Ve své předchozí próze Projekt Gilgameš (Druhé město 2019, nominace na Magnesii Literu) rozmlouval spisovatel a redaktor Salonu Štěpán Kučera na dálku s legendárním sumerským eposem. Jeho nový román Největší lekce dona Quijota, který v těchto dnech vychází rovněž v nakladatelství Druhé město, je pro změnu, slovy hispanistky Jaroslavy Marešové, „velmi osobitou a originální odpovědí“ na nejslavnější Cervantesovo dílo. Právě Marešová napsala k Největší lekci dona Quijota poučený doslov, který vám teď ve zredigované verzi nabízíme.

Snad žádný román neinspiroval tolik dalších literárních děl jako Cervantesův Don Quijote. Pestrá literární mozaika vzniká už čtyři sta let a první kamínek do ní zasadil Alonso Fernández de Avellaneda, když si Cervantesův námět a postavy „vypůjčil“ a v roce 1614 napsal a vydal vlastní pokračování Dona Quijota.
Mnohá díla jsou „quijotovská“ jasně a otevřeně. Skotská spisovatelka Charlotte Lennoxová nechala svou Arabellu („ženského Quijota“) napodobovat postavy milostných románů. Henry Fielding stvořil komickou dvojici faráře Adamse a sluhy Josefa putujících po zkaženém a pokryteckém světě. Viktor Dyk přivedl svého dona Quijota ke zmoudření a ztrátě iluzí a snů. Jorge Luis Borges pro svět objevil Pierra Menarda snažícího se Cervantesův román napsat ještě jednou.
Pestrá mozaika poskládaná kolem Cervantesova velkého díla dokládá, jak živé a inspirativní postavy španělský spisovatel stvořil, a vede nás i k zamyšlení nad podstatou románu. Duch románu je podle Kundery duch souvislosti a „každé dílo je odpovědí na předchozí díla“. Již čtyři sta let odpovídají spisovatelé i jiní umělci na otázky skryté v Cervantesově textu. Další, velice osobitou a originální odpovědí je román Štěpána Kučery Největší lekce dona Quijota.

Cervantesovo alžírské zajetí

Kučerův text je vystavěn kolem dvou hlavních postav. Jednou z nich je bláznivý potulný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli, který své putování po světě zachytil v cestopise, druhou je samotný Cervantes. Z jeho barvitého životopisu si autor vybírá nejpřekvapivější a nejzajímavější kapitolu: Cervantesovo zajetí v Alžíru.
Po bitvě u Lepanta v roce 1571, v níž utržil několik zranění a ztratil hybnost levé ruky, Cervantes pobýval několik let v Itálii a zúčastnil se dalších tažení proti Osmanské říši. Nakonec se však rozhodl vrátit domů, a tak se na začátku září 1575 spolu se svým bratrem Rodrigem nalodil na galéru El sol (tedy Slunce). Lodě fl otily, k níž galéra patřila, pluly podél italského a provensálského pobřeží, kde je zastihla bouře. Galéra Slunce se ocitla osamocená a 26. září byla na dohled katalánských břehů přepadena korzáry. Španělé se sice nějakou dobu dokázali bránit, ale nakonec přesile podlehli, byli spoutáni a přesunuti na korzárské lodě, jimž veleli Arnaut Mamí a Dalí Mamí.
O tři dny později dorazili korzáři i se svým úlovkem do Alžíru, který, jak píše francouzský hispanista Jean Canavaggio, musel Cervantese ohromit. Veliké město s větším počtem obyvatel než tehdejší Řím, plné rušných náměstí, krásných paláců se zahradami, mešit a trhů, pulzovalo životem. Zde Cervantes prožil dlouhých pět let nejprve jako zajatec Dalího Mamího a poté jako otrok Hasana Paši.
Cervantes patřil k zajatcům, za něž bylo požadováno výkupné, a byli tedy atraktivním zbožím. Tato pozice přinášela jisté výhody: bylo s nimi lépe zacházeno, nemuseli pracovat a mohli získat i určitou volnost pohybu.
Cervantes sice domů psal, ale asi věděl, že jeho rodina nezíská dost peněz na výkupné, a to nejen proto, že do zajetí upadl také jeho bratr Rodrigo. Korzárský velitel Dalí Mamí, snad řecký renegát, totiž za Cervantese stanovil vysokou cenu. Přispěly k tomu pravděpodobně dopisy, jimiž byl na cestu domů vybaven. Jeden z nich psal vévoda ze Sessy, druhý dokonce samotný don Juan de Austria, nevlastní bratr španělského krále Filipa II. a velitel loďstva Svaté ligy. Kvůli těmto dokumentům Dalí Mamí zřejmě nabyl dojmu, že zajal někoho významného, za jehož vykoupení může požadovat značnou částku.
Cervantes se z Alžíru pokusil několikrát neúspěšně utéci a podle dobových svědectví při tom prokázal velkou statečnost. Jako první byl ze zajetí v roce 1577 vykoupen mladší z obou bratrů Rodrigo, jehož výkupné bylo menší. Na Miguela de Cervatese došlo až v září roku 1580, tedy pět let od jeho nešťastné plavby na galéře Slunce: trinitářský mnich Juan Gil za něj zaplatil pět set eskudů.

