Česká, v Berlíně usazená spisovatelka Dora Kaprálová vydala třetí prozaickou knihu Ostrovy. Sbírka jednadvaceti povídek čerpá z nejistot života na volné noze a zároveň ze zkušeností dokumentaristky. Autorku fascinují drobné události, náhodná setkání nebo nalezené předměty, které zkoumá a nechává se jimi vést k hlubším úvahám.
„Postupně jsem si na věcičky nikdy nespatřené paní Sommerfeldové zvykla i já. Dokonce natolik, že jsem si prošlým kokosovým šamponem z parapetu umyla vlasy,“ komentuje v povídce Ostrov ohraničeného poznání situaci, kdy se v jejím bytě začnou hromadit předměty po mrtvé sousedce, jež na činžákové chodbě nechává truchlící vdovec. Nedá jí to, seznámí se, a je to jedno z těch setkání, kdy si lidé okamžitě rozumějí. Kaprálové slouží příhoda k přemítání o hranicích poznání druhého člověka, kterému můžeme být fyzicky blízko, můžeme jej denně slyšet a vidět, přesto budeme vědět jen zlomek a zbytek je interpretace. Podobně postupuje v každé z povídek (všechny mají v názvu ostrov a jsou psány v první osobě) a vždy v nich něco prozradí na sebe. V té zmíněné, že se definitivně rozešla s manželem. V jiné, že se v osmnácti ubránila znásilnění. Ostrovy ze svého soukromí odhaluje zlomkovitě podobně jako Jan Balabán, aby mířila od osobního k obecnému. Z melancholie, jež je jí zjevně přirozená, vyrůstají lakonické pravdy, které pak zase zpochybní a nechá odplynout.
Kaprálová je výbornou pozorovatelkou, ale to je jen první krok, dalším je zazvonění u dveří, oslovení neznámého. Pomáhá náhodám a žene ji profesionální zvědavost, zda se pod elegantním baretem opravdu skrývá univerzitní profesor. A když to ví, rozvine předivo úvah, asociací a vlastních zkušeností; soustředěně a bez lyrických zákrut předchozí prózy Berlínský zápisník. Jako by říkala, že to, co se zdá velké, může být jen epizodou, ostrovem, a takových každý navštíví a opustí mnoho. V tom tkví věčná nejistota – a snad i svoboda.