POŠTOVNÍ HOLUBI S GPS ČIPEM VE FUTRÁLU HOUSLÍ
Na svůj románový debut Opona si kreativec, textař a scénárista Ondřej Hübl zvolil provokativní formu dystopického thrilleru, jaká většinové dámské čtenářstvo nejspíše neosloví. Těch několik pánských čtenářů bude text srovnávat s autorovou úspěšnou povídkovou prvotinou Hod mrtvou labutí, podle níž byl spolu s Miroslavem Krobotem vytvořen televizní seriál Zkáza Dejvického divadla. Podle recenzované knihy Opona má prý rovněž vzniknout televizní seriál, a to v režii Jiřího Stracha, který je i autorem námětu. Dost možná, že román Opona vznikl až na základě již rozpracovaného scénáře, aby si Ondřej Hübl nad klávesnicí notebooku jaksi odfrknul od všech těch připomínek dramaturgů a režisérů a producentů a kdovíkoho, aby se nemusel nad každičkou větou hrbit pod vykřičníkem divácké sledovanosti a kličkovat mezi tím, co obrazovka ještě snese a co už ne. Romanopisectví je v tomto smyslu svobodnější, osamělejší disciplína a případný průser autora je jenom a pouze jeho. Ovšem scénáristická profese Hübla je v textu knihy znát; stále se něco musí až překotně dít, není nám dopřán čas na čtenářské vydechnutí, na konejšivé spočinutí a usebrání nad skrytými či nedopovězenými významy; proto je taky ono explicitně nevyřčené po čase jaksi pro jistotu dovysvětleno. Když Vladimir Nabokov kdysi napsal knížku Ada anebo Žár, taky to nebylo žádné počteníčko pro dámy. To naše domácí Alena Mornštajnová ve svém loni vydaném románu Listopád byla v posouzení sametového listopádu 1989 vlídnější, nežli Hübl v Oponě. Mornštajnová holt píše pro své zavedené čtenářky, zatímco Hübl pro své televizní diváky.
Načrtněme pro orientaci děj knihy. Český multimilionář Josef, který vydělal majlant v oboru umělé inteligence zaměřené na automatické řízení vozidel, má umění milovnou manželku a dceru opovrhující kapitalistickým blahobytem a vzývající komunistické rovnostářství, jak už to tak děti bohatých rodičů z trucu dělají. A tak Josef pro svoje a manželčino pobavení a pro dceřino prozření přihlásí celou rodinu na týdenní zájezd do simulovaného stalinistického komunismu padesátých let minulého století. Iluze totalitního režimu v malém městečku je k jeho překvapení i pobavení dokonalá, vzpurná dcera se natošup zakouká do lepého svazáka, který staví stavbu a stavba staví jej. Čtenář to přímo vidí ve své fantazii jako na televizní obrazovce, ty dokonalé kulisy i herce padesátek. Jenže pak se to celé jaksi podivně zvrtne a pomotá a z Josefa je oběť, zatímco jeho dcera si manuální práci kolektivního budování se svým svazákem užívá. I my jako čtenáři si užíváme dějové kotrmelce jako při oříšcích před televizí, to jsme zvědavi, co spisovatel vymyslí za pokračování v dalším dílu. Jenže Potěmkinovo městečko v románu potemní a nelze se z něj vrátit zpět…
Vypravěč příběhu někde záměrně mlží, jinde přenechává vidění skutečnosti na perspektivě protagonisty. To ve čtenáři navozuje pocit nejistoty a víceznačnosti vnímání, občas může jeho pozornost i vytěkat kamsi mimo text. Do sfér filozofujících kdesi kolem mravnosti, populismu, mezí osobní a společenské svobody…
Intertextové narážky a šťouchance na domácí literární ikony nás místy pobaví, jinde otráví. Třeba na stranách 216 a 217, kde je nepřiměřeně rozsáhle citováno ze hry Pavla Kohouta a pak ještě pro ty prostší čtenáře dovysvětleno: „Připadal si jako Hurvínek, který má v prdeli červotoče. Nešlo to vydržet. Hra dramatika Pavla Kohouta Dobrá píseň se sice už blížila ke konci, ale Josef litoval, že neodešel hned po přestávce.“ Méně znalí čtenáři se v knížce jinde leccos zajímavého dozví: „…zasutou vzpomínku, jak ho matka nebo teta vázala jako miminko do kuželky – ruský způsob zavinovačky, ve které dítě skoro nemůže dýchat, ale přesto se cítí bezpečně a rychle usne.“ Ti úplně hloupí čtenáři se možná podiví, jak autor ví, že se přidušené miminko cítí bezpečně. Zvláště instruktivní pak je Hüblův soupis knih, které štěně Aida na straně 289 rozcupovalo: „Fučík šel první, pak Kohout, Majerová, Pluhař, Pludek, zvlášť jí chutnal Jirásek, kterého jediného byla trochu škoda.“ Tak nějak mi zatrnulo obavou, aby v budoucnu některý zlolajný autor do podobného soupisu nepřipojil postmoderně i Hübla. Ale někde je romanopisec opravdu aktuálně vtipný: „Mladá aktivistická novinářka se převlékala za dělnici a byla překvapena, že v novém století ještě někdo musí pracovat, místo aby si jednoduše vyplnil grant.“
Spisovatel čtenáře jistě zaujme osobitými metaforami: „Fronta se rozestoupila jako rudé moře před soudruhem Mojžíšem.“ (s. 106) „Konvice na plotně se už ohlašovala vysokým cé.“ (s. 173) „Třas v rukou dosahoval několika stupňů Richterovy škály.“ (s. 292) Text románu je pečlivě pravopisně ošetřen, snad jenom „…kufry, které vyměnil za Josefovy moderní zavazadla“ (s.53) mi nakrčily čelo.
