recenze v časopise Respekt
Autor / Petr A. Bílek Datum / 7.1.2019
Orgie obrazotvornosti
Co novým románem připomíná Petr Stančík
když Odillo Stradický ze Strdic ohlásil, že na Vánoce roku 2006 zemře, nezdálo se, že by české literatuře hrozila ukrutná ztráta. Autor publikující od raných devadesátých let střídavě poezii a prózu i pod variovaným pseudonymem vyvářel literaturu z literatury tak jako řada jiných. Lišil se jen tím, že jeho surovinami byly dekadentní póza, hermetické učení a efektní navozování dojmu hloubky. Nijak proto nepřekvapilo, že ona smrt se ukázala být jen symbolickou: imitátor Karáska ze Lvovic odešel a na obálkách dalších knih se začalo objevovat jeho občanské jméno Petr Stančík. A ten by české literatuře chyběl. To víceméně potvrzuje i jeho nová kniha Nulorožec.
Nezvladatelná touha
Stančík-autor začal převyprávěním městské legendy o Pérákovi zasazené do působivě vykreslené atmosféry Prahy. Vypravěčské schopnosti mu dovolily zkrotit téma, nad nímž si česká próza obvykle láme zuby – ztvárnit kladného akčního hrdinu, dokonce superhrdinu. Stančík prokázal schopnost okořenit okupační realitu nápaditou hyperbolizací komiksového typu, díky níž se uvolní prostor i pro humor a ironii. Naplno tyto postupy rozehrál v detektivním románu Mlýn na mumie, v němž se přesunul do Prahy druhé poloviny 19. století.
I zde se mísí několik reálných postav či událostí s fantazmagorickou, přitom nápaditou a zábavnou směsicí plodů bujaré imaginace. I zde se psaní živí z existující literatury, především z brakových detektivek o Léonu Cliftonovi. Ale na rozdíl od knih rádoby aristokratického spisovatele se zde neservíruje nic, co si chce hrát na elitní literaturu – naopak se předvádí, že i z nejpokleslejších surovin lze vytvořit vydatný a jedinečný pokrm. Což porota Magnesie Litery ocenila vítězstvím v kategorii prózy za rok 2014.
Stančík se v posledních letech projevil i jako zajímavý autor knih pro děti. Především série o jezevci Chrujdovi ale svědčí o tom, jak těžké je balancovat mezi nosným nápadem a nezřízeným chrlením – zvlášť když se daří a tvůrce má pocit, že není na světě nápaditějšího člověka než on sám. To lze vztáhnout i na Stančíkovu současnou tvorbu pro dospělé. Po Mlýnu na mumie následoval román Andělí vejce, v němž potěší řada povedených hříček, ale zároveň tu dřív nebo později irituje nezvladatelná touha produkovat hlášky a být vtipný. A podobné pocity, kdy čtenářský požitek vyšumí snad až příliš rychle, nabízí i nejnovější Nulorožec.
Tentokrát jde o příběh zasazený do současnosti, zároveň opět pracuje s tím, co braková literatura používá už dlouho. Mladý inspektor, jehož vyhodí z práce a případ řeší na vlastní pěst. Tajný Goethův deník, který se mu shodou náhod dostane do ruky. Zašifrované poselství na obrazech Jana Preislera. Tajné zbraně i vchody do hrobek, v nichž se skrývají nečekané vynálezy. A za tím vším souboj tajných společností, jež ovládají svět. Tyto rekvizity Stančík doplnil o současné trendy: zápletka se točí kolem zabitých nosorožic (pokus o vtipnost s využitím přechylování), což do děje vnáší pytláky vraždící tlustokožce kvůli rohům, a tedy téma ekologie. A vše ještě proložil ingrediencemi, jako jsou krásné sexuchtivé ženy nebo výlučné obydlí hlavního hrdiny v trafostanici u Hladové zdi na Petříně. Díky tomu, že dnešní spisovatel si může rychle vygooglovat cokoli, dočkáme se i rozboru Zenonova paradoxu o Achillovi, který nemůže dohonit želvu, ale získáme i zajímavý recept. A vzhledem k hrdinově neposednosti si ještě můžeme cvičit pražský místopis.
