Nejprodávanější český spisovatel MICHAL VIEWEGH (55) je dál nejčtenější český autor nyní přichází na vánoční trh s veselými pohádkami proděti i rodiče. Zároveň ale devět hodin denně píše román o muži, který spadl na dno. Prodeje porevolučního krále české beletrie řádově klesají, protože literární trh se proměňuje a on ještě pár let musí psát pod tlakem hypotéky. Jak těžké je konkurovat severské detektivce nebo americkému filmu? 

Narazil jste někdy na cizí prózu, u které jste si řekl: „Tohle bych chtěl napsat sám“? 

To se mi stává celá léta. V dřívějších letech víc - už i proto, že jsem víc četl. Dneska je ovšem těžké zorientovat se v záplavě stovek titulů a najít knihu, která by mě oslovila. Mě už dneska většina knih nebaví. Nejen tematicky, ale i po formální stránce mi obvykle přijdou nevynalézavé - a v takovém případě knihu odkládám. Teď mám rozečtenou tuhle - Jade Changová: Wangovi vs svět (Host 2017), protože se tematicky shoduje s tím, co právě sám píšu. Říkal jsem si, že se třeba něčím inspiruji… 

To mluvíte o chystané knížce s pracovním názvem Family Frost? 

Ano, jde o příběh kdysi úspěšného restauratéra, který zkrachuje a začne se živit tím, že rozváží mražená jídla - tedy symbolický pád na dno, kdy po všech lahůdkách nabízí mražené hotovky. Je tam tato zápletka: matka mu po padesáti letech konečně prozradí, kdo je jeho otec -a on jede otce hledat. Zjistí, že to je přestárlý neúspěšný básník, který už nikoho nezajímá - má třeba čtení na festivalu, jehož jméno nikdo nezná a kde v publiku vůbec nikdo není. Sám jsem na jednom festivalu - bylo to v Tvrdonicích u Břeclavi - nedávno absolvoval podobně nezdařenou akci. Zmíněný básník ovšem navíc během autorského čtení zemře a rodina si jeho mrtvolu veze zpátky domů - v mrazicím voze. A ještě se cestou musejí stavit na svatbě dcery hlavního hrdiny. Vdává se totiž jeho bývalá manželka. 

 

 A jak jste na ten nápad přišel? 

To vám řeknu přesně - když mi tady v Sázavě zastavil před domem mrazicí vůz, který mi coby starému mládenci neschopnému si vařit občas dováží hotová mražená jídla. S tím pánem jsem si trochu povídal a on mi vyprávěl různé historky: co na cestách zažívá, kdo si ho objednává a podobně. Rozvoz mražených jídel mi přišel jako osvěžující nápad. 

Dáte mu knížku, až bude dopsaná? 

Určitě. Nebudu jeho povolání samozřejmě nijak hanobit, chraň pánbůh, je to jen kulisa příběhu. Mně se na tom líbí, že když otec na tom čtení umře, matka odmítne čekat na policii, saniťáky a pohřebáky a chce ho pohřbít doma… Takže ho vezou v mrazicím voze přes půl republiky. Family Frost znamená také „zmrzlá rodina“ -a k tomu zkrachovalému restauratérovi po rozvodu, navíc s mrtvým otcem v autě, takový název přesně sedí… 

 A odpovídá to i autobiograficky vaší momentální životní fázi? 

Žádný spisovatel nemůže jen opisovat ze svého života, ale všichni se jím necháme inspirovat… To platí i pro mě. Nemohu popřít, že jsem se rozvedl a že některé motivy jsou inspirované skutečností, ale nikdy jsem nevozil mražená jídla, nikdy jsem neměl restauraci a tak dále. 

Jak jste s tou knížkou daleko? 

Řekněme, že jsem ve třetině, nějakých 80 stránek mám hotových. Měl bych to odevzdat do února, aby to v dubnu vyšlo. Právě jsem vydal Nové pohádky pro unavené rodiče, takže jsem v klidu. 

Četl jsem jejich úvodní příběh, kde se člověk dost nasměje. Přišlo mi to, jako byste se po nejrůznějších postmodernistických postupech vrátil k čisté, humoristické klasice. 

