Ve svém novém literárním apokryfu Největší lekce dona Quijota zpracovává Štěpán Kučera dílo a dobrodružné osudy Miguela de Cervantese.
V pozoruhodných vyprávěních plných orientální imaginace a nesčetných literárních aluzí se ale také nenápadně pokládají otázky směřující k velkým problémům současného světa.

V nové próze Štěpána Kučery se v ryzí podobě setkáváme s tím, co definuje jeho dílo od první povídkové knihy Tajná kronika Rychlých šípů (Host, 2006): s rafinovanou literární parafrází, jíž navazuje na už existující díla, rozvíjí je a se sofistikovaným humorem odhaluje jejich skrytý život. Minulá kniha Projekt Gilgameš (2019; viz A2 č. 22/2019) byla vyprávěna umělou inteligencí a děj se vinul všemi více či méně vlivnými narativy, od Eposu o Gilgamešovi přes Bibli až po Ostrov doktora Moreaua. Ve svém novém prozaickém počinu Největší lekce dona Quijota s podtitulem Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli a voják Saavedra Kučera s potměšilou lehkostí rozvádí klíčový text západní beletristické tradice, Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha. Vypráví zde apokryfní příběh, vycházející z kanonického románu, a zároveň domýšlí skutečnou epizodu ze života Miguela de Cervantese, který byl jako voják při návratu z bojů proti Osmanské říši zajat a vězněn v Alžíru.

Ze zdroje příběhů

Podobně jako v předchozím autorově díle i zde hlavní roli hraje samotná narace. Zlomky orientálních příběhů se mísí s parafrázemi a citacemi z Ibn Battútova slavného cestopisu, fantastický výlet na Měsíc zmiňuje války mezi Měsíčňany a chobotnicovitými obyvateli měsíce Jupitera, kteří žijí v podmořských městech pod jeho ledovým příkrovem. Realita severní Afriky přelomu 16. a 17. století se mísí s magicky rozvolněnou fantazií, mytické a literární bytosti se setkávají s historickými postavami, u popisu pralesních národů nevíme, jestli jsou popisovány tlupy opic, nebo ztracený domorodý kmen. Kučera se vrací ke zdroji archaických narativů, které jsou spíše výjimečným zbožím či posvátným aktem, na němž může mnohdy záviset lidský život.
Formálně se v textu prolínají dvě dějové linie. První je vyprávění knihami pomateného derviše Sidiho Hameta Ibn Enheliho, který se vydá na cestu tam, kam dosud žádný cestovatel nevkročil, a chystá se tam „objevit kouzelná slova, která čekají na konci všech cest“. Tato postava je mimo jiné vypůjčena z Dona Quijota, v němž je vydáván za autora celého vyprávění. Druhým hrdinou je vězněný Saavedra, tedy sám Cervantes, jenž čte knihy, snaží se uprchnout ze zajetí a zároveň také sděluje příběhy.
Don Quijote je jedním z vůbec nejvytěženějších románů, což autor nijak nezamlčuje a spíš si tento fakt užívá. Během četby nás hned v úvodu napadne spřízněnost s Jorgem Luisem Borgesem, na nějž Kučera ve svém díle neodkazuje poprvé. Pocta autorovi povídky s názvem Autor Quijota Pierre Menard se zhmotní v karnevalové kapitole z ostrova Svatého Tomáše, v níž se mluví o slepém guvernérovi jménem Borges, který se rozhodl „znovu stvořit epos songhajských lidových vypravěčů o králi Sundžátovi, místo přepisování a překládání však opakoval krok po kroku jejich tance a hrdelní nápěv“. Podobných hříček a odkazů je v knize více a záleží jen na čtenáři, zda se bude chtít nořit do jejich zátočin, nebo se nechá unášet příběhem, který hravě obstojí sám o sobě.
Autor využívá obecně zavedené figury a motivy, jako jsou nalezený rukopis, vyprávění ve vyprávění (ve vyprávění), již výše zmíněná intertextualita nebo apokryfy popírající kanonické narativy. Tato postmoderní veteš ale v knize nikterak nepřekáží; možná díky tomu, že je využita poučeně a s humorem, nebo proto, že je velmi snadné ztratit se v ději a užívat si fantastické příhody bez ohledu na jejich původ.

Člověk se nezmění

Na pozadí dobrodružství Ibn Enheliho i Saavedry ale neustále prosvítají aktuální otázky týkající se náboženské tolerance, destrukce deštných pralesů a šířícího se sucha, nerovnosti a lidské krutosti, ať už vykonávané na zvířatech, nebo na jedincích vlastního druhu. Setkáme se zde s reflexí otrokářství a kolonialismu a v explicitním rámcovém obrazu ze současnosti jsou mořské pláže lemovány oranžovými fl eky záchranných vest.
V souvislosti s tímto zhoubným vlivem člověka je ale zřejmá pouze jediná věc: podstata lidského zvířete, v níž se jako nebe a peklo snoubí kreativita s destrukcí, se nikdy nezmění. A vše, co nám tváří v tvář konečnosti a nevyhnutelnému rozkladu zbývá, jsou příběhy, které tento nerozdělitelný rozpor popisují - a to i s vědomím, že většina z nich ani není pravdivá. Jak říká ke konci Největší lekce Saavedrovi čarodějka Sykorax, parafrázující Démokrita: „Už od nejmenších částic, které postrkují prachové smetí, je život boj. I silnější hvězdy přitahují slabší, aby je pohltily, a Bůh - on je krutý - stvořil jedny lidi jako příčinu života pro druhé a stejně tak stvořil tyto druhé lidi jako příčinu smrti pro ty první.“
Projekt Gilgameš zakončila utopická naděje, že by bylo možné tento status quo vyřešit radikální a plošnou úpravou lidského mozku. V Největší lekci naděje schází a zbývá jen opojná radost z vyprávění. Lidský svět a jeho boje a lopocení jsou jako had se dvěma hlavami, kterého má čarodějka vytetovaného na tvářích: „Kdysi jsem dvouhlavého hada chovala ve sklenici. Sledovala jsem ho při krmení, kdy spolu obě hlavy bojovaly o kořist - každá se snažila uchvátit předhozenou myš, ale ať vyhrála jedna nebo druhá, myš nakonec skončila ve stejném břiše.“