Nerada se někam cpu, říká spisovatelka Irena Dousková

„Začala jsem jeho knížky číst asi v sedmi osmi letech… Ladovy ilustrace ve mně vzbudily dojem, že je to cosi pro děti,“ popisuje Irena Dousková (1964) své první setkání s Jaroslavem Haškem. Teď o něm napsala Medvědí tanec (Druhé město 2014), který není ani tak životopisem, jako spíš románovým zamyšlením nad literaturou a čtenáři.

Jako hlavní téma Medvědího tance čtu (ne)uznání spisovatele „lehčích žánrů“ společností. Jak to tedy bylo s Haškem?

Hašek se dočkal jisté popularity už za svého života, byl chápán jako zručný humorista, zábavný kumpán, recesista. Ale autorem respektovaným literární veřejností se nestal. Osudy dobrého vojáka Švejka na tom mnoho nezměnily. Většina kritických reakcí byla odmítavá a občas přímo zběsilá. Náhled na Švejka, a tím i na Haška, se proměňoval jen zvolna, částečně díky pozitivnímu ohlasu v německy mluvících zemích. Což konec konců nebyl a není jenom Haškův případ.

Nicméně pořád platí, že jen málo spisovatelů probouzí ještě bezmála sto let po své smrti takové vášně. Znám řadu inteligentních lidí, kteří jsou dodnes ochotni Švejkovi přičítat vinu za všechny možné české špatnosti. Řekla bych, že se často jedná o záměnu příčiny a následku. Hašek geniálně zachytil něco, co tu existovalo a existuje, i proto jsou jeho věci pořád životné, a dokonce provokující. Na druhé straně si jejich pokleslou podobu přivlastnil pivní lid, výsledkem čehož jsou ti příšerní Švejkové ve všech možných provedeních, pokud možno s nápisem: „To chce klid.“ Přičemž tato věta se v té knize vůbec nevyskytuje. O tom všem by se dalo debatovat donekonečna, každopádně Hašek je v tom celkem nevinně.Vy se v knize vymezujete proti „čecháčkovství“.

Myslíte, že v zahraničí své velké spisovatele rozpoznají na první dobrou a je tam míň malosti, závistivosti a literárního „medoserství“?

Určitě se nejedná o české specifikum a nechci se dopouštět zjednodušených soudů. Jen mám dojem, že je náš postoj k vlastní minulosti pořád nedospělý – je s ním spojena spousta emocí, málo věcného přístupu, komplexy, afekty… Zmítáme se mezi přitroublým pašáctvím, případně sebelítostí, a přehnaným sebemrskačstvím. Jestli ale nakonec není nejhorší, že velkou část národa minulost pravděpodobně nezajímá vůbec. Nevím, co vlastně je to „čecháčkovství“, ani si nejsem jistá, čím by mělo být. Ale právě proto jsem se na to skrze příběh, který není jen Haškův, chtěla podívat z různých stran.V jedné z pasáží Medvědího tance mluví Hašek o českém syndromu básnění: „Přestaneš myslet, začneš básnit. A začneš věřit, že ti to jde, že tě políbily múzy. Jen tak z ničeho nic. Umět toho moc nemusíš. Když to nikoho nebude zajímat, tím líp. Lidi jsou přece kreténi. Nepochopili, nedorostli ti. A pozor, to nemluvím jen o poezii. Básníků máme tři prdele všude, v próze, v novinách a bohužel i v politice.“

Co si myslíte o současném literárním provozu?

Účastním se ho jen tím, že píšu. Nepatřím do žádného společenství a osobně znám poměrně málo literátů. Lidi z okruhu Druhého města a pár dalších kolegů, se kterými jsem se spíš náhodně potkala. Občas zaslechnu takové to „kdo co s kým nebo proti komu a proč“, ale většinou mi to nic moc neříká a zůstávám spíš stranou. Nejsem dobrá ve vytváření kontaktů a spřátelených sítí, nerada se někam cpu, nevidím důvod, proč bych to měla dělat. Jsem docela velký introvert. Najdou se dokonce i tací, kteří říkají, že jsem asociál, ale s tím bych si přece jen dovolila nesouhlasit.

Cítíte s Haškovým osudem osobní spřízněnost? Mám na mysli hlavně oblast kritické přízně nebo literárních poct…

Především bych si nedovolila se s Haškem srovnávat. Jeho osud mě vždycky zajímal, rozčiloval i dojímal, ale není v tom nic osobního. Nic v tom smyslu, že bych se v něm viděla. Nicméně je pravda, že jsem jeho knížky začala číst už asi v sedmi osmi letech, omylem, protože jsem se vždycky ryla doma v knihovně a Ladovy ilustrace ve mně vzbudily dojem, že je to cosi pro děti. Rychle jsem pochopila, že se pletu a že, i když je to často o zvířátkách a v něčem legrační, zároveň je to drsné, často smutné, žádná idyla se nekoná. Ale stejně mě to nepustilo. Zároveň mě uhranul jeho fotografický portrét z mladších let, který jsem sebrala svému dědovi, vesnickému knihovníkovi. To už mi bylo asi čtrnáct. Vystřihla jsem si ho, dala do kulatého rámečku a od té doby visí nad mým psacím stolem. Stěhoval se se mnou z bytu do bytu, z města do města. Vždycky je to to první, co přitluču. Ale proč vlastně, nevím. Žádného jiného spisovatele na zdi nemám. A i když mám Haška ráda, ani bych nemohla tvrdit, že je to můj nejoblíbenější spisovatel. Nemám pro to racionální vysvětlení, prostě to tak je. Pro mě není Hašek o nic méně tajemný než Kafka nebo Mácha. Spíš víc, a na tom se samozřejmě vůbec nic nezměnilo.Zřejmě každá vaše knížka bude srovnávána s Hrdým Budžesem.

Považujete ho za svou nejlepší knihu?

Ano, na to už jsem zvyklá a snad je to i oprávněné. S nejlepší knihou je to těžké, nevím, jestli jsem ten pravý člověk, který by to měl hodnotit. Spíš ne. Ke svým starým knížkám se vracím, jen když z nich musím někde číst. Člověk vždycky – tedy co se týče psaní – žije spíš přítomností, popřípadě budoucností. Fakt je, že Budžes pro mě má zvláštní význam a mám k němu trochu jiný vztah. Nevím, jestli je nejlepší, je prostě tak trochu mimo soutěž. Ostatně, žádnou nepořádám. Ale při všech pochybách, které mě vždycky věrně provázejí, si momentálně myslím, že nejlepší z mých knih je ta poslední.