Naprostý protipól
Stančík prostě píše stylem, že jakýkoli vtipný nápad zužitkuje – a čím fantazmagoričtější, tím lépe. Otázkou zůstane, koho kdy tyto orgie začnou nudit. Jednotlivé nápady jsou totiž poslepovány poněkud mechanickou tezí, že vše souvisí se vším a nic není náhoda. Všechny bizarnosti, které autor vymyslí, také narve do děje, který se rozvíjí jen skrze jejich vršení. Výsledkem je panoptikum, v němž putujeme od jedné anomálie k druhé. A vše korunuje nakladatelská anotace, že Nulorožec vyjadřuje „vynulovanou podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci“.
Od raných devadesátých let, v nichž vycházely prózy nedávno zesnulého Pavla Řezníčka, neměla česká literatura nikoho, kdo by se imaginací dokázal kasat tak jako Petr Stančík. Paradox jasnější než ty Zenovovy ovšem spočívá v tom, že dnes se od literatury čeká, aby něco řešila, aby odhalila, co je ve vzduchu či co hýbe společností. Romány jako by dnes psali hlavně publicisté, kteří zkoušejí, zda jim takový útvar umožní vyjádřit víc než komentář či status. A vůči nim stojí Stančík v naprostém protipólu. Svým románem nechce říct o době či společnosti vůbec nic. Chce si jen hrát a bavit.
Kdyby se česká literatura skládala hlavně z autorů jeho typu, její prestiž by se ještě víc sesunula k obskurnosti. Přesto je pár Stančíků životně důležitých. Právě onou vyprázdněností společenského komentáře a vážného sdělení připomínají, že literatura je především umění vyprávět a bavit (tedy v široce estetickém, nikoli v úzce estrádním smyslu). Dorovnávají tak to, co chybí autorům typu Petry Hůlové, Martina Fendrycha či Michala Kašpárka. Upomínají na časy, kdy kniha donutila čtenáře vzdát se spánku nebo si číst pod lavicí. Proto je asi dobře, že Stančík sice píše okázalý brak, ale na rozdíl od výborných pokleslých autorů, jako býval Jiří Kulhánek či je už léta Štěpán Kopřiva, se mu přihodilo, že je vnímán coby tvůrce vysoké literatury. Ostatně pokud je brán seriózně autor, který odmítá řešit náš svět vezdejší, stává se z jeho východiska docela vypovídající postoj.
Stančík si chce jen hrát a bavit.
když Odillo Stradický ze Strdic ohlásil, že na Vánoce roku 2006 zemře, nezdálo se, že by české literatuře hrozila ukrutná ztráta. Autor publikující od raných devadesátých let střídavě poezii a prózu i pod variovaným pseudonymem vyvářel literaturu z literatury tak jako řada jiných. Lišil se jen tím, že jeho surovinami byly dekadentní póza, hermetické učení a efektní navozování dojmu hloubky. Nijak proto nepřekvapilo, že ona smrt se ukázala být jen symbolickou: imitátor Karáska ze Lvovic odešel a na obálkách dalších knih se začalo objevovat jeho občanské jméno Petr Stančík. A ten by české literatuře chyběl. To víceméně potvrzuje i jeho nová kniha Nulorožec.
Nezvladatelná touha
Stančík-autor začal převyprávěním městské legendy o Pérákovi zasazené do působivě vykreslené atmosféry Prahy. Vypravěčské schopnosti mu dovolily zkrotit téma, nad nímž si česká próza obvykle láme zuby – ztvárnit kladného akčního hrdinu, dokonce superhrdinu. Stančík prokázal schopnost okořenit okupační realitu nápaditou hyperbolizací komiksového typu, díky níž se uvolní prostor i pro humor a ironii. Naplno tyto postupy rozehrál v detektivním románu Mlýn na mumie, v němž se přesunul do Prahy druhé poloviny 19. století.
I zde se mísí několik reálných postav či událostí s fantazmagorickou, přitom nápaditou a zábavnou směsicí plodů bujaré imaginace. I zde se psaní živí z existující literatury, především z brakových detektivek o Léonu Cliftonovi. Ale na rozdíl od knih rádoby aristokratického spisovatele se zde neservíruje nic, co si chce hrát na elitní literaturu – naopak se předvádí, že i z nejpokleslejších surovin lze vytvořit vydatný a jedinečný pokrm. Což porota Magnesie Litery ocenila vítězstvím v kategorii prózy za rok 2014.
