JESTLI JE MRTVÝ, TAK PŘIJDE

O druhé básnické sbírce Zbyňka Fišera Někde za Truchlovem jsem slyšela dřív, než se mi dostala do ruky: domácí násilí, nepomstěná smrt nevinných. Palčivá, třebaže nenová témata. Jak si autor poradí s rétorikou sociální balady? Poradil. Jeho básnický instinkt bezpečně minul kolorované popisky starých fotografií, sentiment a patos. První baladický příběh „Říkali jí Bendulka“ je komponován jako cyklus básní- -fragmentů o týrané dívence. Vzpomínka? Rodinné tajemství? Jak dávný a daleký je tento příběh? Text nás zavádí do minulosti, ale je to spíše gramatická záležitost. Podprahově vnímáme lyrický princip věčné přítomnosti. Na druhé straně autor do pří- běhu neinvestuje svoje emoce, zůstává ukázněně v pozadí, respektuje Bendulku. Ovšem od počátku pracuje s pohádkovými rekvizitami: místní a časová neurčitost, charakterotvorné zeměpisné názvy evokující utrpení. Fyzický prostor děje je zúžený – cesta z domu otčímovi pro pivo a zpět, cesta do školy a zpět. Graficky zaznamenáno by z toho nejspíš vyšel lichoběžník. Paralelně s ním vede trať. I zde je cítit beznaděj – koleje nesymbolizují volání dálek, ale zneužití: „Tady ji potom uhodil / za zatáčkou pod mostem / aby nikdo nic když projíždí vlak.“ V mezích tohoto vymezeného prostoru se odehrává smutný soukromý příběh, žádná dějinná tragédie. Očekáváme-li line- ární vyprávění, nenajdeme je. Autor volí spíše vyjádření metonymické – jednotlivé vstupy jsou torzovité, detail za celek. Hrůznost příběhu je tak vyjádřena v krátkých sekvencích. Stejným způsobem se zachází s dialogy. Řeč, mluva, jazyk už přestávají být dorozumívacími prostředky, stávají se karikaturou řeči. Otupělé, zhrublé výkřiky na jedné straně, na druhé falešně uhlazená kantorská dikce, která poslouchá jen sama sebe. Protiváhu tvoří vnitřní Bendulčiny monology. Skrze ně vstupuje do děje nový faktor: parodie. „Znám křišťálovou studánku, / Kde nejhrubší je vřes. / Tam hnije v trávě kapradí. / Tam mechový je děs.“ Na jiném místě opět: „Jak deštník větrem ukradený chodci / Jsi tu můj podzime…/ Jak ryba tiše uhnízděná v kotci / Jsi tu můj otčíme / Jak dcera tajně ukradená otci / Zapláčí oči mé.“ Z hlediska formální výstavby příběhu je to výrazný dynamický prvek, z hlediska psychologie ústřední postavy pak dokonalé vystižení duševního stavu ponižovaného jedince. Nejde o dětinský či pubertální vzdor, dívka nevede (ne)umělý literární souboj s klasiky, třebaže se to na první pohled může zdát. Ona zoufale, zuřivě a absolutně odmítá všechno – i to, co může přinést úlevu v trýzni. Bendulka pošlape bezelstnost křišťálové krásy, vysměje se jí- mavému stesku. Poezie se proměňuje ve zlověstné, nenávistné vrčení. Destrukce jako úleva, nikoli útěcha. Bendulčina duše je spáleniště. Není důležité, zda příběh končí definitivní tragédií, či zda na poslední chvíli nastane zázrak. Neodčinitelnost podobných prožitků spočívá právě ve ztrátě víry v dobro a bezpečí. Druhý cyklus „Jarmark v Božepoli“ je komponován podobně, ale z jiného úhlu. Tragédie je dějinná, cesta k cíli od počátku prokletá. Jakási magická truchlohra. I tady je výsledkem spáleniště. Podobné náměty mají v literatuře své čestné místo. Už od dob antických jsou její páteří, neboť nenávist a zmar lidstvo provázejí odnepaměti a básníci nemohou mlčet. Z české literatury připomeňme například apelativní hymnus Šiktancových Heinovských nocí či drásavou Panychidu Holanovu. Ale „Jarmark v Božepoli“ má zase jinou scénu. Na počátku jsme zváni na cestu a detailně informováni „Kudy kam“. Víme, co nachystat „Před cestou“. Teprve v průběhu cesty se otvírá chřtán zla. „Z Dolnego Piekla se na Gorne Pieklo dostanete jenom přes Čertovicu. Cesta špatná, vymletá. / Na Angielskej kdosi stál.“ Pozvání tajemné, sugestivní, téměř surrealisticky morbidní. Napětí mezi iracionálním prokletím a přirozeným důsledkem lidského zla. Kompozice jako zrcadlový odraz prvního příběhu. Autor zvolil podobné schéma. Nevypravuje příběh v příčinně kauzálním sledu. Ukotvuje místo a čas, ale bezejmenní aktéři přicházejí odkudkoli. Mluví různými jazyky i nářečími, jsou různé víry, různých profesí, každý s vlastním tajemstvím. Zatímco v prvním pří- běhu se hlasy ozývají z uzavřeného prostoru, tady se naopak rozléhají do všech stran. Jarmareční výkřiky prodavačů, řemeslníků, splývající tříšť hlasů: „prohloupí… kdo tohle zboží nekoupí.“ Nářek těch, kteří hledají své blízké. Kde je „Uša, Paša, Aša, Goša, Jaša“? Jména dívek upálených ve stodole. „Veřejný“ masakr je historickým prodloužením soukromé brutality. Ocitáme se v děsivé společnosti mrtvých. Těch, kteří už poznali, co je to věčnost. Ale jaká je to věčnost, v níž zůstává všechno zachováno jako dřív? Všichni se setkávají se všemi, ve svých nezměněných tělech, pohybují se v pozemských zákonech. Zů- stává cosi, co ani smrt nezničí? Jsme ve znepokojivé dimenzi a otázky se tady kladou ztěžka. Neobnažuj víc, než je nutné. Mezi oběma silnými příběhy je zdánlivá nesourodost, ostrý předěl. Dva dopisy pří- telkyň, opět zrcadlový odraz dvou řečí stejných tak, že je ani jazyková různost nerozdělí. To intermezzo však není nelogické. V závěru prvního cyklu se dozví- dáme, že jistá Terka porodila Danka; předtím, v úvodní básni „Amnézie“, neznámá osoba hovoří s jistým Danielem a uprostřed řeči zazní přikázání „Neodpustíš! Nezapomeneš!“. A to je klíč. Najednou je zřejmé, že celá kniha je psána zrcadlově. Soukromá tragédie jako detailní odraz tragédie historické. Zoufalství bezmocného jedince se zpětně odráží v žalmu zástupů. Jobova noc i Jeremiášův pláč. Panychida, zádušní mše i židovská modlitba za zemřelé: Tobiho modlitba slovy Zbyňka Fišera.

Milena Fucimanová