Mlýn na mumie zvítězil v kategorii próza soutěže Magnesia Litera. Jeho autor Petr Stančík (* 1968), jenž dříve psal pod jménem Odillo Stradický ze Strdic, je vypravěč rabelaisovského typu a také Gargantuu trochu připomíná. Jinak je plachý romantik. 

* LN Myslím, že to vítězství bylo trochu překvapivé. Mlýn na mumie jde, řekl bych, proti kánonu současné elitářské literatury: je to román, který nezapírá, že chce bavit, že chce být čtivý a že nejspíš i autor, tedy vy, se u toho bavil a zažíval staré dobré „Lust zu fabulieren“. Zaprvé se tedy zeptám: překvapila vás ta cena? 

Nepřekvapila, protože před měsícem se mi zdál sen, že když se do předávání vydržímneholit a nestříhat, tak slavně zvítězím. A to jsem taky vydržel... Ale teď vážně. Věřil jsem si, protože Mlýnu na mumie jsem věnoval pět let poctivé práce a čtenáři z něj byli od začátku nadšení. Na druhou stranu jsem věděl, že mám mimořádně kvalitní soupeře – Reinerova Básníka a Kahudův Vítr, tmu, přítomnost. Ostatní nominované knihy jsem bohužel ještě nečetl, ale jistě jsou také dobré. Takže jsem nakonec překvapený byl, a to hodně. 

* LN A za druhé, souhlasíte s tou „slastí z vyprávění“? 

Samozřejmě, že mi to dělá radost. Kdyby ne, asi bych vůbec nepsal. Protože mě když něco nebaví, tak to neumím dělat dobře a většinou u toho usnu. Je to taková jemná rozkoš, přirovnal bych to ke zkušenému lechtání ptačím pírkem na bosých chodidlech. 

* LN Váš román se odehrává v 19. století. Nezeptám se proč, i když i na to můžete odpovědět. Ale zeptám se: chtěl byste v něm žít? 

Chtěl. A jak. Ta doba byla úžasně pestrá a nabušená energií. Lidé toho spotřebovali mnohem méně než dnes, ale byli šťastnější, protože měli nějakou vizi. Pořád se něco objevovalo a vynalézalo. Mimochodem, všiml jste si, že dnes už žádné vynálezy nejsou? Poslední skutečný vynález byl tranzistor v roce 1947 a od té doby se jenom různě skládají součástky. 

* LN Ten obžerný policejní komisař Durman z vaší knihy, to je co za typ hrdiny?Měl jste nějaký předobraz? Není to zašifrovaný autoportrét? 

Určitě je v něm hodně ze mě v jeho věku. A podobný vztah, jako měl Durman s autarkickým detektivem Alterem, jsem měl já s Odillem Stradickým ze Strdic. Dalším předobrazem byl můj báječný pradědeček Leopold, po němž Durman dostal křestní jméno. 

* LN Ty recepty na rozmanité opulentní pokrmy a popisy jídel, ty jsou plodem snění, nebo pročítáte staré jídelní lístky? 

Něco jsem našel v dobových pramenech, třeba uzený bůček na sladko zvaný Schlesisches Himmelreich. Něco mi utkvělo z dětství, například cikánský způsob pečení ježků je velmi podrobně, až sadisticky popsán v knížce pro děti od Jarmily Minaříkové Ježourek a Pišta, jeho bratr, k níž dělal obrázky Ondřej Sekora. No, a něco jsem si vymyslel, kupříkladu hovězí hlavu pečenou zevnitř. To bych rád někdy ochutnal. 

* LN Ta kniha je plná detailů a reálií, které vypadají, jako by byly plodem usilovné rešerše. Nebo jsou plodem fabulace či snad přímo výmyslem? 

Snažil jsem se, aby se dobové reálie harmonicky propojily s fikcí. Například jsem zjistil, že egyptské mumie, nahromaděné za dlouhá tisíciletí rituálního pohřbívání, se v 19. století poněkud cynicky ve velkém těžily ne jako exponáty do muzeí, ale jako průmyslové hnojivo. To je fakt. Když jsem o tom ale přemýšlel, došlo mi, že ty mumie nemohli jen tak poházet po poli, že je nejdřív museli najemno pomlít. Tudíž jsem si vymyslel přístroj mlýn na mumie, podle něhož se jmenuje celá kniha. 

