Ivan Wernisch na cestě do Nikam
Po trojsvazkovém výboru z díla vydal nyní Ivan Wernisch novou sbírku, nazvanou Nikam. Opět se v ní trochu vrací do minulosti, protože kromě jiného tu prý oprašuje básně z dob, kdy mu bylo šestnáct. Ale věřme mu…
Petr Ferenc

Nikam je poměrně odvážný titul pro knihu básní, Ivan Wernisch se ale nebojí, jak ostatně před osmi lety ukázal tím, že sebraný svazek svých samizdatových sbírek nazval Blbecká poezie. Slovo „nikam“ naznačuje směry, kterými se sice nakonec nevydáme, které ale existují, a skrývají v sobě tudíž potenciál pohybu. Wernisch je básníkem zastaveného času, „živých obrazů“ (jak sám o sobě píše v Pekařově noční nůši), při nichž své postavy nechává strnule stát v ilustrativní póze či donekonečna opakovat touž činnost; kam by tedy měl kdo směřovat? Asi nikam… nebo k Anděle nebo do minulosti. Nebo, v případě nové sbírky, tak trochu všady.

Inu, mystifikátor
Na sbírce Nikam potěší, že Wernisch zase dostal cukání ničit sebou samým dosažené mety a „hity“ – v loňské knize Kominické lodě představil devět mikrorománů oplývajících třeskutě vypointovaným vtipem, prostředních sedmdesát stran nové sbírky tvoří sedmdesát kratičkých kapitol „románu“ jediného. Jmenuje se Anděla, pojednává mimo jiné o santusácích a prospěšnosti močoléčby a je tak nějak paťatě vykloubený, bez jasného konce a „rozehrání“ některých aktérů. Jako by si básník říkal, že lehko už bylo a nastal čas čtenáře, očekávajícího další snadný bonbónek, trochu potrápit.
Druhou Wernischovou zálibou je sklon k mystifikaci, který údajně začal tím, že zakázaný autor publikoval překlady pod cizími jmény a tu a tam mezi ně včlenil nějaký ten „překrad“, tedy překlad, u kterého jaksi schází výchozí text. O tom, co je překlad a co překrad, Wernisch dodnes zálibně mlží. Jeho další, snad průhlednější mystifikací je dílo naivního básníka Václava Rozehnala, v nové sbírce na čtenáře ale místo oddychových rozehnaliád čeká úvodní oddíl Kolotoč s texty na pomezí volného verše a básně v próze datovanými rokem 1958, resp. vročením 1958–2009 nebo 1958–2010.
Texty Kolotoče jsou docela newernischovské, vkrádá se ale pochybnost, zda skutečně jde o juvenilie (básníkovi bylo v roce 1958 šestnáct) nebo jen o žertovnou omluvu změny stylu. Wernischova prvotina Kam letí nebe, která vyšla v roce 1961, je psána úplně jiným jazykem. Jistě, mezi ní a básněmi z Kolotoče by stály celé tři roky a v již zmíněné Pekařově noční nůši Wernisch naznačuje, že v mládí činil surrealistické pokusy, přesto mi ale jazyk těchto textů přijde mladší než jejich vročení: „Pravidelné stařeniny ruce. Chvatné záclony přes rameno. Turecký zvone. Mráz v útulné skříni. Masitý roh na čele se třásl./ Vlasatý kouř se rozlévá. Uzardělá holka doutná, med jí vřeští mezi prsty. Ledabylé dítě. Vlčí mák! Vlčí mák! (…) Být letmo minut – to je umění.“ Inu, mystifikátor, pak mu věřte. A když si zrovna nevymýšlí, jak to proboha poznat?

Ne zcela zasloužilý básník
Do minulosti se vrací i oddíl Loutky, nazvaný podle sbírky, která Wernischovi stihla v roce 1970 vyjít jako poslední před zákazem. I tady se tu a tam objevují data odkazující k padesátým letům, jde ale o vzpomínky – momentky inspirované patrně básníkovým dětstvím. Alespoň tak naznačuje úvodní báseň oddílu: „Slunce prasátkovalo, stromy bzučely/ V zahradě restaurace U Přívozu se muži smáli opilé ženě/ A já si to dodnes pamatuji –/ Šel jsem s babičkou podél železničního náspu// Bylo mi osm a ve Stromovce/ Kapitán Bunte vystavoval/ Vycpaného krokodýla.“ Další čísla již tak jednoznačná nejsou, válečné obrazy – známé z trilogie Proslýchá se, Cesta do Ašchabadu a Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún – se mění v dětskou hru, stejně jako svět, který se v básni Malý Bůh, psané „rozehnalovským“ nerýmovaným osmislabičným veršem, jehož rytmus působí jako uspávací mantra (hypnotizér J. S. Machar tak napsal tlustý román ve verších Magdalena), nakonec ukáže být jen stavebnicí s několika figurkami. Jinde vykoukne nekomplikovaně vtipné dvoj či trojverší: „Strýcové s řetízky na vestách!/ Člověk aby se jich pořád ptal,/ Kolik je hodin.“
Z Wernischovy decentně nastíněné přehlídky triků tu nenajdeme snad jen jediný: začlenění nějaké básně ze starších sbírek, jednoduchou a účinnou metodu, jak zdůraznit to důležité a – opět ta dvojakost! – čtenáře znejistit i přimět k opětovné četbě.
Kromě zmíněných delších oddílů obsahuje sbírka i několik krátkých. Ve třech je po jediném textu (jednou jde o parafrázi básně jiného autora, dvakrát o krátkou absurdní jednoaktovku), o něco delší Roztroušená sláma je souborem textů, které jsou opravdovou všehochutí. Některé by se hodily do Loutek, jiné asi opravdu Nikam, a tak jsou tady: grafické texty, koláže výpisků z četby.
Nikam podle Ivana Wernische znamená na sice již prozkoumanou, ale stále nejistou půdu. Po dvou knihách čistého humoru s vtipem a objemném, třísvazkovém výběru z díla básník ukazuje, že i nadále hodlá zůstat ne zcela „zasloužilým“.