BUDEME SMÁT KREV

Těší mě tak často psát o tom, co mi připadá dobré. Jednou z nedávných radostí pro mě byla poema Zbyňka Fišera „Jarmark na Bo- žepoli“, přetisknutá loni v Tvaru, z níž jsem hrdlivě uškubávala do antologie Nejlepší české básně 2014. Nedávno poema vyšla jako jeden z oddílů básnické sbírky Někde za Truchlovem. Docent Fišer je vedoucím Ústavu české literatury a knihovnictví FF MUNI v Brně a jeho odbornými zájmy jsou mimo jiné tvůrčí psaní a teorie překladu. Nehledě na akademické zázemí a nepřehlédnutelné jméno o něm jakožto o básní- kovi bylo dosud slyšet jen málo; pro Pražáka bude možná osobou-záhadou. Někde za Truchlovem je jeho druhá básnická sbírka. První, s titulem Lesbický sen, byla publikována před více než deseti lety a ještě o mnoho roků dříve vyšla v samizdatové edici Petlice Ludvíka Vaculíka. Připisována bývá ovšem Bondymu. Ve Fišerově básnické druhotině tvoří již zveřejněný oddíl „Jarmark na Božepoli“ druhou polovinu, první obsahuje celky „Říkali jí Bendulka“ a kratičký předělový part „Dopisy z protějších břehů“. Všechny tři oddíly jsou epické, výrazně dějové, tvoří je básně, které na sebe navazují jako kapitoly s prozatérsky proměnlivými perspektivami a básnicky rozmanitými formami a dohromady skládají jednou baladicky životopisný („Říkali jí Bendulka“), jednou scénomalebný příběh („Jarmark na Božepoli“) lidského utrpení. Jednalo-li by se o prózu, asi by nesla přídomek imaginativní. U básně se cosi takového předpokládá; truchlovská fantasknost je ale v domácím aktuálním básnictví myslím jedinečná. Snad nejpřitažlivější na této sbírce je pro mne to, jak umně přetváří pseudodobovou, historickou či spíše historizující fikci v nadčasové, univerzální, emotivně vypjaté sdělení. Jako by to byly vaše vzpomínky, vaše rodová historie, vaše vina, vaše krabice s dopisy, propírané zkazky a rodinné legendy, s každou generací znovuprožívané vaším vlastním vyprávěním. První z nich, básnická sonda do života týraného děvčete, dcery alkoholiků, se mohla a může odehrát kdykoli a kdekoli, když odhlédneme od toho, že s bandaskou pro mléko se už nechodí. Víme-li, že děj probíhá v okolí Truchlova, Plaček a Slzkrajova, nebude to veselá vyprávěnka, a chceme-li, můžeme se orientovat podle nářečí hovoří- cích postav. To ale není spolehlivé vodítko. Hořlavé téma završené sebevražedným pokusem, které by, „zpracováno“ básní, mohlo vytéct do kňouravého fiaska, zvládl Zbyněk Fišer opracovat bravurně. Bendulka, která musí chodit agresivnímu otčímovi a zpité matce lesním deštěm pro chlast, což je ještě to nejmenší, stojí čtenáři jako výčitka s červeným kulichem přímo před očima. I my jsme dělali, že ji nevidíme. V její žákovské se břichatí koule za podivnou, temnou interpretaci Sládkovy nejprofláklejší studánkové básně: „tam mechový je děs“. Děs je mechový, „po lukách cáká z mraků krev“, a Fišer, jenž umí sladkého Sládka i s venkovskou idylou přeonačit bez persiflážování v cosi hrůzostrašného, a přece bez jediného přímého pojmenování vypovídat o velmi konkrétní, nicméně snové postavě Bendulky, je mistrem v zachování rytmicko-melodických kvalit školského lumírovce. Čteme sofistikovaně, a přitom rozluštitelně ztvárněný příběh domácí tyranie: ke splnění obtížného úkolu si autor zvolil složitou, a přesto úspěš- nou nepřímou cestu. Básně mají tvarově rozličné podoby: v celorepublikové mixtuře dialektů pojatý sugestivní dialog matky s otcem o krvavé koupelnové řežbě, vesnický drb o tom strašném neštěstí, písňové popěvky, které si Bendulka prozpěvuje cestou pro další flašky, rozhovor učitelky s ža- čkou