Vieweghův zpomalený běh
Kniha Můj život po životě sice vznikla nestandardním způsobem, respektive za zcela jiného stavu než dosavadní publikace Michala Viewegha, je ovšem organickou součástí autorova díla.

Pokud vy sami skuhrání jiných lidí snášíte lépe než můj nakladatel, můžete si přečíst ‚knihu nářků‘, kterou jsem právě dopsal (a která už brzy vyjde). Je to takový truchlivý deníček kdysi úspěšného člověka, kterému praskne aorta, čímž se mu (minimálně v jeho očích) ze dne na den zhroutí celý svět… Proto se to ostatně bude jmenovat Můj život po životě, jak si přeje nakladatel (a nikoli Bramboračka, jak jsem s přímou narážkou na aktuální stav svého mozku původně navrhoval já).“
Takto Michal Viewegh (1962) na svých internetových stránkách předeslal svazek, který v minulých dnech vstoupil na trh. Jeho nakladatel Martin Reiner k „deníčku“ přičinil předmluvu, v níž upozorňuje, že „není to kniha napsaná spisovatelem ve vrcholné formě. Místy se text zdá být poněkud cyklický a monotónní…“ Těžce raněný alfa samec Dají se ta citovaná slova, zejména nakladatelova, chápat jako prosba o shovívavost a o četbu se zvláštními ohledy. Samotný Vieweghův text k tomu ale příčiny nezavdává, protože stav věcí vysvětluje sám ze sebe. Jen čtenářský barbar nebo cynik by mohl uplatňovat na Můj život po životě takzvaně standardní literární kritéria. Ta nadto beztak neexistují. Stojí za připomenutí knížečka literárního historika Václava Černého z roku 1968 Co je kritika, co není a k čemu je na světě, v níž argumentuje, že každé dílo si určuje kritéria, jež na ně mají být vztažena.
Neexistuje důvod, proč by Vieweghovy zápisky v tom měly být výjimkou. Jsou zkrátka jednoduchou situační zprávou o stavu na bojišti, kterýžto zápas Vieweghovi vytyčila a vnutila jeho akutní choroba – loni v prosinci prasklá aorta. Poničila mu nejen tělo, ale v důsledcích i mysl. Narušila mu paměť, zejména krátkodobou. Vzala mu řadu běžných schopností a nasadila celou artilerii omezení. Spisovatel upadl do depresí. Zavinul se do sebe.
Letos v dubnu začal s pokusem svůj stav zaznamenávat a reflektovat. Zápisy z choroby začínají volně plynoucím sledem poznámek, od 3. května do 14. srpna mají podobu deníkových záznamů. V krátkých, registrujících, lapidárních větách bez energie – a přece větách prozrazujících zkušeného autora! – Viewegh dokumentuje, co dělá a jak se cítí. Popojíždí po doktorech, pendluje mezi Prahou a Sázavou, přijímá pomoc od bližních a současně mu všichni kolem lezou na nervy; jde ovšem na nervy také – a vlastně především – sám sobě. Společenské a politické dění, které tak rád a hojně komentoval, ho nezajímá. Deklasovaný alfa samec. To, prosím, konstatuji bez ironie či poťouchlosti. Tak prostě je: společensky úspěšný, už léta hédonicky nastavený muž na vrcholu je náhle nikoliv zcela nemohoucí, nicméně silně okleštěný prakticky ve všem.
Obavy ze ztráty sociálního standardu, z potřeby zajistit rodině nastavenou úroveň hmotného komfortu, jsou pak možná hlavním motorem, jak v rozhovoru pro MF DNES naznačil nakladatel Martin Reiner, proč Viewegh se záznamy vůbec začal, proč se k nim vzdor všemožným nechutím odhodlal (vystavět komponovaný a fabulovaný příběh je nad autorovy současné síly). To vše je v řádu Vieweghových věcí: on se již dávno rozhodl, že bude veřejným majetkem a literárně k tomu přispěl zejména dvěma deníkovými svazky Báječný rok (2006) a Další báječný rok (2011). Můj život po životě je jejich logickým pokračováním.
Za pomoci Williama Styrona Vieweghův Můj život po životě je možná větší výkon, než se na první pohled zdá. Vydolovat v sobě ve fázi hluboké deprese sílu k pravidelné činnosti není zdůvodnitelné jen strachem ze ztráty hmotných požitků. Připomenout se v této souvislosti dá útlý text amerického spisovatele Williama Styrona (1925–2006) Viditelná temnota: Memoáry šílenství (1990, česky 1993). Tvůrce celosvětově proslulého románu Sophiina volba v Memoárech šílenství reflektuje své onemocnění depresí. Je to ovšem spíše zpětný esej o této chorobě, podložený osobní zkušeností, než záznam v „přímém přenosu“, který podnikl Viewegh. Styron kromě popisů svých stavů uvádí, kdo například z umělců depresí onemocněl, jaké jsou možnosti léčby, zmiňuje i historii vnímání a léčení této choroby. „Jedním z vyhlášených symptomů deprese je ztráta sebeúcty. I já jsem téměř přestal uznávat sám sebe a ztratil jsem sebedůvěru. Tahle ztráta může zakrátko degenerovat na chorobnou závislost a dále na infantilní strach. Člověk má strach, že ztratí všechny věci i všechny lidi sobě blízké a drahé. Pak také existuje neodbytný strach z opuštěnosti. Když jsem zůstal – třeba jen na chvilku – sám doma, propadl jsem nepříčetné panice a malomyslnosti,“ píše Styron. Michal Viewegh v Mém životě po životě tyto věty přímo vzorně ilustruje. Stejně tak třeba partii: „… teď jsem neomylně porozuměl, že zítra, až bolest opět zaútočí, anebo možná pozítří – rozhodně ten zítřek na sebe nedá moc dlouho čekat – budu dohnán k rozhodnutí, že život nestojí za to, aby byl žit, a tím si odpovědět na základní otázku filosofie“. Je tu ještě jedna spojitost mezi Styronovým textem a Vieweghovým stavem. Styron se ve Viditelné temnotě přiznává ke své dlouhodobé inklinaci k alkoholu. („Alkohol byl neocenitelným druhem mého intelektu a navíc přítelem, jehož péči jsem denně vyhledával. Dnes vidím, že jsem ho vyhledával také jak prostředek na potlačení úzkosti a vzrůstající hrůzy, kterou jsem tak dlouho skrýval někde v temných kobkách svého ducha.“) Styron však náhle s alkoholem skoncoval. A nemoc u něho propukla s devastující intenzitou. Vieweghovy předešlé deníkové knihy lze mimo jiné číst jako zápisy zdatného pijáka. A tento Vieweghův souputník byl náhle odklizen prasklou aortou. Můj život po životě mimo jiné svědčí o tom, jak je tento „druh a přítel“ znovu zván ku pomoci…
Smlčeno by být nemělo, že Martin Groch doprovodil Vieweghovy záznamy adekvátními ilustracemi, v nichž do černé plochy vpouští různě tvarované světlejší, respektive světelné tvary a „tvory“. Jednoduchými prostředky tak zviditelňuje temnotu.