Vždycky jsem měl ambici napsat humoristickou knížku a vlastně se mi to nikdy nepovedlo, když nepočítám právě ty první pohádky(kniha Krátké pohádky pro unavené rodiče vyšla v roce 2007, pozn. red.), kde humor hraje výraznou roli, což dosvědčují reakce publika na čteních. Na tuhle knížku jsem chtěl navázat. Jsou tam ale i smutné motivy, protože do ní prosákla třeba i moje nedávná zkušenost s rozvodem. I tahle knížka má nicméně ambice rozesmát. 

Proč je na její obálce azbukou zmíněný Krym? 

Vystupuje tam babička s Alzheimerem, která má různá zmatení - kromě mnoha jiných i zeměpisná. Například tvrdí, že byla kdysi na Rujáně na Krymu. 

Původní pohádky mají letos desetileté výročí, ale to asi není důvod, proč jste po tomhle žánru znovu sáhl. Šlo o to splnit si humoristický sen? 

Bylo v tom víc důvodů. Jednak jsem už chtěl vydat knížku, v níž bych nepsal o svých zdravotních potížích a problémech s pamětí. Chtěl jsem napsat pohodovou, oddechovou knížku, jakých tady není moc. I jako autor jsem ji sám potřeboval. Odpočinout si od témat, která jsem popisoval v Mém životě po životě i v povídkách zatížených rozvodem a nemocemi... Je tam sice jedna babička s Alzheimerem, ale v humorné a snad i laskavé nadsázce... 

Když jsme mluvili o vašem postavení v české literatuře, řekl jste „byl jsem 20 let nejprodávanější autor“, a použil přitom minulý čas. Zároveň mluvíte o nízkých prodejích. Něco se tedy mění? 

Samozřejmě už jsou tady i jiní úspěšní autoři a autorky - třeba Radka Třeštíková s Bábovkami mě v prodejích porážela, nebo Patrik Hartl měl taky velmi dobré prodeje… Dřív jsem byl skoro vždycky na prvním místě, teď jsem druhý nebo třetí… Ale život není soutěž - a literatura už vůbec ne. Já na tohle moc nehraju, ale nebudu předstírat, že mě nepotěší, když si v žebříčku nejprodávanějších knih čtu svoje jméno. 

Na druhé straně jste už srovnával prodeje svých knih za poslední čtyři roky s těmi dřívějšími úspěšnějšími tituly a mluvil o řádových rozdílech - tedy výrazném poklesu. 

To je pravda. Dřív jsem byl nejprodávanější autor se 180 tisíci výtisky za rok a dneska jsem třetí nejprodávanější s 18 tisíci za rok… . Šlo to strašně dolů. Dneska nikdo nedosáhne dvěstětisícových nákladů, které jsem měl třeba s Účastníky zájezdu nebo s Báječnými léty pod psa. Na první místo se dneska dostanete i s třiceti tisíci prodanými výtisky. 

Co se podle vás změnilo? 

Knih je mnohonásobně víc. Vychází čím dál víc knih v čím dál menším nákladu... Zvýšil se počet nakladatelství, obrovsky narostlo množství překladové literatury -například úspěšné severské detektivky na sebe nabalily spoustu čtenářů. Skutečně je těžké tomu konkurovat. Dřív vycházelo šest nových knih týdně. Dneska jich je odhadem padesát. 

Jak na takové podmínky reagujete? 

Nikdy jsem se nikomu nepodbízel a to bych si rád uchoval. Ale na druhou stranu musím přiznat, že nápad napsat volné pokračování Krátkých pohádek pro unavené rodiče byl zcela pragmatický. Dozvěděl jsem se totiž pro mě překvapivou informaci, že po Báječných letech a Účastnících zájezdu jsou Pohádky moje nejprodávanější kniha. 

Jak si to vysvětlujete? 

