Musím přiznat, že na téhle knize „něco je“, že Stančíkovo psaní má tentokrát své kouzlo a překračuje nejen obvyklý standard českého prozaického publikování, ale také „orgie obraznosti“, kterým autor ve své předchozí tvorbě občas propadal. Mlýn na mumie je postmoderní románovou lahůdkou, již lze zkonzumovat i s příslušnou dávkou čtenářské naivity, je však určena především poživačným gurmánům. Neboť ti už ledacos četli a viděli, a právě proto ocení obratnost a um, s nimiž autor dokázal za použití vybraných a osvědčených ingrediencí, dobře známých z jiných literárních či filmových děl, vytvořit nový lahodný „pokrm“ a v přiměřeném poměru – vyrůstajícím z rovnováhy ratia a instinktu – jim nabídnout pozoruhodný čtenářský zážitek. 
Slova „požitkářství“, „labužnictví“, či dokonce „obžerství“ se mi jeví jako nejpřesnější pojmenování autorova přístupu ke zvolenému románovému tvaru a k procesu psaní vůbec. Stančík není dušezpytec, kterého by drásala neřešitelnost osobních, celosvětových a vesmírných problémů a snažil by se ji vyjádřit prostřednictvím trudnomyslných sebeanalýz. Naopak: ze Stančíkových textů vyzařuje intelektuální potřeba bizarnost světa kolem nás hedonisticky ochutnávat a naplno si jí užívat, přetvářet a utvářet si ji k obrazu svému – když už světu jiný řád věcí schází. 
Přítomnou prózu autorův požitkářský, až obžerný postoj zcela prostupuje, počínaje a nekonče rovinou jazykovou, motivickou a tematickou. Ústřední hrdina příběhu, pražský policejní komisař Durman, jehož příjmení naznačuje, že realita se bude ve vyprávění nenápadně proplétat se snovými halucinačními vizemi, se tak pravidelně a opakovaně oddává požitkům kulinářským, často neodpovídajícím dnešní sterilní představě o zdravé a chutné výživě, ale také radostem pohlavního obcování. Sex u Stančíka ovšem nikdy není procítěným intimním setkáním dvou osudově spřízněných duší a těl, ale vždy má charakter zábavného ukájení akutních tělesných potřeb a především povahu zábavné textové atrakce, která má „boccacciovsky“ potěšit čtenáře. A jako každé veselé a nezávazné potěšení jej lze proto libovolně kombinovat s požitky jinými – neboť jaké jiné hodnoty život na této zemi přináší? Příkladem za všechny může být jedna zmnoha návštěv bordelu, které autor svému hrdinovi dopřál. Komisař Durman a jeho (fiktivní) alter ago Egon Alter při ní leží na zádech, a zatímco se nechávají obšťastnit dvojicí snaživě rajtujících děvek, vášnivě mezi sebou diskutují o právě řešeném policejním případu. Jejich slast ze souběhu soulože a intelektuálního rozhovoru navíc ještě znásobí rozkoš, již jedné z děvek přináší bábovka, kterou může přitom hltat. 
Myslím, že popsaná situace metaforicky charakterizuje celkový přístup Petra Stančíka k literatuře, tedy jeho neustálou snahu o propojení rozmanitých a mnohdy i velmi protichůdných požitků a efektů jazykových, tematických, dějových a myšlenkových, které lze prolnout do jediné groteskní fikce. Cílem je dát, respektive znovu a znovu dávat, přiměřený tvar a smysl intenzivně pociťovanému chaosu věcí, požitků, dějů a příběhů a vést o něm literární dialog. 
Mlýn na mumie se – obdobně jako jiné postmoderní romány – opírá o žánr detektivní prózy, o syžet pátrání po pachateli pitoreskní série vražd. Vzhledem ke zvolenému žánru by asi nebylo slušné, kdyby recenzent odhalil, kdo tu je vrahem. Snad se ale nedopustím velkého prohřešku, když prozradím, že je jím muž, který chce svými krutými činy oslovit samotného Boha a potvrdit si tak jeho existenci – který ale posléze dospěje k názoru, že on sám je Bůh, a je tudíž zbytečné takto oslovovat sám sebe. 
