Protože literatura má smysl, jenom když klade otázky i překážky, když vyžaduje nasazení čtenáře a lze s ní vést dialog.

Metamorfóza matky v krávu se odehraje během prvních tří vět knihy, vyprávění v ich-formě pokračuje dál plynule, kouzelně. Matka se rozhlédne kravskýma očima, žvýká luční kvítí a v obřím těle se cítí jako pomalé šťastné stvoření. Těší ji, že má pořádnou stabilitu a tělo jako velký otevřený dům. Vlídně zaznamenává šimrající mouchy. Při těchto představách se pomalu propadá do spánku. Jestlipak si autorka uvědomuje, že první stránka knihy povídek, které mají společné jméno Ostrovy, je obrazem jejího způsobu psaní? Malou metaliterární pohádkou? Myslím, že to ví. Přeje si být živým domem otevřeným všemu drobnému bzučícímu hmyzu, což jako metanarativní obraz leccos napovídá. Dalších dvacet povídek proměňuje hemžící se bytosti ve velké osoby pozoruhodných osudů.
Historka, která metamorfózu vyvolala, není vymyšlená: to jakási terapeutka položila dítěti klasickou testovací otázku: Které zvíře ti matka připomíná? Každá ze tří osob účastnících se příběhu zde udělala, co se dělá normálně. Terapeutka, dcera i matka. Ostatně z hlediska psychologie je matka vyvolávající uklidňující představu krávy také normální. Dítě je sice svým přirovnáním poněkud znejistěné, ví, že kráva jako obraz ženy se moc necení, ale matka spokojeně chápe. Rozhodující při tom všem je, že tu jedná ještě čtvrtá osoba, Autorka, která vyprávěním proměňuje běžné události ve výjimečný děj. Je vybavena bohatým jazykem i vzděláním a je neokázale rafinovaná. Metamorfóza je jejím nejvlastnějším vypravěčským postupem. Hlavním faktorem metamorfózy je prohloubené či hyperbolické vnímání, tak jak je umí právě to pozorné, klidné, empatií nadané „kravské oko“. (Nevím, je-li tu záměrná asociace, ale jasná hvězda Aldebaran je přece oko souhvězdí Býka.)
K proměně dochází ponejvíc v představách. V berlínské indické restauraci se dvě mladé ženy s dětmi promění v obratné gangsterky, v životě neuspěvší tanečnice promění Wittgensteinovy slavné věty ve filosofii tance, úřad práce se mění v jeviště zviditelňující osudy. Povídek je jedenadvacet, všechny mají název začínající podstatným jménem „ostrov“ a všechny jsou „ohraničeny“ určitou existenciální situací: samotou, nadějí, souzněním, plností, poznáním, viděním, rájem, konečností, nekonečností atd. Souvislost mezi povídkou a pojmenováním není prvoplánová, zaslouží si zamyšlení.
Ostrovy samy o sobě bychom mohli chápat jako proměněné Leibnizovy monády (však autorka Leibnizovo jméno napovídá). Diamantovými ostrovy jsou podle ní básně, některé povídky se do básně přesmyknou. Samozřejmě že ostrovy jsou hlavně lidské životy, nechybí ale ani ostrov na Dunaji. Prostor je orientovaný podél osy západ-východ, přibližně od Arizony po Kyjev, mohl by se celý jmenovat podle povídky „Ostrov ohraničené konečnosti“, ilustrované ležatou osmičkou. Berlín a Brno jsou asi tak uprostřed obou kruhů lemniskáty. V Brně se Dora Kaprálová narodila, v Berlíně žije se dvěma dcerami, v Brně a v Berlíně jako autorka publikuje.
Povídky jsou samostatné formou i dějově, přitom ale všemi prostupuje jak linie existenciálních témat či otázek, tak různé příběhy autorky. Propojují se tak tři dimenze: filosofická, povídková a autobiografická. Z té autobiografické vycházejí situace a události, které dosud čekaly na katarzi. Všechny tři dimenze se vzájemně osvětlují, doplňují a oplodňují. Dávají vyrůst specifickému způsobu psaní, který katarzi vyvolává tím způsobem, že vytváří podmínky pro vyprávění zasutých zážitků. Dalo by se také říct, že povídky fungují jako živé zvětšovací zrcadlo zrcadlící životy druhých i život autorky. Propojují subjektivní s objektivním (což je už podle Goetha cesta ke skutečnému poznání). Plodí také vtipně přesné a pro katarzi příznivé pojmy jako „koktav ě náro č ný život“, „nezáludný p ř íjem“.