Dávný talent české prózy Ludvík Němec se po takřka dvacetiletém mlčení předloni vrátil do čtenářského povědomí sbírkou povídek Láska na cizím hrobě. Oprášil v nich to, čím kdysi vynikal – hutný styl, promyšlenou kompozici a humorný nadhled. Jeho nová povídková sbírka Odpustky pro příští noc stvrzuje, že v jeho případě snad nepůjde o návrat komety. Rovněž nový soubor čtyř rozsáhlých povídek nabízí suverénně odvyprávěné příběhy nadité řadou nápadů i vypravěčského hračičkářství, při jejichž četbě ožívají časy, kdy se psalo „ručně“, pomalu a pečlivě – a nevrhaly se příběhy na papír z jedné vody načisto. 
Předchozí kniha stála na tragicko-komickém vyznění příběhů o lásce, která je především směšná. Novinka nese mnohem větší porci smutku. Hrdiny jsou tu lidé, jimž se na prahu stárnutí zjeví cosi z jejich minulosti. Vesměs jde o vlastní špatné skutky: selhání ve vztahu, podvádění či neschopnost nést odpovědnost. Postavám se vyjevují stíny, nám v paměti ožívají stopy už přečtených povídek: některé motivy, události či postavy se zrcadlí v těch dalších. I čtenáři tak náhle vytane pozapomenutá minulost – byť jen ta, o které četl. Je vtahován do hry a vypravěč jej postupně opouští v zrcadlovém labyrintu podobně, jako zůstávají osamocené hlavní postavy. 
Povídky se v sobě zrcadlí nejen prostřednictvím titulního motivu odpustků (a touhy po odpuštění, již si koupit nejde), ale hlavně umísťováním motivů rozhlasu, hudby, divadelní role a masky, kříže, kostela a víry. S blížící se šedesátkou jako by Ludvík Němec zvážněl. Do hravého světa jeho próz vstoupili nemrtví; přízraky, které jsme svým životem stvořili nebo kolem sebe nastřádali. Přestože mají hororovou, umělou podobu, dost z nich mrazí. A tento efekt v nich – věřím – zůstane, i když letošní vedra ustoupí podzimu. Tahle kniha není čtivem na jednu sezonu.