost prosíme nebo ji máme přijmout, ocitáme na úpatí hory: Pozdvihuji očí svých k horám, odkudž by mi přišla pomoc (Ž 121,1). Kruh se uzavírá, vidíš vysokou horu / a na ní sníh.

Snad se nepletu, když tvrdím, že právě proto našel Milan Ohnisko motto sbírky v 71. kapitole Tao te ťingu: Jen ten, kdo se dovede trápit pro tuto vadu, může se od ní oprostit. Už zde avizuje nutnost obrácení. Jelikož nevíme, o jakou vadu jde, musíme klást důraz na výraz oprostit se. Básník vyňal i z tak dost kratičkého textu dva verše, snad aby čtenáře přinutil hloubat nad tím, o jakou vadu se jedná. Celý text zní takto: Chápat, co není známé, je vrchol; /nechápat, co je známé, je vada. /Jen ten, kdo se dovede trápit pro tuto vadu, / může se od ní oprostit. // Moudrý je prost této vady, / protože se nad ní dovede trápit. //Proto může být bez vady. Řeší se zde otázka rozdílu mezi věděním a poznáním? Vědět, co je nepoznatelné, je vrchol. Nevědět, co je známé, je vada. Evropan by řekl ignorance. Kromě toho však existuje ještě tzv. božská ignorance. Znamená zhruba toto: nevědět nic z poznatelného umožňuje nahlédnout či obejmout a přijmout to, co je nepoznatelné. Pravá moudrost zkrátka spočívá v ponoření se do vlastní nevědomosti. To ještě neznamená, že takový člověk je zcela neznalý. On naopak všechno své poznání upozaďuje, aby se od něj oprostil, aby se oprostil od vady, jež mu brání dosažení moudrosti. Poznání je jen zdánlivě to, co nás uvědomuje. Toto je klíč k intimní a velice jemné proměně Ohniskovy poezie a je příznačné, že o ní autor hlasitě hovoří, ale málo říká.

Celá Ohniskova kniha je knihou o poezii, jež chce básnicky obsáhnout svět. Byla řeč o mottu, jež je klíčem. Na počátku knihy čteme v pozici prologu text s názvem Výš nedohlédnu, v němž autor vzájemně propletl motiv psaní básně s motivem erotickým. To dává smysl, protože poezie a život jedno jsou a vedou ke stejnému. V první básni prvního oddílu knihy je pak v rámci příběhu představena otázka – Ptala se tě mladá dívka / co je poezie (báseň V café NONA) – a v poslední básni, k níž vše spěje a jež nese nad jiné přiléhavý a výstižný titul Dojem skutečnosti, se skrývá řešení, chceme-li odpověď. Autor tam říká: úkrokem kdys / dostal jsem se k poezii / nedorozuměním hledal slova. Úkrok zpět může znamenat ostych, nebo i bázeň. Tomu odpovídající šermířská figura však předznamenává výpad a vítězství, něco podobného znají i další bojové a meditační techniky. Evropan by opět mohl vzpomenout bázeň před bohem. Tak či onak je poezie projevem ducha a trápením duše. V tom spočívá synergie zdánlivě protichůdných sil. A konečně: hledat slova není jen um a nevzniká tu pouze a jen umění! Je to touha nechat se vést, když ti život pustí žilou a konec je na spadnutí. Že by smrt mohla přijít tak tiše? // Je to snazší / než tušíš / můj synu (báseň Noční plavba). Stejně jako v prvních i v posledních básních sbírky je řeč o vědění a nevědění jako o podstatě všeho: Nevím nic / nebo skoro nic / a o slzách jistě vím jen to / co mi o nich / řekl jazyk (báseň A Kamila mi říká).

Proto je řeč o pouhém dojmu skutečnosti, o tichém světle na konci dne. Dne prozářeného světlem milosti. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se začal vážně zabývat názvem knihy. V celém díle, pokud jsem dobře počítal, je strom zmíněn jen dvakrát: nejdříve ve verši, který dal titul básni i knize, a pak je řeč o halucinačním stromu v úvodní básni druhého oddílu (báseň Na úpatí). Se zvířaty se to má stejně, zmíněna je jen straka, kterou Michal Wernisch, autor koláže na přebalu knihy, vrazil do koruny stromu. Že nepůjde o konkrétní strom vzrostlý někde na mezi, je zřejmé. Erb je emblém, který vypovídá o nás samotných. Erb, tedy štít, nás chrání, bez něj jsme nazí. Erb nese znak. Znak je hodností, jíž jsme dosáhli, v tomto případě hodností stavu vědění, myšlení a cítění. Autor titulem své knihy upozorňuje na finální stav, jehož dosáhl a jenž je mu záštitou, deklaruje hodnost. Potřebným znakem, hodností, se mu stal strom s rozložitou korunou a hlubokými kořeny. Symbol suverénního života a stability.

Zvíře jako symbol bychom mohli klidně vynechat, není o něm řeč a můžeme je odmítnout jako absentní. Ale není to nutné. Ať už se na ně kdokoli ptá, anebo také ne, ve verši je přítomno jako strom na základě prosté substituce. Víc nevím. Snad jen toto: zhruba před dvaceti léty nazval brněnský básník Karel Křepelka svou knihu Rorschachův test. Titul rozsáhlé lyrické skladby odpovídá označení diagnostické metody v oboru psychologie a psychiatrie a Křepelka tak obsáhlou a hekticky naléhavou básní vyjádřil diagnózu světa vyvráceného z pantů řádu. Skladba je, zcela spravedlivě, dedikována Ivanu Divišovi. Diagnostických postupů je celá řada a výsledky jejich užití jsou různé, jedno však mají společné. Podobně, jako umění, usilují smířit člověka se sebou samým a se světem. Takže s Bohem. Vše, co se snažím říct, by nebylo nijak zajímavé, kdyby se jedna z nich neoznačovala jako baumtest.

Igor Fic