MIKROKOSMOS PRASKÁ SÁM
Matouš Jaluška

Petr Koťátko v Návratu rozehrál starý šlágr evropského literárního provozu, kus o nalezeném autentickém dokumentu, artefaktu, v tomto případě deníku kohosi, kdo byl, je i není Petrem Maulem, bývalým či současným chovancem dětské ozdravovny ve slezské Vidnavě. Součástí minimalisticky upraveného svazku jsou i drobná dramata, básně či připojená
povídka. Knížka (i díky sazbě, za níž stojí Markéta Othová) působí jako skripta, nebo ještě spíš jako složka studijních materiálů, předaná na začátku semestru studentům semináře. Mají s ní soustředěně pracovat a třeba ji i brát do terénu. Žánrově pestrý text by mohl podávat zprávu o bohatém vnitřním životě kohosi – pokud tedy přistoupíme na hru.
Součástí příloh je i pohlednice skvěle omlácené vidnavské ozdravovny, vhodná k tomu, abychom ji použili jako záložku do vypůjčené knihy a pak o ni přišli. Velkoformátový plakát (kam s ním?). Obálka s vystříhanými obrázky, z nichž si můžeme složit koláž. Tím vším zatížen se pomník vnitřního života od počátku rozpadá. To je tu ostatně ten hlavní motiv.
A přitom je text Návratu pravidelně a důsledně
přitloukán k pevné kostře světa poznámkami pod čarou, které občas odkazují k reálným textům a webům či ke starším dílům Petra Koťátka, provazují však také jednotlivé části textu, upozorňují na to, že něco bylo v jiné kapitole řečeno jinak, tvrdošíjně připomínají čtenáři rámec nalezeného a editovaného rukopisu, který si před sebou mají představit. Jako by se autor na ploše stostránkového souboru textů snažil ve čtenáři probudit pocit podobný tomu, jaký lze získat třeba četbou Chazarského slovníku Milorada Paviće, po jehož dočtení se mžourající čtenář vydává zkoumat, co všechno je pravda.
Koťátko nepřestává gestikulovat směrem ke světu i k velké literatuře – k Balzacově Lidské komedii, k absurdní dramatice, k sudetským příběhům z Česka i Polska. K Hermannu Hessemu. K temným příběhům o týrání dětí v ústavech. K tomu všemu má novela z různých úhlů blízko a je na čtenáři, na které místo (křehkého, rozpadajícího se) kánonu ji vlepí, podobně jako je na něm, jak a jestli vůbec si slepí v obálce přiloženou rozstříhanou koláž.
Z ozdravovny padá omítka, ale zdi dosud drží, procesy běží dál, i když instituce je dávno zavřená. Jednota místa umožňuje autorovi pracovat rovněž se zřetelnou jednotou emocí, které mají podobu komplexního pole. Na jednom pólu najdeme pocity dítěte, které pobývá v ústavu, je tam uklizeno otcem, zatímco doma se něco chystá („matka potřebovala ztratit jednoho z očí, ztratit se jednomu načas z očí a vyřešit věc s druhým“, s. 28). Koťátko tu tak v „dospělé“ próze opět využívá svět, v němž jsou děti bez rodičů vsazeny do situace, v níž podléhají vedení dospělých (třeba i benevolentnímu) a mezi sebou navzájem tvoří hierarchie. Tentokrát se rámcem této situace stává „vojenská dětská ozdravovna“. Ten název zároveň zve i děsí. Na Facebooku se najde skupina, v níž lidé nostalgicky vzpomínají na prázdniny strávené ve Vidnavě a na první polibky u zahradního domku. Možná je to mystifikace, říkáme si, nevratně nakaženi duchem knihy, když na patře cítíme pach žíněnek a šaten.