Ta knížka je na šťastném pomezí cílové čtenářské skupiny: je jak pro děti, tak pro jejich rodiče... Vyšla i jako audiokniha a i ta se prodává velmi dobře. Je to opravdu téma, které rezonuje. * Mluvil jste i o tlaku hypotéky. Myslíte, že kdyby neexistoval, že byste psal jiné věci nebo si dopřál na psaní knihy víc času? Dá-li Bůh, tak hypotéku už za pár let splatím a ten tlak se zmenší. Ale ano, musím vydělat tolik, abych byl každý měsíc schopen zaplatit 25 tisíc mimo všechny další výdaje. Dřív jsem to zvládal levou zadní, dneska je to samozřejmě těžší. Teď ale vyšly pohádky, hned na jaře vydám román s pracovním názvem Family Frost, takže se snad nad vodou udržím. 

Změnil jste nějak denní spisovatelský rytmus? 

Celý život píšu dopoledne a to jsem zachoval. Ale řekněme, že dneska musím psát víc hodin než dřív. Kdysi mi stačilo psát pět hodin, teď píšu tak osm až deset. 

A co děláte pak? Chodíte ještě běhat, nebo se spíš procházíte s nordickými holemi? 

Když jsem psal pět hodin, zbýval mi čas i na přípravu k maratonu, ale když píšete těch devět deset hodin, tak vám to pohlcuje další aktivity, takže i se sportem je to horší. Tu a tam chodím s těmi holemi -sám si říkám, že to musím změnit, abych úplně nezakrněl. 

Máte zkušenost redaktora v nakladatelství Československý spisovatel. Vzpomenete si, kdy jste knížku třeba pro nedostatek vynalézavosti zamítl nebo odložil? 

Zkušený redaktor pozná, kdy je rukopis slabý. Leccos napoví úvodní stránky, které bývají skoro vždy klíčové, protože vytvářejí efekt prvního dojmu. A když vás na prvních stránkách něco popudí nebo znudí, tak už to není dobrý začátek. Moje zkušenost je taková, že když dostanete třísetstránkový román a přečtete prvních třicet stránek, tak už poznáte, jestli román je, nebo není dobrý. Dojem se v průběhu čtení může měnit, ale základní vjem už tam je. A pokud jsem nějaký rukopis po těch 30 stránkách odložil, myslím, že ještě dneska bych si to obhájil: musel jsem pro to mít dobré důvody. 

Často citujete z návodů pro tvůrčí psaní. Můžete říct konkrétně, co jste se za 30 let psaní naučil z příruček a na co ze spisovatelského řemesla jste si přišel sám? 

Nevím, jestli dokážu rozlišit, co bylo z knížek a co vlastní zkušenost. Mé zdroje jsou tři: jednak jsou to teoretické příručky typu Jak napsat román nebo Umění psát od Nigela Wattse. Autor se učí i tím, že sám soustavně píše. A pak je tady samotná beletrie, jejímž prostřednictvím se spisovatel také učí: jednoduše tím, že čte dobré romány a povídky kvalitních autorů - a právě tohle byla v mém případě velká škola, protože v 80. a 90. letech jsem byl čtenář až hysterický. Dokázal jsem přečíst čtyři knihy měsíčně. 

 Dneska už je asi jiná doba. 

Jistě. Nebylo třicet kanálů v televizi jako dneska… . Což říkám bez despektu, protože i v komerčních televizích jsou někdy skvělé příběhy. Američani tohle umějí. Občas mě až stresuje, když vidím, že každý měsíc má premiéru deset nových filmů - říkám si, jak tomuhle mám konkurovat? Se všemi těmi efektními triky, krásnými herečkami a kamerou, která zachytí vše do nejmenšího detailu. Jak tomu může konkurovat slovo na papíře? Nesmíme ale přestat bojovat. 

Po příhodě s prasklou aortou, kdy jste v prosinci 2012 málem zemřel, jste říkal, že budete pokornější. V čem? 

Pokora je nevyhnutelný důsledek mé vážné nemoci, protože z mistra světa, co létal po světě, kupoval si volva a chodil do luxusních restaurací, se najednou stal neschopný pacient…, Změny, kterými procházíte, zahrnují téměř všechno: energii, vůli, sebevědomí, plány do budoucna. Namátkou: dřív jsem býval hvězda večírků, dneska tam usínám. Dřív jsem cestoval křížem krážem po Americe, dneska bloudím i v Praze… 

Jako pacient už ale nevypadáte. 