Rytíři a učenci

Jak přesně Cervantes v zajetí žil a co se mu honilo hlavou, lze jen těžko říci. Víme, že v některých obdobích se mohl přes den pohybovat po městě a pozorovat pestrou směsici lidí různých povolání, vyznání a ras. Jindy – především po pokusech o útěk – byl držen v přísném vězení, trestu smrti však vždy unikl.
Určitým vodítkem nám mohou být jeho literární díla. Alžírské tematice Cervantes věnoval dvě divadelní hry: Život v Alžíru a Alžírské lázně, a dále kapitoly o zajatém setníkovi z prvního dílu Dona Quijota.
Setník Ruy Pérez de Viedma, bývalý zajatec v Alžíru, v hostinci donu Quijotovi a dalším postavám vypráví svůj příběh, který bývá často interpretován jako odraz Cervantesovy alžírské zkušenosti. Z vyprávění se dozvídáme, že většinu času trávil „ve vězení nebo v domě, který Turci nazývají lázně, kam zavírají křesťanské zajatce královy a soukromníků a otroky skladištní“ a svůj osud sdílel s „mnohými šlechtici a výbornými lidmi označenými za schopné vykoupit se“.
Cervantesovo částečně autobiografické vyprávění se zajímavým způsobem rozdvojuje: setník zmiňuje „jistého španělského vojáka Saavedru“, který s krutým alžírským vladařem uměl zacházet a „dělal mu neslýchanosti, na které jistě nezapomněli tamější lidé, aby dosáhl svobody“. Cervantes si se čtenářem geniálně pohrává: zdá se, jako bychom v textu, jako v zrcadle, zahlédli autora a jeho vlastní příběh. Čtenář si však brzy uvědomí, že zrcadlo není celé – jsou to jenom střípky.
Při četbě Cervantesových děl z životopisného hlediska je potřeba mít se na pozoru a vždy si připomenout, že každý román je „odpovědí na předchozí díla“. Don Quijote je zároveň odpověď i otázka. Cervantes v něm odpovídá na celou literární tradici své doby: rytířským románům a pikaresknímu žánru se vysmívá, některé kapitoly píše podle estetiky pastýřských děl, jinde využívá náměty románu maurského. Vyprávění zajatého setníka je tedy historické i literární zároveň. Cervantes do něj zapracoval vlastní zkušenosti, ale příběh krásné Zorajdy, která se do setníka zamiluje a rozhodne se konvertovat ke křesťanství, je utkán z látky literární. Kučerův román Největší lekce dona Quijota zastihuje Cervantese ve vězení: sedí v kobce, ryje do zdí verše, pokouší se o útěk a zamiluje se do Sahary, která s dervišem Sidim prožila jeho velké putování světem. Ale hlavně – vypráví příběhy. Autor nám zde krásnou variací na Šehrezádin námět nabízí odpověď na otázku, proč byl španělský spisovatel v zajetí tolikrát ušetřen trestu smrti. Po prvním pokusu o útěk z Alžíru do Oranu se Cervantes a jeho bratr Rodrigo ocitnou před Ramadánem Pašou, jemuž zajatec nabídne vyprávění o cestách Sidiho Hameta. Správce Alžíru, zaujat příběhem, odkládá popravu na ráno a pak na další den. V Kučerově fikci si tedy Cervantes poprvé zachrání život vyprávěním historek Sidiho Hameta.
