Umění nedozrát

Možná to bude věkem, možná nějakou záludnou a špatně definovatelnou úchylkou: ale snad až příliš často dávám přednost věcem nedořečeným, nedohotoveným, nedokonalým (oproti těm, které dozrály k definitivní úplnosti). Jako bych potřeboval prostor a podnět ku své vlastní kreativitě, jako bych si příliš (možná až přes míru) vážil svobody dělat věci (také) po svém. ...nebo jen, vědom si kvality výsledku mých snah, hledám taková zrcadla, která nebudou příliš zřetelně (po vzoru slavné básně Bridelovy) poměřovat vlastní velikost s rozměry toho, kdo do nich nahlíží!? Ovšemže vím, že by to bylo správné stejně jako snadné: Ocenit Petra Kukala jako básníka učeného, dozrálého ku klasickému, uzavřenému tvaru. Takovému, v němž kompoziční výstavba textu souzní s jeho rytmickým učleněním (včetně invenčních rýmů), zřetelně - nikoli ovšem efektně - prezentovaná sečtělost v literatuře domácí (Halas, Seifert, především však Nezval) je násobena zevrubnou obeznámeností s antickou mytologií či křesťanskou tradicí. "Já na ni čekám. Na tu krásu,/ již vídám denně / jako poprvé." - Jenom sám sebe v takovém případě podezírám, že tohle už jsem mnohokráte četl; dokonce u tvůrců méně znalých, řemeslně zručných a invenčních. Že zde náš autor snad až příliš pracuje pod diktátem rytmického učlenění a modu textové obraznosti (včetně onoho typu básnické emblematiky, již v reflexivně laděných, plynutí času a života reflektujících verších čtenář jaksi dopředu očekává). Jako by se v básni, ve verši nacházelo ne snad málo, leč spíše: o něco více, než je po mém soudu zapotřebí: "Simona má dnes bílé tričko / a pod ním všechno překrásné." Rytmem a rýmem vyvolané slovo přes míru hodnotí a definuje. Jenomže také z možných směrů (našeho zvažování) určuje onen jediný adekvátní. Více pak vlastně znamená méně. Čímž nechci žádat, aby Petr Kukal zapomněl na to, že je skutečným básníkem. Vlastně po něm nechci žádat vůbec nic nového, co by v mnou recenzované knize nebylo již přítomno. Jenom bych rád zdůraznil ona místa, která jdou někam dál: za tvar definitivní, uzavřený, úhledný a dokonalý. Která nás tak trochu hladí proti srsti a nutí (jsme-li dostatečně disponováni) ku kolářovskému údivu nad nesamozřejmostí slova či básnického obrazu. A vůbec našeho bytí v básni. A může jít o všechna ta vyšinutí ze zaběhlého, k dokonalosti dovedeného rytmu, o halasovské rýmy pod míru; ale také o (ovšemže i pro nás) intelektuálně náročnější pasáže: subverzivně reflektující textové danosti ("Z podzimních stromů padá listí./ Z podzimních stromů padá klišé."), jdoucí proti naší zkušenosti se slovy i literaturou (v symboly protkané a vlastně také milostné básni je vlčí srst "vyděšená"; a ne ježící se skrytou touhou), konkretizující naši zkušenost čtenářskou s onou prostě lidskou (jako například po milostném aktu pohozené kalhotky, mezi nimiž "jako bychom šli mezi zrcadly."), ale také - kradí, neboť s pokorou - aspirující na přesah k hodnotám duchovním ("Sídlištěm znějí do ranního ticha / jen kroky nás, kteří si denně znova / zkoušíme zvolit / syna tesařova."). Vůbec mne v souboru, jehož podtitulem by mohl být verš (konkretizující postavení interního autora/mluvčího básní; stejně jako aktuální věk autora externího): "Když je ti padesát;" zaujaly především texty, které se vymykají. Například onen obsahující - za smysluplné hry se slovy - průklest malými stejně jako velkými dějinami, odehrávající se za jízdy na Áčku (totiž jedné z tras pražského metra). Jako bych si vzpomněl na Jana Zábranu či ty z autorů okruhu Tváře, u nichž se básnický experiment snoubí s existenciální závažností. Nová kniha Petra Kukala se ovšem vymyká také tím, že se vlastně jedná o dvoj-sbírku: název opusu O jablko lehčí ráj / #Ranní neznačí nic méně, než že jeho druhou - k té první zrcadlově připojenou - část tvoří (prozaické) texty, inspirované tentokrát ranními cestami (do práce). Ranní Kampa, Staré Město i Brandýs skýtají řadu existenciálně laděných mikrodramat, přestože se nám (jako předtím vnímajícímu a vnímané podávajícímu mluvčímu) může na první dobrou zdát, že se zase nic až tak závažného vlastně neděje. S bezdomovci, pohlednými dívkami, zahraničními turisty z Asie či pozdními milenci se koneckonců potkávám také v Pardubicích...? Co tedy činí ze zdánlivě všedního (každodenně zažívaného) skutečné umění? Soustředěná pozornost: umění vidět, rozlišovat, o spatřeném adekvátně vypovídat. Schopnost rozlišovat hodnoty; včetně toho, kterak odlišně může na totéž pohlížet jinak sociálně situovaný a disponovaný účastník dění: nedopalek cigarety má zkrátka jinou váhu pro za vzdáleným cílem směřujícího cyklistu, po kuřivu lačnícího bezdomovce - a na chvíli se zastavivšího básníka. Projevujícího také tím, co a jak vidí, svůj soucit - ovšem bez laciné estetizace. Básníka tedy? Možná i filmového dokumentaristu, jenž své ego ukrývá za zdánlivě netečným okem kamery ("Stal jsem se neviditelným. Splnil se mi sen."), jímž z věcí a dějů dobývá (aniž je to patrné) jejich symbolnou a synekdochickou platnost: "Jen na prostranství za Wimmerovou kašnou, v blízkosti dlažbou obklíčené lípy, stojí štíhlý mladý muž. V tmavohnědých kožených botách, úzkých kalhotách, krátké černé bundě na tělo a klobouku s úzkou krempou vypadá velmi, velmi francouzsky. ...Levicí si přidržuje penis a nevzrušeně močí po kmeni." Za samozřejmého (protože částečně skrytého) využití kontrastu. Malinko rušivě však působí patřené kontemplující a vysvětlující komentáře: "Bylo to vlastně trochu směšné. Díval jsem se na něj a chvíli to trvalo, než jsem poznal, že ten cyklista jsem já. My všichni." - Jako by tím mluvčí popíral předešle řečené: "Potřebuju žít ve světě, který si stále ponechal svá tajemství." Jako by tak úplně nedůvěřoval svému čtenáři, divákovi... Jemuž jinde ponechává dosti prostoru na to, aby do textu vstoupil se zkušeností nynějšího svědka, někdejšího účastníka. Zvažujícího meze a možnosti dívčího srozumění, chlapecké či chlapské ješitnosti; zraku, mysli; slova.