Hodně se to zlepšilo, to samozřejmě musím připustit. Navenek už vypadám skoro stejně a rozdíly vlastně vidím jenom já. Třeba jak málo si pamatuju a jak mě znervózňují takové ty dříve samozřejmé věci jako jet někam 120 kilometrů na čtení -a trefit, zaparkovat, najít auto, neztratit adresu, neztratit mobil…. Zkrátka problémy, které mají staří lidé nebo lidi s Alzheimerem - já se téhle kategorii začínám v mnoha ohledech blížit. Ale s pomocí diáře, budíku a upomínek se tím zatím nějak prokousávám. 

Bylo období, kdy jste literaturu nadřazoval nad život. To už je pryč? 

To je samozřejmě pryč. Na jednu stranu se to dá pochopit, je to druh mužské soutěživosti, která ve mně asi byla. Každý, kdo dělal nějaký sport, ví, že soutěživost se automaticky dostaví v každé disciplíně. A protože třeba v lehké atletice jsem se většinou marně pokoušel dostat na stupně vítězů, byl jsem pak o to víc motivován uspět v něčem jiným. 

V literatuře se to povedlo. Jak to ale máte s maratonem? 

Lékaři by mě možná opravili, ale momentálně beru betablokátory, což jsou prášky, které mě kvůli srdci nepustí k vyššímu výkonu, aby mi příliš nestoupl tlak. Prakticky se to projevuje tak, že když dlouho běžím, tak to neudýchám. Výkon srdce je omezován. Čili mám, abych tak řekl, objektivní výmluvu, proč nemohu běhat, a proto zkouším rychlou chůzi. 

 

Četl jsem rozhovor s vaší bývalou paní Veronikou, která váš rozchod vysvětluje i tím, že u českých mužů vládne strach z nejistoty. Co tím mohla myslet? 

Určitě měla možnost mě čtyřiadvacet hodin pozorovat a já jsem byl opravdu nejistý pacient, ale není divu. Ta nemoc vás připraví o paměť, energii i pozornost, a tak nervozita nutně vzniká, protože nevíte, jestli jste ten den neměl někde být, zaplatil daně a všechny složenky nebo jestli jste skutečně zavolal tomu člověku, který chtěl, ať mu nutně zavoláte. Nezvládáte ani banality jako objednat řemeslníky… Dvakrát to spletete a potřetí řemeslník naštvaně nepřijde. S tím se nežije zrovna snadno. Je to handicap, který není vidět - na rozdíl od slepých či beznohých - ale ne o mnoho menší. 

Taky vám vyčítala, že vámi publikované deníky zraňují ji a okolí. A vašim dětem že by mohly i ublížit. Co si o tom myslíte? 

Deník je samozřejmě žánr, kde autor ztrácí možnost se vymlouvat na to, že to je pouhá fikce, takže je pak souzen za všechno, co tam o sobě a druhých napíše. A pokud se snaží psát pravdivě a nelhat, jeho rodina a přátelé se o něm často dozvědí i to, co vědet nechtěli - a pak mu to právem vyčítají. Tohle je nemilosrdná stránka deníkové literatury: že na sebe nevyhnutelně prozradíte i věci, které prozradit nechcete. Anebo se musíte rozhodnout, že deníky prostě psát nebudete. Já jsem ale netakticky nadřadil literaturu nad život a své deníky jsem vydal. 

Po operaci jste říkal, že vám spousta věcí, včetně politiky, začala být ukradených. Co je vám tedy dneska ukradené? 