Sidi Hamet, s nímž Cervantese pojí láska ke knihám, příběhům a literatuře obecně, je druhou ústřední postavou románu. Kdo je tento záhadný Arab s podivným jménem Sidi Hamet Ibn Enheli? Každý čtenář Dona Quijota se s ním setká, i když Sidi není ani klasická postava, ani vypravěč Cervantesova románu. Sidi Hamet je arabský dějepisec, který Quijotův příběh sepsal, neboť by nebylo možné, „aby rytíři tak dobrému nedostalo se nějakého učence, který by vzal na sebe vypsání jeho nevídaných činů“. Vypravěč Quijotova příběhu arabsky psaný rukopis najde na toledském trhu a ihned si jej nechá přeložit do španělštiny. Příběh, který čteme, je tedy španělský překlad Sidiho díla.
Starý literární motiv nalezeného rukopisu autor Dona Quijota přebírá z rytířských románů stejně jako postavu moudrého historika, který rekův příběh zaznamenává. V Cervantesově podání však tento postup získává nový rozměr.
Na okraji vyprávění o potulném rytíři někdy zaslechneme hlas vypravěče, překladatele, nebo arabského dějepisce. Tyto hlasy se doplňují, ale také vzájemně opravují nebo pošťuchují. Motiv známý z rytířských románů Cervantes proměnil v žertovnou hru a využil k tomu hlasy patřící k různým kulturám a náboženstvím: vypravěč je španělský křesťan, překladatel je morisk, tedy původně muslim přestoupivší ke křesťanství, Sidi je muslim a Arab, což mu ovšem nebrání v tom, aby jednu kapitolu otevřel slovy: „Přísahám jako katolický křesťan.“
Tato důmyslná a trochu potměšilá hra navíc čtenáři připomíná, že vyprávění o donu Quijotovi je fikce, kterou někdo napsal. Čtenář tak má možnost udělat to, co don Quijote s rytířskými romány nedokázal: zachovat si od textu odstup.
Sidi Hamet, v Cervantesově románu šalamounsky schovaný, vždy vzbuzoval mnoho otázek. Literární vědci se především často snažili interpretovat jeho jméno. Podle některých výkladů Cide Hamete Benengeli v originálním znění znamená syn jelena (španělsky hijo de ciervo) a přes slovo ciervo odkazuje k příjmení Cervantes. Podle jiných interpretací se jedná o slovní hříčku s významem pán, který nejvíce chválí Boha, syn evangelia a je jakýmsi autorovým pseudonymem. Další výklad poukazuje na to, že slovo benengeli by mohlo v arabštině znamenat lilkovitý a navíc je zvukově podobné španělskému slovu berenjena – lilek. S touto podobností si Cervantes pohrává v druhé kapitole druhého dílu, kde don Quijote a Sancho o Sidim rozmlouvají a Sancho příjmení Benengeli zkomolí na Berenjena a poté prohlásí, že Mauři mají lilek rádi.
Jak přesně to Cervantes se jménem arabského dějepisce myslel, už se asi nedozvíme. V Donu Quijotovi zůstává Sidi Hamet obestřen rouškou tajemství.