Na druhém konci emocionální krajiny leží úzkosti naší doby „velké pandemie“ (to spojení se míhá hlavně v přílohách a poznámkách), spojené s pocity zvířete v kleci. Silně působí obraz slepice, která se odnaučila létat, aby mohla zůstat s člověkem, a ten člověk ji zavřel mezi dráty. Ta pandemie se knížkou jen občas mihne, evidentně však působí jako krystalizační činidlo, což vyplývá i z dramatické hříčky „Návrat“ ve druhé příloze. Právě pod pandemickým tlakem se ukazuje, že subjekt a substance lidské bytosti jsou spojeny jen provizorně, člověk ztrácí individualitu ve smyslu koherence a stává se z něj „dividuum“ (s. 44), věc, která se dělí.
Na konci deníku se všechny linie protínají při zahradní slavnosti (domek ze vzpomínek pamětníků stojí nedaleko). Provozuje se divadelní hra „Návaznosti“, která vychází z principu surrealistické „znamenité mrtvoly“ – postavy po sobě přejímají role a nakládají s nimi „podle své nátury“; aby o surrealistické inspiraci nebylo pochyb, vystupují tu oživlí mrtví, kteří se do sebe navzájem zakroutí, když se celý příběh uzavře v kruhu. Jak se dá v kruhovém světě aspirovat na nějakou identitu? Patrně tuto otázku bychom si z odstupu nad knihou měli klást.
Provizorní směrovku k odpovědi a zároveň pointu celé knihy lze shledat v otázce, již reportérka na slavnosti adresuje Kraussovi a Musilovi, rosencrantzovským bytostem, které s Maulem sdílely pokoj. „Jak se vám líbí tahle knížka?“ – „Zeptejte se maula.“ Maulovi tak přísluší zároveň role arbitra i autora. V tomto bodě již víme, že se spisovatelem sdílí rok narození („pětapadesát“), výchozí bod cesty (Brno) i křestní jméno, a nejen to: „Profesor Maul, stálo na mých dveřích“.
Když si čtenář tyto informace spojí s kruhovým koncem, získá pěkné podobenství o tom, jak se rozpadají moderní subjekty, které se snaží psát svůj život jako knížku. Výsledek je zmatený, „nejasný“, a přesto se vystavuje estetickému soudu. Autor je zvědavý na to, jak se knížka „líbila“, i když je třeba jejím jediným čtenářem.
Z tohoto hlediska dává dobrý smysl i závěrečný výčet ocenění všech účastníků práce na knize či časté upozorňování na dominantní motivy textu a okatá vykonstruovanost, již Návratu vytknul např. Marek Lollok v recenzi na webu Hostu. Právě tak to musí být, je-li autor profesorem přes vztahy a slova – zejména má-li dceru výtvarnici, která se poslední dobou zaměřuje na koláž a na nezvyklé provazování a odstřihávání věcí. Z knihy pomrkávající k makrokosmu se nakonec stává mikrokosmický projekt nejen s ohledem na jeden vybydlený barák ve Vidnavě, ale hlavně jakožto mikrokosmos tvůrce, který se sám v sobě tříští, sám sebe nalézá, případně sám proti sobě „podává příslušný podnět v zastoupení držitele či držitelů autorských práv“ deníku.
S ohledem na autorovu starší tvorbu i na empatické umění Evy Koťátkové působí významně to, jak jsou do mikrokosmu vtahována zvířata jako podivně stálí, věrní a se sebou identičtí souputníci lidí. Jde hlavně o slepice v deníku a o psa v povídce přiložené na konec, kde se ukazuje, jak člověk není schopen udržet si koherenci projevu a jednoznačnost výrazu ani při vzpomínání na „nedávno zesnulou“ fenu (motiv disponibilní mrtvoly se tu vrací každou chvíli).
Zvířata každopádně drží stálý tvar. A asi i proto trpí. Lidé si oproti tomu hrají na to, že se dovedou bránit utrpení prostřednictvím slova, že se udrží pohromadě. Selhávají přitom, a trýzeň na ně přichází v podobě trestu. Autoritativních, potenciálně trestajících postav
je v knize nemálo: otec, doktor, plukovník Chabert. Marie. I ti se však nakonec rozpadají, když otočíme stránku, a každá jejich část míří jiným směrem.
