Román o posledních měsících života Jaroslava Haška a mnoha věcech kolem ???? 

Ať už patříte k vyznavačům Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, či jste jejich zarytým odpůrcem, bezesporu jste se s nejpřekládanější českou knihou museli nějak porovnat. 
Kromě výkladu Švejka dovede Jaroslav Hašek dodnes vzbudit zájem i svými vlastními osudy, a to nejen za světové války. Poslednímu roku jeho života věnovala svůj nový román Irena Dousková. Autorka, 
která se proslavila zejména trilogií Hrdý Budžes (2002), Oněgin byl Rusák (2006) a Darda (2011), splétá fikci kolem posledních dnů svérázného spisovatele. 
To poslední, co bychom mohli od románu očekávat, je tradiční biografický žánr. Dousková sice mapuje Haškovo dožívání v Lipnici nad Sázavou, ale zachycuje především postupný fyzický a poté i psychický úpadek bohémského intelektuála na pozadí roku 1922. 
Autorka důvtipně pouze naznačuje dusnou atmosféru blížícího se fašismu. Využívá k tomu dobové úryvky z novin či osobní korespondenci. 
Haškův blížící se konec je zobrazen až expresionisticky. 
V ledové zimní krajině se Hašek, bezmezně milující toulky přírodou podobně jako v textu zmiňovaný Mácha, ve své nemoci není nakonec schopen dopravit ani do blízké hospody. Nepochopení a odmítání obecných politických i kulturních názorů vykazuje naturalistickou paralelu se skonem člověka. 
Hašek, naprostý individualista, jako by byl téměř pohřbený zaživa. Celoživotní provokace v literárním i osobním životě jako by si vybírala svou daň. Hašek působí na obyvatele obce jako sám Švejk — legrační karikatura, o které si většina lidí myslí, že je blázen, a jen několik místních osvícenců si ho naopak váží. Pro pár nezaujatých postav se dokonce stává vzorem. Přestože nehledí na názory druhých, celoživotně trpí tím, že ho ostatní spisovatelé a kritici neuznávají. 
Haškův závěr života je tu navíc téměř záminkou k úvahám o víře. 
Téměř do každé dějové linky nějaká zasahuje, impulsem pro patřičná promýšlení jsou i rozdílné konfese jednotlivých postav: katolický farář, pravoslavná Šura či Žid Bondy. 
Dousková se především snaží odhalit jejich charakter a postoj k víře samotné. Velmi citlivě odkrývá „světské“ myšlenky faráře, který dennodenně bojuje nejen s pámbíčkáři, ale především sám se sebou. Své pokání si odpykává, aniž by reálně spáchal hřích. Díky poukázaným slabostem se poodhaluje jeho lidská tvář. Rovněž původem anarchista Hašek je zde líčen jako silně věřící, nehledě na jeho životní styl poznamenaný alkoholismem, bigamií, nekonečným rouháním a dalšími hříchy. 
Přestože nežije podle Desatera a na dogmata zastává jiný názor než farář, respektují se až k hranici přátelství. 
Medvědí tanec kromě tématu upoutává i netradiční výstavbou textu. Na rozdíl od zmíněné trilogie Dousková používá er-formu a střídá rozdílné vypravěče, kteří jsou součástí Haškova života. Různorodé pohledy na jednotlivé události se mění po kapitolách a víceméně na sebe chronologicky navazují. I přestože se čtenář zpočátku hůře orientuje v dějových souvislostech, celkový obraz mu neuniká. Naopak díky odlišnému náhledu na příběh autorka nejlépe vystihuje složitost povahy Jaroslava Haška. V narativní rovině odhaluje jeho pevné zásady a názory, ačkoli na většinu postav svým vystupováním působí pouze jako neomalený hrubián. Jakkoli svým cynismem a rebelií dokázal své blízké ranit, snažil se je pouze vyprovokovat k nějaké reflexi. 
Dousková však odolala zachytit Haška lehce kýčovitým obrazem nepochopeného, stranou stojícího génia. 
Poskládáním jednotlivých indicií vzniká psychologicky propracovaný portrét komplikovaného a nešťastného muže. Autorčina hra se čtenářem na postupné odkrývání Haškova charakteru z bezpečné vzdálenosti třetí osoby funguje skvěle.