Fakt, že komisaři Durmanovi není dopřáno vraha odhalit, naznačuje, že autor neusiloval o naplnění zvoleného narativního schématu, ale toto schéma chápal jen jako přitažlivou záminku k vypravování o Praze druhé poloviny devatenáctého století. Tedy o časech idylických, naší přítomnosti bezpečně vzdálených: umožňujících volnou fabulaci a současně otevírajících prostor pro humornou hru s konvenčními českými představami o dějinách. Specifickou významovou rovinu Stančíkova románu tak utváří provokativní, ironická, nicméně láskyplná kresba někdejšího českého vlastenectví. A jako její součást se příběhem tu a tam mihnou postavy obecně „profláklých“ ctihodných mužů, například Karla Sabiny, Bedřicha Smetany, Jana Nerudy nebo Miroslava Tyrše. Nechybí ovšem ani takové osobnosti, jejichž znalost lze předpokládat u čtenáře historicky vzdělanějšího: za všechny komisař Dedera zmíněný v Havlíčkových Tyrolských elegiích. 
Promyšlené je rovněž umístění děje do roku 1866, tedy do roku prusko-rakouské války, byť by stejnou funkci mohl plnit i rok 1914. Stančík totiž replikuje tradiční literární motiv krvavé vojny, která ukončí dosavadní idylu a nastolí novou surovou dobu, v níž se průmyslové vraždění stane normou, a ve které tudíž rukodělný sériový vrah působí jako amatér. Tomu metaforicky odpovídá i titul a „ideový“ závěr románu, obojí pracující s motivem velkostroje: mlýna, který pro hmotný zisk neúprosně rozemílá vše minulé a magické, včetně pozůstatků kostí a duší dávných bohatýrů. 
To zajímavé ve Stančíkově próze není ovšem utvářeno ani tématem, ani žánrem a zauzlenou zápletkou, ani ideovými tezemi, jimiž je tok autorského promlouvání vylepšován. To hlavní je dáno naplno prožívanou radostí, kterou Stančíkovi působí proces vymýšlení a vyprávění vyprávěného, tedy činnost, jejíž smysl leží v ní samé – alespoň pokud je tato radost úspěšně přenášena na adresáta. 
Významové těžiště Stančíkova vypovídávání leží v pohrávání si se slovy, reáliemi a s fikcí. Základní rovinu prózy sice utváří evokace historické Prahy, jejích roztodivných domů a tajemných zákoutí, autorská fantazie ovšem hrdinu zavede až do Paříže či Mexika. A při vymýšlení bizarních situací jde ještě dál. Nejdále patrně v okamžiku, kdy je Durman při milostném dostaveníčku utopen pod Karlovým mostem pruským agentem v ponorce, avšak zásluhou mluvící mandragory z časů Rudolfa II. obratem vstane z mrtvých a zapřede s touto kytkou chytrý rozhovor; případně tehdy, když je mu dopřána výsada přeletět na prvním českém samoletu nad královéhradeckým bojištěm. A třebaže je Durman vykreslen jako propagátor zajímavých sexuálních praktik, spolu se čtenářem dokáže ocenit rovněž groteskně prostou lásku, tedy panenské polibky milované Libušky Hedbávné, jež je ve svých naivních řečech spanilomyslnou reinkarnací mladičké Nadi Konvalinkové z filmu Adéla ještě nevečeřela. 
Čímž se dostávám k potěšujícímu konstatování, že tento Stančíkův pitvorný svět funguje – tak, jak se na literaturu sluší – především díky jazyku: díky stylizovaným a jemně archaizovaným promluvám a dialogům, které nezapřou vančurovskou inspiraci, jsou však dostatečně osobité a významově samonosné. Co si přát víc?