Takto se Návrat vyplatí číst – jako důvtipný a velice zábavný traktát o rozpadu všeho. I bolesti.

KURÝROVAT RECIDIVOU
Nicole Rebeka Snová

Nová kniha filosofa a literárního teoretika Petra Koťátka není produktem jazykových či narativních experimentů, nezkoumá hranice ani možnosti vyprávění. Naopak předkládá text, který se více blíží žité skutečnosti než literárnímu konstruktérství. Návrat byl napsán v duchu Beckettova realismu, a nese tak známky typické pro radikální vyprávění, které záměrně znejisťuje tradiční literární pojmy a narativní postupy. Text se sice pohybuje na rozhraní žánrů, ale pouze opatrně a pozorně našlapuje po jejich okrajích, aniž by jedinému byť kratičce přitakal. Literární druhy invazivně zasahují jeden do druhého: Divadelnost prostupuje prozaické vyprávění a to se vzápětí překlápí do básnické řeči. O příběhu vpravdě nemůže být řeč, žádný z textových úseků není vázán zápletkou ani nespěje k pointě. Slova se vysvobozují z vypravěčských otěží a podřizují se naléhavosti zpracovávané literární látky.
Koťátko se v předmluvě uchyluje k tradiční mystifikační metodě tzv. nalezeného rukopisu, známé především z dob romantismu. Staví se přitom do role editora sešitových záznamů uložených v archivu bývalé dětské ozdravovny ve Vidnavě. K těm připojuje divadelní hru, údajně publikovanou pod nevěrohodným jménem na blogu revue Prostor s dovětkem, že „… nelze pochybovat o tom, že její autor četl Deník někdy v období Velké pandemie…“, a další dva texty vydané pod stejným pseudonymem. Všechny jsou přitom přiznaně Koťátkovy, divadelní hra Návrat: Hříčka o pěti obrazech zvítězila v květnu 2020 v Literární výzvě Kampusu Hybernská na téma karanténa, další pasáže a motivy jsou čerpány z celého Koťátkova díla, na což sám autor, domnělý editor sebraných spisů, nenápadně upozorňuje v poznámkovém aparátu ke knize. Imitací diletantské odborné úpravy přitom nesleduje čtenáře zmást ani tak nečiní čistě pro satirický efekt („Řekl to v zápisu č. 11. Pokud to nebyl někdo jiný.“), nýbrž tím vyhrocuje tenzi mezi aktuálním a fikčním světem.
Sešitové záznamy nemají proklamovaný
deníkový formát, spíše jsou pokusem o rekonstrukci aktuálního světa, kde každý myšlenkový návrat znovu vytváří podobu místa a líčených událostí. Od čtenáře se neočekává
verifikace informací v knize obsažených, nýbrž přistoupení na hru autora, přijetí předpokladu existence vypravěče jako reálné osoby, vypovídající o reálném světě. Teprve potom se může editor vymezit vůči vypravěči, který je součástí chaotického světa, jako ten, který do něj vnáší systém a strukturu.
Vypravěč se nachází ve vratkém postavení – není jasné, zdali promluvou nesené myšlenky a prožitky náležejí jemu, nebo některé z postav. Referenční funkce zájmena první osoby je podrobena sérii revizí („Pan Petr Maul, to znamená já […] To kvůli archivaci, připomíná mi Maul.“), zpochybnění identity vypravěče narušuje běh komunikační situace, od níž se vypravěč distancuje prostřednictvím editora. Návraty podněcuje touha po zaplnění prázdných míst („Měl bych se probrat a zaplnit to místo. Než se tu objeví další nejapnosti. Chystá se popsat, co se mi zdálo. Případně zdá nebo bude zdát.“). Vypravěč posuzuje vlastní proces psaní a komentuje události, které již nastaly nebo které teprve nastanou. Výpovědi nic nesdělují absolutně, střetávají se a přecházejí do otevřeného konfliktu („Jediný, kdo má jistý nárok na titul ‚já‘ na těchto stránkách, jsem přirozeně já. Já to však v žádném ohledu nejsem.“) nebo se vzájemně usměrňují a korigují. Prolínají se nehledě na promlouvající subjekty („Doktor s tím začal, ale od toho ritenuta už mluvím já a stále v tom pokračuji. Vlastně už od toho ‚běžela léta‘, sám přece poznáte, kdy mluví felčar a kdy k vám hovoří francouzský důstojník.“), vrací se v nových situacích a perspektivách, načež se rozpouštějí v zámlkách. Vypravěčova marná snaha o kontinuální a koherentní vyprávění je motivována hledáním formy, která umožní vypovídat o světě jako principiálně neúplném – čehož dosahuje tak, že se oprošťuje od všeho, co vyvolává iluzi řádu.