* LN Vedle jídla je druhým pilířem knihy sex. Ovšem je to sex podobný tomu jídlu, to znamená barokně podaný, bizarní a hédonistický. Vlastně některé pasáže by se daly nazvat uměleckou pornografií. Souhlasil byste s tím? 

Musel jsem si zvyknout, že v určitých kruzích jsem získal pověst nenapravitelného chlípníka a prasečkáře. Ale já opravdu nemám ambice stát se novým markýzem de Sade. Ty brutální sexuální scény jsem tam dal hlavně proto, aby vyvážily filozofické rozhovory Durmana s Alterem a pak taky, aby na jejich pozadí kontrastně vynikla Durmanova romantická láska k Libušce Hedbávné. 

* LN Ostatně nemohl byste rozvést motto jedné kapitoly, které zní Orální sex je metafora... Čeho prosím? 

Nemyslel jsem to jako metaforu něčeho, ale že oba jevymají podobný princip. Podstatou metafory je přenesení významu na jiný předmět. Podstatou orálního sexu je přenesení koitu z pohlaví do úst. 

* LN Devatenácté století bychom měli... Ale s naší dobou se vyrovnáváte jak? Líbí se vám? 

Rozhodně z ní neskáču radostí. Po krátkém období svobody na začátku devadesátých let se začaly utahovat šrouby a najednou je všude kolem nás policejní stát jako vystřižený z Orwella, jen místo bídy vládne konzum a místo cenzury funguje úplně stejně bezbřehá možnost publikovat cokoli. Pořád to ještě není tak hrozné jako za bolševika, ale už se to blíží. 

* LN No tak radši jinam. Co současná česká literatura? Jak se v ní cítíte? Hlásíte se k nějakému proudu, směru, tradici? 

Hlásím se k Ivanu Wernischovi, který byl kdysi tak hodný, že mě do literatury uvedl. Moc mi chybí ty Literární noviny, kde byl redaktorem on a Michal Ajvaz, a taky Přemysl Rut a další pánové, jichž si vážím. Co se týče směrů, nejbližší je mi dekadence, která sice vykrvácela na bitevních polích první světové války, ale nic lepšího od té doby nikdo nevymyslel. 

* LN Vlastně je zajímavé, že jste ve své kategorii porazil svého nakladatele, který ovšem vyhrál hlavní cenu. Jak jste se ostatně k němu dostal? Vy u něj vydáváte knihy už od nepaměti, ještě když jste se jmenoval Odillo Stradický ze Strdic, že? To se ale Reiner taky jmenoval jinak... 

To bylo tak. V roce 1996 vyšla moje druhá kniha Admirál čaje v nakladatelství Český spisovatel. Měl jsem z toho převelikou radost, leč nakladatelství toto slavné do roka a do dne zkrachovalo a já byl zase bezprizorní. Tenkrát mi Ivan Wernisch poradil, ať se zkusím nabídnout Martinu Pluháčkovi z Brna, prý je to slušný a zábavný člověk. Dali jsme si tedy s panem nakladatelem schůzku a ihned v sobě nalezli zalíbení, takže se z nás stali přátelé. Z Pluháčka je dnes Reiner, ze Stradického Stančík a z Petrova Druhé město, jen to přátelství se nezměnilo. 

* LN Budou příběhy detektiva Durmana pokračovat? 

Už u Péráka, mé předchozí knihy, mě někteří lidé ponoukali k pokračování, ale já nechci. Zaprvé už píšu úplně nový příběh, takový drsný psychologický horor z konce druhé světové války, a představte si, že se v něm skoro vůbec nesouloží. A za druhé, všechny sequely, které znám, dopadly mnohem hůř než originál. Zkrátka je to cesta do pekel a já kráčím po jiných chodníčcích.