v sevření noční můry na třídním výletě (i s vizí odporného nočního krtka s latinským označením desmana moschata, znějí- cím jako proklínadlo, jen si ho vygooglit)… Škobrtnutí o pravidelné opakování pří- liš výrazného postupu (variování klasika, rozhovor, dopis, píseň) nebo hraní s homonymií (kulich na hlavě/sova kulíšek) ale nenastává jen jednou. Nejspíš nebylo snadné vzdát se radosti z takového tvůr- čího nálezu. Mnoho vyčteme z jednoznač- ných titulů básní, které ne vždy mají vazbu k uvozovanému textu, zato coby nápověda dotvářejí úhrnný teskný příběh, který si čtenář musí poskládat sběrem náznaků z celé knihy. Píšou se vůbec ještě moderní epické balady s těžkou bezručovskou notou? Mají přece tak prostou sílu. K tomu ta různorodá jízlivá ohlasovost, klamavá aluzivnost, skorofolklór, surreálná imaginativnost a sociální apel… Slýchám pochvaly na díla prozaiků, kteří si „podklady poctivě ověřili“, „podnikli zá- služné datové rešerše“, kontaktovali řadu „profesionálů“, než sestavili román o potá- pěčích za druhé války nebo novelu na pozadí knihovnického systému v Peru, a tak se nedopustili faktické chyby a jejich dílo je dostatečně „autentické“. Jen hledejte v Google Maps Slzkrajov, zadejte do Streetview Božepol nebo Masné krámy č. p. 213! Na konci Bendulčina oddílu a u dalších linek vážících se na „židovskou otázku“ jsem se bez padnoucího klíče ztratila. Jakou vazbu má báseň, v níž Terka porodí Daniela, tatáž Terka, která v předělovém oddílu z půli války píše před deportací pří- telkyni Rut Goldbergové z Masných krámů, k příběhu této sbírky? A tak jsem se tupě doptávala u autora… „Chtěla jste toto sly- šet?“ tázal se nakonec. Vlastně ne. Nahlédnuto optikou momentální popularity všeho posmrtného, zombického a mumiózně upírského, mohl by být „Jarmark na Božepoli“, na němž se lze těšit a děsit ze setkání se svými zemřelými, chytrou parodií. Je ale vážný. Atmosféra božepolského jarmarku, kam lidé přicházejí výlučně o půlnoci prodat či koupit drobnost („mít tak špek a štěstí“), je opravdu děsivá – „po návsi v nevsi zní šepot vyschlých lbí“… A také se tam hrůzy odehrávají, ovšemže čistě ve světě vezdejším – Bendulčinu roli tu přebírá zmizelá Goša (a všechny dcery uhořelé ve stodole v Jedwabném při masakru zdejší židovské komunity dne 10. 7. 1941). I tady, podobně jako v oddílu prvním, jsou na scéně nevinné dívky a jejich ztráta, zcizení, pošpinění, spá- lení. V Božepoli se scházejí mrtví. Tam je potkáte („ještě snad jednou uvidět stisknout políbit“), uvidíte („je-li mrtvý, přijde“), nezá- visle na tom, v jakého boha věřili a čí pole to je. Ale jinak? Jistěže: „na Božepoli není zbožně, / na Božepoli není Božepole, / Božepole není“. Není ani Truchlino, Rakovisko nebo Zbychovo. A přitom to zní tak polsky, ukrajinsky, slovensky, příhraničně, pravoslavně, tak pravděpodobně, inu jako skutečné oikonymum, že? Jenže podle této básnické trasy, jak „bezpečně dorazit“ na božepolský trh (v básni „Kudy kam“), dojdete jen na konec téhle magicky podivné, temné, oplakávající knihy. Ostatně „Jarmark“ nese kontrastní podtitul „Panychida“ a to je současně tryzna i celonoční bohoslužba za zemřelé. Poký- váme a v české básnické tradici vzpomeneme Holana nebo Závadu. Nehledejte tam Někde za Truchlovem vý- sledek touhy po něčem odvážném, nic oká- zale novotářského. Přece je to ale v rámci pomyslné standardní domácí básnické produkce vybočující poezie. Egon Bondy se prý nechal kdysi s povzdechem slyšet, že jeho syn Zbyněk není žádný básník. To bych ne- řekla. Kdyby jen pro verš „budeme smát krev“.

Olga Stehlíková