Politiku jste jmenoval správně. Já jsem se s tím vášnivým politickým aktivistou, který chodil na nejrůznější shromáždění a protestní mítinky, podepisoval petice, scházel se s policisty a lidmi z BIS, pídil se po korupčních skandálech a odhaloval prorůstání politiky a zločinu, už rozloučil. Možná to zní domýšlivě, ale já si - Bůh mi odpusť - myslím, že jsem si svůj díl občanské odpovědnosti odpracoval, například těmi dvěma tlustými romány (Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu, pozn. red.), kde jsem o lidech, jako je Rittig, David Rath, Nečas, Nagyová a dalších, psal dokonce pod jejich skutečnými jmény…. 

Máte zjištěno, kdo vás čte? 

Z výzkumů, které dělá pan doktor Trávníček, vyplývá, že 80-90 % beletrie čtou ženy. Takže všichni spisovatelé píší chtě nechtě především pro ženy. 

Jak se tomu faktu přizpůsobíte? 

Kdysi jsem se třeba snažil psát o životě, jaký opravdu je, a nevyhýbal jsem se tudíž třeba sprostým slovům, protože je ve svém okolí slyším. Ale pak mi nakladatel říkal, že mé čtenářky to vnímají negativně a že bych měl v tomhle ohledu přibrzdit. 

A přibrzdil jste? 

Jo. Nechci nikoho znechucovat vulgarismy. Připouštím, že jsem možná pár čtenářek otrávil povídkami o nevěrách. Ale hned říkám: Píšu o životě, jak ho znám -třeba i z historek kamarádů a kamarádek. 

Máte častokrát i vypravěčky, kterým jako autor lezete do hlavy. Máte zpětnou vazbu od čtenářek, že se vám to daří? 

Když je na čtení v publiku 80 % žen, které reagují pobaveně a nevrtí hlavou, že takhle by se to v životě nestalo, beru to jako důkaz, že jsem se snad do ženské psychologie trefil. Je ale třeba říct, že celý život jsem měl spoustu kamarádek -a to nemyslím nijak dvojsmyslně -, s nimiž jsem si mnohokrát povídal o životě, jejich manželstvích, dětech, milencích a tak dále. Takže myslím, že jsem v tomhle ohledu nasbíral materiálu dost. 

Vypínáte někdy jako autor, nebo v jednom kuse číháte na věty, nápady a sbíráte materiál? 

Žádný vypínač v hlavě nemám. Žiju normální život a občas mi někdo řekne něco, co mě zaujme, nebo se stane událost, která mě inspiruje. Tak si to prostě v té chvíli zapíšu na kus papíru, protože jinak bych to zapomněl, a strčím si to do poznámek k rozepsanému románu a později to třeba použiju. V Účastnících zájezdu, jak leží ta manželská dvojice na pláži a manžel chce uprostřed poledního slunka vstát, říká jeho žena bez otevření očí: „Milane, kam už zas jdeš? Jseš na dovolený? Jseš, tak lež!“ To je zdánlivě vykonstruovaná věta, o které by si lidé mohli myslet, že jsem se snažil „vyrábět humor“. Ve skutečnosti je to ale autentická replika, kterou jsem zaslechl v Bibione, přenesl do románu - a ve filmu má dodnes úspěch. 

Máte za sebou přes 30 knížek, celkově se prodanými výtisky blížíte dvěma milionům, letos vám bylo 55. Jaké máte další ambice nebo plány? 

Nijak velké. Všeho, čeho jsem chtěl v literatuře dosáhnout, tak jsem víceméně dosáhl, protože jsem nikdy neměl nerealistické cíle typu, že se stanu světovým bestselleristou nebo že dostanu Nobelovu cenu. Mám reálný odhad možností českého, byť úspěšného spisovatele. Tudíž jsem si své ambice splnil. Přece jen jsem tady byl dvacet let nejprodávanější autor a napsal jsem pětatřicet knih přeložených do řady jazyků… Dneska už bych si přál jenom to, aby mě psaní nepřestalo bavit, abych ještě shůry dostával náměty a byl schopen je použít. Protože pár knih ještě musím napsat, chci-li zaplatit hypotéku a něco si našetřit na stáří. Přiznávám, že to má spíše existenční důvody. Není to už žádný „vnitřní motor“, natož spalující touha napsat román o stárnutí nebo zjevit čtenářům nějaké nové pravdy. Takhle to prostě není.