Medvědí tanec není pro Haška medvědí službou

To bych musel být jiný medoser, aby mě dali do čítanky, říká Jaroslav Hašek v románu Medvědí tanec. Ale do učebnic se dostal, přestože medoser nebyl, rozhodně ho tak autorka tohoto půvabného slůvka i knihy Irena Dousková nevidí. Dokonce z něj poněkud plochou čítankovou nálepku hospodského kumpána a recesisty aspoň částečně sloupává.

Dousková si z Haškova čtyřicetiletého života vybrala dva závěrečné roky, kdy se přestěhoval do Lipnice nad Sázavou a kdy začaly vycházet Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, dílo, které pohled na Haška jednou provždy ovlivnilo. Nepřímo tak v této životní výseči spisovatele s jeho osudovou postavou konfrontuje.

Hašek je v románu také věčným vypravěčem (stejně jako Švejk – jednu z historek Dousková dokonce začíná Švejkovým oblíbeným „já jsem znal jednoho…“), a to příběhů humorných, leč hořkých, které jsou podobenstvím lidské (české?) povahy. Převažují příhody o všelijakých živočiších (třeba zabíjačková o praseti coby nejlepším příteli člověka nebo o přisírce českomoravské menší), snad s odkazem na Haškovo redaktorské působení v časopise Svět zvířat, během něhož si nejrůznější tvory bohapustě vymýšlel.

Ani Douskové román není žádnou zaručenou biografií. Beletristické vyprávění sice prokládá věrně se tvářící korespondencí a články z dobových novin, ale kromě kovaných haškologů si zřejmě nikdo moc nemůže být jistý, které texty, postavy a události jsou „pravé“ a které dílem její fantazie. Autorka sama to příliš prozrazovat nechce, říká, že o to vůbec nejde. A ono o to opravdu vůbec nejde.

I když nakladatel (Druhé město) tahá čtenáře na román o Jaroslavu Haškovi, ve skutečnosti je Hašek jen jednou z figurek – do ostatních postav se ovšem útržky ze spisovatelova předchozího života promítají, přesněji v každé se zrcadlí kousek jeho „rozštěpené“ osobnosti (ať už se v Haškově skutečném životě rozštěpila vinou jeho vlastní stylizace, nebo vinou interpretace druhými). Je tu Tonda, nahrazující spisovatelovi, neschopnému rodinného života, syna z prvního manželství, kterého nemohl vídat. Je tu bolševik Ferda zvaný Pokrok, jehož Hašek nemůže vystát, protože mu příliš připomíná jeho působení v bolševickém Rusku.

Jsou tu (skutečně existující) lesmistr Böhm a vinárník Bondy, který je schopen Haškovi jeho kousky oplatit stejnou mincí a jehož příběh v prologu a epilogu rámuje knihu naznačením (opět ? la Švejk), že komedie může být jen jinou formou tragédie. Na spřízněnou duši ve vnímání absurdity coby prostředku k vyjádření podstatného odkazuje dopis otci (!) Franze Kafky. A do společnosti za života často ne dost pochopených výrazných literárních osobností autorka Haška přistrkává letmými zmínkami o Máchovi a Němcové.

Dousková sama ve svých prózách prokazuje, že má smysl pro hořkokomediální ladění. Poznat to bylo už z její trilogie o socialistickém dětství a dospívání Helenky Součkové (Hrdý Budžes, Oněgin byl Rusák, Darda), jakkoli je to dílo z úplně jiného těsta. Podobné je ale formální členění do nepříliš dlouhých samostatných příběhů zakončených pointou (tenhle způsob, možná neúmyslně, jen nahrává Haškově úvaze o anekdotách v jednom z nich). V Medvědím tanci by mohly působit méně roztříštěně (k neporozumění navíc mohou přispět nepřekládané ruské a německé části textu), ale i tak jsou celkem přesvědčivým obrazem československé vísky na počátku 20. let 20. století, která má daleko do ladovských pohlednic.

Hašek potýkající se s nemocí a následky celoživotního alkoholismu píše v Prahou zapomenuté Lipnici Švejka a bokem taškařici na šibřinky pro okrašlovací spolek. Kolem něho se napínají česko-německo-židovské vztahy, pohanské pověry sousedí s katolictvím, jeho věčně nabručená žena Šura mu po svém projevuje náklonnost i nelibost a on občas až nesnesitelným humorem vyjadřuje přátelství i osamělost.

Ve veselých bohémských časech tancoval s Emčou Revolucí v pražské kavárně Montmartre oblečený v medvědí kůži, pak se připletl do revolučního víru ruského medvěda a teď se na něj někteří spatra jako na pouťovou podivnost, jako na tančícího medvěda, koukají. On sám navíc není vždy (rád) ve své kůži. „Smíchem nedejme se zmásti!“ píše lipnický řídící v přímluvném dopise za Haška adresovaném výboru pro povznesení literatury a písemnictví československého. „Držte se dál od takových hašků,“ dostává se mu odpovědi. Čtenáři, ať už pro Haška pochopení mají, nebo ne, by se touhle radou řídit neměli.