Líbí se mi nápaditá obálka knížky a vysoce oceňuji její grafickou úpravu. Červené barevné řešení souzní s obsahem, věnování Jiřímu Strachovi mi přišlo podbízivé, ale je konec konců na autorovi, komu knížku věnuje. Střihy textu jsou v publikaci vytvořeny pouze vynecháním jednoho řádku, ovšem když to vyjde na konec stránky, tak čtenář střih nepostřehne: přihodilo se to na stranách 207 – 208 a 238 – 239. Podtituly druhé a čtvrté části knihy jsou tak švandrlíkovsky třeskuté, až to zabolí: KU VŘEDU LEVÁ… POKUŠENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE. Mladší čtenáři, kteří nebyli svého času zkoušeni z Poučení z krizového vývoje, ten vtípek nejspíše ani nepochopí. Ti starší čtenáři – mezi které se počítám i já – budou zmateni z krkolomnosti dějových zvratů, z kašírovanosti kulis potěmkinovských padesátek, někde obtížně rozeznají, co je autorem míněno jakože vážně a z čeho si sám tropí taškařici. Třeba u poštovních holubů napíchaných do stehýnek anestetikem a pašovaných ve futrálu s houslemi jsem byl rovněž na rozpacích. Ti holubi měli v sobě GPS čip a příběh mi tím dal hluboký smysl, který jsem ovšem nepochopil. Jedna slečna mi ovšem předevčírem vysvětlila, že jsem to nepochopil proto, že jsem starý vůl, zatímco jí je to jasné jako facka. Ten GPS čip prozradil místo utajení. A tož tak. Na ten televizní seriál se raději ve svém pokročilém věku dívat ani nebudu.
Uvědomuji si dodatečně, že smysl knihy byl explicitně naznačen už v jednostránkovém prologu. Proto se do něj znovu začítám: „V obyčejném starém panelákovém bytě, jehož zařízení je směsí východního slovanského nevkusu a západního úpadku… na stěnách visí obrazy, které přesýpají písek kýče…“ stojí žena, která „…si z kabelky vytáhne cigaretu a lačně natáhne do plic smrtodárný dým… Výhled jí kazí otevřené dveře do ložnice, kde visí na lustru oběšený chlap…“
Kdybych si snad zahrál na zodpovědného redaktora této knížky, nechal bych se slyšet, že postava dcery je zjednodušená karikatura levičáka vhodná snad pro televizní seriál, avšak v románu by mohla být propracovanější a vnitřně rozporuplnější. A protagonista Josef by byl čtenářsky uvěřitelnější, kdyby si svoji miliardovou firmu nevybudoval prací, nýbrž z dotací.
Uvažovaný čtenář románu je podle mého názoru ajťák mezi dvacítkou a třicítkou věku. Ten se možná tomu KU VŘEDU LEVÁ zasměje a nebude mu činit potíže stíhat všechny krkolomné dějové zvraty. Motiv poštovních holubů prolamuje prostor mezi naší radostnou skutečností a panoptikem zrůdně radostného komunismu. Čas děje knihy je mírná budoucnost. Dcera tuzemské verze Elona Muska není z prstu vycucaná kráva, neboť takových holčin tu běhá dost a angažují se i politicky. Také její švarný svazák má i dnes u nás svoji politickou stranu. Autorův imaginární svět se zkrátka točí dál a dál a čtenáře všech sociálních i věkových kategorií hřeje vědomí, že se budeme mít všichni dobře, stačí jen pilně pracovat nebo umět žádat o dotace.
Už nemám, co hezkého bych ještě dodal, proto zatahuji oponu.
TVAR 18/2022