To, co bychom mohli považovat za kritické zhodnocení politické situace v období covidové pandemie, je pouze jiným pojmenováním pro vytrhávání díla z primordiálního chaosu. Sevřenost textové formy se zrcadlí v opuštěném zařízení ve slezské Vidnavě, které je současně kněžským seminářem, zajateckým lágrem, lazaretem wehrmachtu a dětskou ozdravovnou. Historická perspektiva jako myšlenkový konstrukt a exprese lidské touhy po uspořádání nahodilosti věcí by totiž pouze zastírala primární funkci Vidnavy jako instituce, která shora a násilně formuje ty, již se podřizují jejímu diktátu. Tím se vysvětluje převrácená kauzalita: Roušky nechrání před nákazou, nýbrž značí recidivu, neúspěšnost terapie („Necháte tomu volný průběh a za chvíli tu máte pandemii“).
Jinakost musí být zkrocena: Léčba probíhá v kleci, v područí ostatních drátů, které jsou metaforou strnulého pohybu myšlenek. Recidiva popisuje stejný jev jako Vicovo Corso e Ricorso, kdy je imaginace v každé éře vystřídána racionalitou, aby později opět dominovala imaginace a pověra. „Zahradní slavnost je slavností stržených drátů, rozbitých klecí, zkrátka vol libre, proto tu všichni krouží po cestičkách, třebaže, přísně vzato, nikdo nikam nejde.“ Obdobně se slova v Návratu dočasně podřizují literární formě a autorskému záměru, aby se v nestřeženou chvíli osvobodila v chaotickém úprku. Věci pulsují, lidé znehybňují v živém obraze nebo se na způsob červů hemží pod povrchem holé krajiny, v jejímž středu se tyčí podstavec po zcizených sochách, ideologiích minulosti. Tomu odpovídá permanentní neorganizované přebíhání mezi možnými světy a jejich řády.
Všichni, kdo na knize participovali, se podíleli na specifickém vyvstávání vidnavské ozdravovny. Instituce, jimiž prošli, souhrn jejich díla a získaná ocenění pečlivě vyjmenované na závěr textu, který by mohl být mylně považován za editorský dovětek či součást paratextu, poukazují na jejich nezanedbatelnou formující a současně limitující úlohu v náhledu na předkládaný text. Kovové propletené konstrukce a klece instalované na lidská torza z dílny výtvarnice Evy Koťátkové nelze nespojit s analogickými prozaickými popisy i poetickými obrazy v Návratu. A obráceně, volná koláž téže umělkyně, jejíž fragmenty se nacházejí v obálce založené ve knize (mj. obraz slepice, ruky), souzní plně s textem teprve tehdy, když je koláž složena a opět rozložena nebo když je dána do juxtapozice s mapou, jež tvoří samostatnou přílohu knihy (slepice v kleci, ruka drží jinou ruku). Uvnitř nalezneme i stopy fotografické tvorby Martina Poláka, a to nejen v přiložené pohlednici, jíž se znásobuje – a tím dále relativizuje – objekt vidnavské instituce. Obálka od Markéty Othové evokuje cvičebnici psaní a koresponduje s doktorovou interní výzvou: „Piš znovu.“
Na otázku „Jak se vám líbí tahle knížka?“ je potom zapotřebí odpovědět ve vidnavském duchu: „Celá ta věc je poněkud nejasná. Ptejte se Maula.“