PŘíPAD DEKADENTNíHO DETEKTIVA

Nový román Petra Stančíka Mlýn na mumie by se dal přirovnat k pokrmům a sexuálním radovánkám, které v něm labužnicky konzumuje a praktikuje hlavní hrdina, poněkud dekadentní detektiv Leopold Durman. Potěšení jsou to velmi svérázná, prováděná s lehkostí a virtuozitou, ingredience vybrané, dosti pikantní i exotické. Zhusta se toho ovšem míchá příliš dohromady, a tak mnohý čtenář může být vyprávěním brzy přesycen. V případě Petra Stančíka (do roku 2007 tvořil pod šlechtickým pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic) to není nic nového. 
Zatímco ve svém posledním románu Pérák (2008) osobitě zpracoval hrdinský mýtus z časů protektorátu (jeho Pérák je vlastně židovský vědec, jenž za pomoci teorie relativity a kabaly stvořil biomechanické monstrum, v jehož těle uprchl gestapu), tentokrát se obrací do ještě hlubší minulosti. Píše se druhá polovina 19. století a schyluje se k prusko-rakouské válce, po níž se rakouské mocnářství rozpadne na c. a k. dvoustátí. 
Na císařském trůně sedí František Josef I. a v Mexiku royalisté prohlásili za císaře jeho bratra Maxmiliána. Oba monarchy tu zmiňujeme nikoli z pedagogických důvodů, ale protože se oba v románu objeví jako literární postavy – tomu prvnímu kdysi detektiv Durman zachránil život, za tím druhým ho až do Ameriky přivede stopa sériového vraha, který řádí na Vyšehradě a Starém Městě pražském. Bizarními způsoby vraždí pošťáky. 
Jednoho například schová za terč při lukostřelecké soutěži Sokolů, kteří ho nevědomky provrtají několika šípy, jinému nechá sadisticky vymotávat střeva z břicha, když je přiváže na paprsek slunečního kola astronomického ciferníku orloje. Jak se kolo během dne otáčí, vytahuje střevo z břicha kousek po kousku jako naviják… Je to odporné a perverzní, ale jak už to bývá, brzy se ukáže, že způsob, jakým vrah své oběti zabíjí, má pro něj svůj zvrhlý smysl a skrývá se v něm rafinovaný vzorec. 
Detektivní zápletka je tedy Stančíkovi jen záminkou k tomu, aby rozehrál svou obvyklou magickorealistickou grotesku, v níž se mísí mystifikace, pravdy a polopravdy, zjevné nonsensy a ahistorismy: vedle fiktivních postav se tu mihnou Jan Neruda, Leopold von Sacher-Masoch nebo Miroslav Tyrš, s nímž Durman svede šermířský souboj, a další. Konspirační motiv tentokrát naplňuje tajný řád Ordo Novi Ordinis usilující o světovou nadvládu a život hlavního hrdiny, který se jeho členům připletl do cesty. (Z tajných publikací řádu Stančík cituje v úvodu každé kapitoly, např.: „Nejdříve každého přesvědčíme, že má mít vlastní názor, a pak mu ho dáme.“) 
Román vzbuzuje dojem skutečně košatý až přebujelý, což umocňuje především Stančíkova záliba v líčení gourmetských pochutin a sexuálních praktik. Ta ovlivňuje i tempo příběhu. Je spíše rozvláčné až lenivé, odpovídající poživačnému životnímu stylu hlavního hrdiny (byť se tu objeví i divoké akční scény hodné Jamese Bonda). Přitažlivost románu pak spočívá – jako u všech podobných parodií – především v nekorektním humoru a vynalézavosti, s níž autor ironizuje historické reálie. A v případě jeho básnického alter ega jistě zaujme i nápaditý a poetický jazyk, díky kterému dokáže u čtenáře vzbudit chuť i na ježka zapékaného v jílu nebo na netopýří řezy. 
Zmíněný pocit přesycení plyne z něčeho jiného. Autorova fantazie je tak eruptivní a nezkrotná, že se mu ji nedaří ovládnout, a nejspíš ani nechce. Když proto do svého příběhu zamotá podivné podzemní království mrtvých a mluvící mandragoru, je toho skutečně na jednoho až příliš. Je přitom evidentní, že Petr Stančík si na těchto motivech trvá, protože k jednomu z nich odkazuje i názvem svého románu (ten ovšem s ústředním příběhem nijak nesouvisí). 
V těchto momentech jeho kniha ztrácí kouzlo poučené literární frašky, a namísto toho, aby se napřáhla k nějakému – třeba i nevážnému – podobenství, zbytečně bobtná a proměňuje se v třeskutou zábavu.