Údiv nad bláznivostí světa

Naproti tomu Kučerův Sidi Hamet má tvář i příběh. Místo dějepisce v něm poznáváme derviše žijícího v jedné alžírské vsi, jejíž jméno není lehké vyslovit, natož podržet v paměti. Sidi se modlí, k jídlu mu stačí pár zrnek kuskusu denně, a hlavně čte. Jeho knihovna obsahuje především staré cestopisy, z nichž nejmilejší je mu spis velkého cestovatele Ibn Battúty.
V této nádherné paralele na první kapitolu Dona Quijota se dále dozvídáme, že Sidi málo spal, a protože „hodně četl v pouštním větru, vysychal mu mozek, až mu nakonec přeskočilo, a tak se rozhodl, že i on vyjede na cesty a objeví dosud neobjevené“. Sidi vyráží na olysalé velbloudici a společnost mu dělá maličká Sahara, kterou najde odloženou v oáze. Jejich cesty po dalekých a prazvláštních zemích připomínají středověké cestopisy, orientální pohádky a jsou plné odkazů na různá literární díla i na některé kapitoly Cervantesova románu. Kučera Cervantesův materiál přetavuje a dává nám nového dona Quijota. Ten necestuje na Rocinantovi po La Manche, ale toulá se po afrických zemích na velbloudici Serendipitě.
Snad největší dojem na čtenáře dělá setkání mezi Sidim a mladým Cervantesem. V šeru kobky je ze Sidiho vidět jen jeho lilkovitý nos a za španělským zajatcem přichází, protože má pro něj práci: chce, aby jeho cestopis přeložil do španělštiny. Derviš své cesty tedy vypráví a Cervantes překládá. Ne vždy je dobrým překladatelem. Když Sidimu nerozumí, od vyprávění se odklání a píše si svůj vlastní příběh. Od této chvíle se osudy obou mužů v textu proplétají. Derviš cestuje a pouštním lupičům vypráví své příběhy, Cervantes uteče z vězení a na starém koni se spolu s bratrem Rodrigem jedoucím na oslu pokusí dorazit do Oranu. Před Ramadánem Pašou pak Sidiho historek využívá, aby se zachránil před trestem smrti po nezdařeném útěku.
Obě postavy se navzájem potřebují. A stejně je tomu i v Cervantesově románu: don Quijote potřebuje učence, který jeho hrdinské činy sepíše, a dokonce si představuje, jak bude rytířský román o něm vypadat, Sidi Hamet potřebuje reka, o němž bude psát. V poslední kapitole proto Sidi Hamet prohlašuje: „Výhradně pro mne se narodil don Quijote a já pro něho; on uměl jednat a já psáti.“ Dějepisec a potulný rytíř jsou jeden k druhému připoutáni podobně jako derviš a Cervantes v Kučerově textu.
Cervantesův don Quijote se do světa vydává „napravovat křivdy a účastnit se nebezpečných příběhů“. Kučerův Sidi Hamet své cesty podniká, aby porozuměl světu a pochopil, co je člověk a co si má se sebou počít. Každý, komu potom ze své knihy cest předčítá, se podivuje nad bláznivostí světa.
Podobně bláznivý a mnohohlasý obraz světa nám přináší i Don Quijote. Cervantes uměl naslouchat lidem a je možné, že naslouchat i těm nejbláznivějším příběhům se naučil právě v Alžíru, kde poznal osudy nejrůznějších lidí, ať už byli muslimy, zajatými křesťany, nebo renegáty.
„Duch románu je duch složitosti,“ píše Kundera, „každý román čtenáři říká:,Věci jsou složitější, než si myslíš.‘“ Snad právě to je největší lekce dona Quijota.
Román Štěpána Kučery lze číst různě: jako originální zpracování Cervantesova alžírského zajetí, jako fiktivní cestopis po dalekých zemích, jako paralelní příběh k Donu Quijotovi, s nímž se v mnoha bodech potkává. Kolik souvislostí objeví, do jaké hloubky textu pronikne, pak záleží – jak by řekl Cervantes – na každém čtenáři hledajícím rozptýlení.