Stančík se v posledních letech projevil i jako zajímavý autor knih pro děti. Především série o jezevci Chrujdovi ale svědčí o tom, jak těžké je balancovat mezi nosným nápadem a nezřízeným chrlením – zvlášť když se daří a tvůrce má pocit, že není na světě nápaditějšího člověka než on sám. To lze vztáhnout i na Stančíkovu současnou tvorbu pro dospělé. Po Mlýnu na mumie následoval román Andělí vejce, v němž potěší řada povedených hříček, ale zároveň tu dřív nebo později irituje nezvladatelná touha produkovat hlášky a být vtipný. A podobné pocity, kdy čtenářský požitek vyšumí snad až příliš rychle, nabízí i nejnovější Nulorožec.
Tentokrát jde o příběh zasazený do současnosti, zároveň opět pracuje s tím, co braková literatura používá už dlouho. Mladý inspektor, jehož vyhodí z práce a případ řeší na vlastní pěst. Tajný Goethův deník, který se mu shodou náhod dostane do ruky. Zašifrované poselství na obrazech Jana Preislera. Tajné zbraně i vchody do hrobek, v nichž se skrývají nečekané vynálezy. A za tím vším souboj tajných společností, jež ovládají svět. Tyto rekvizity Stančík doplnil o současné trendy: zápletka se točí kolem zabitých nosorožic (pokus o vtipnost s využitím přechylování), což do děje vnáší pytláky vraždící tlustokožce kvůli rohům, a tedy téma ekologie. A vše ještě proložil ingrediencemi, jako jsou krásné sexuchtivé ženy nebo výlučné obydlí hlavního hrdiny v trafostanici u Hladové zdi na Petříně. Díky tomu, že dnešní spisovatel si může rychle vygooglovat cokoli, dočkáme se i rozboru Zenonova paradoxu o Achillovi, který nemůže dohonit želvu, ale získáme i zajímavý recept. A vzhledem k hrdinově neposednosti si ještě můžeme cvičit pražský místopis.
Naprostý protipól
Stančík prostě píše stylem, že jakýkoli vtipný nápad zužitkuje – a čím fantazmagoričtější, tím lépe. Otázkou zůstane, koho kdy tyto orgie začnou nudit. Jednotlivé nápady jsou totiž poslepovány poněkud mechanickou tezí, že vše souvisí se vším a nic není náhoda. Všechny bizarnosti, které autor vymyslí, také narve do děje, který se rozvíjí jen skrze jejich vršení. Výsledkem je panoptikum, v němž putujeme od jedné anomálie k druhé. A vše korunuje nakladatelská anotace, že Nulorožec vyjadřuje „vynulovanou podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci“.
Od raných devadesátých let, v nichž vycházely prózy nedávno zesnulého Pavla Řezníčka, neměla česká literatura nikoho, kdo by se imaginací dokázal kasat tak jako Petr Stančík. Paradox jasnější než ty Zenovovy ovšem spočívá v tom, že dnes se od literatury čeká, aby něco řešila, aby odhalila, co je ve vzduchu či co hýbe společností. Romány jako by dnes psali hlavně publicisté, kteří zkoušejí, zda jim takový útvar umožní vyjádřit víc než komentář či status. A vůči nim stojí Stančík v naprostém protipólu. Svým románem nechce říct o době či společnosti vůbec nic. Chce si jen hrát a bavit.
Kdyby se česká literatura skládala hlavně z autorů jeho typu, její prestiž by se ještě víc sesunula k obskurnosti. Přesto je pár Stančíků životně důležitých. Právě onou vyprázdněností společenského komentáře a vážného sdělení připomínají, že literatura je především umění vyprávět a bavit (tedy v široce estetickém, nikoli v úzce estrádním smyslu). Dorovnávají tak to, co chybí autorům typu Petry Hůlové, Martina Fendrycha či Michala Kašpárka. Upomínají na časy, kdy kniha donutila čtenáře vzdát se spánku nebo si číst pod lavicí. Proto je asi dobře, že Stančík sice píše okázalý brak, ale na rozdíl od výborných pokleslých autorů, jako býval Jiří Kulhánek či je už léta Štěpán Kopřiva, se mu přihodilo, že je vnímán coby tvůrce vysoké literatury. Ostatně pokud je brán seriózně autor, který odmítá řešit náš svět vezdejší, stává se z jeho východiska docela vypovídající postoj.
Stančík si chce jen hrát a bavit.
