Dvakrát - recenze v časopise TVAR
Autor / Vladimír Novotný Datum / 1.5.2020
Život v souostroví ohraničených příhod
Leckteré příhody a příběhy z knihy se však udály i v autorčině vlasti, a čím jsou časově vzdálenější, tím se zdají být přesvědčivější.
Pojmenuje-li se knížka Ostrovy a mluví-li o ní její autorka jako o „ostrovních prózách“ a na přebalu se hovoří o „ostrovní knize“, potom není divu, že se ocitáme v pokušení psát i o ní – tedy o Doře Kaprálové – jako o svého druhu literární „ostrovance“. Neboli o někom, kdo přichází s příběhy z všelijakých „ostrovů“, s nimiž se tehdy či onehdy v životě (také však v současnosti nejsoučasnější) setkala či na nichž v současnosti nebo i v mládí a dětství co řečená ostrovanka dokonce i pobývala, byť mnohdy popisované situace a stavy mysli přetrvávají pouze v její tvůrčí i člověčí paměti. Což není vůbec málo, nyní se však tyto historie octly i na příslovečném „papíře“. Do určité míry se posléze přetvořily, jak čteme v jedné z těchto próz, v neboli v jakési – v souzvuku s dosavadní autorčinou životní zkušeností – „obcházení v úzkosti“ celičkého nynějšího světa, zhmotněného ve vybraných lokalitách, ve vybraných putováních, v předkládaných příkladech všudypřítomného existenciálního nepokoje.
Neuškodí na počátku vyslovit in margine též několikero až nestřídmých chvalozpěvů: jde o třetí beletristickou publikaci Dory Kaprálové (nepočítáme její starší divadelní debut ani dobovou euforií poznamenaný knižní rozhovor s Květou Legátovou), přičemž všechny tři patří k tomu nejlepšímu, co v české próze této dekády přišlo na svět. Zřejmě právě proto se o jejích knihách relativně málo píše, nefigurují v žebříčkách, nikterak se netěší tolikrát upachtěnému mediálnímu zájmu. Též z toho důvodu nejprve připomeňme autorčinu vynikající prvotinu, lyrizovanou novelu Zimní kniha o lásce, stejně jako následující Berlínský zápisník, jenž samozřejmě ani v nejmenším není pouhým literátským záznamníkem a označovat ho za „tekutý román“ je přirovnání patřící k nejrozteklejším, ba z kritického pohledu přímo k nejrozplizlejším. Uplynuly však další tři roky a Kaprálová jako by se stala literární průvodkyní po pomyslných i nepomyslných ostrovech sui generis, o nichž v nedávném čase napsala novou knihu.
Aritmeticky vzato je v Ostrovech těchto prozaických „ostrovů“ (neboli jednotlivých povídek), někdy ovšem toliko „ostrůvků“, dohromady jedenadvacet, přičemž jeden je zastoupen všehovšudy obrázkem. Ale i on má nikoli náhodou své jméno, stejně jako „ostrovy“ zbývající, a rovněž se v něm tak jako ve všech ostatních píše o něčem ohraničeném nebo ohraničujícím. Stačí uvést aspoň několik příkladů – abychom úmorně nevypočítávali všech jedenadvacet, namátkou tedy zvolme každý třetí: jednou kráčí o ostrov ohraničené samoty, dále o ostrov ohraničené blízkosti, ohraničené lidskosti, ohraničeného porozumění, poté čteme i o ostrovu ohraničeném nekonečností, ohraničeného souznění a na závěr (v textu nemálo odlišném od jiných) o ostrovu ohraničené anekdoty. V dalších dojde kupříkladu i na poezii, ráj, poznání, souznění, spásu, naději, nebo dokonce na radost. Pochopitelně i tato ohraničenost je sama o sobě nějak ohraničena: v názvech se charakterizuje v metaforické podobě, neřkuli poeticky, cosi jako atmosférický středobod konkrétních příběhů. U nich jistěže nevystačíme s prostinkým konstatováním, že jsou „ostrovní“: především jsou nemálo zpovědní, tklivě i netklivě vzpomínkové, navíc skrytě i neskrytě existenciálně laděné a kolikrát až řeřavě a veskrze ukotvené v přítomnosti.
V „husté, neprostupné mlze“ autorčina vyprávění se nicméně dají najít, ačkoli možná pouze a jedině s prozíravými kritickými čelovkami na lbích, určité postupy, které spoluvytvářejí souhrnné vypravěčské parametry této knížky. Interpretační oříšek spočívá i v tom, že většinou jsou tyto samy o sobě značně nestejnorodé způsoby vyprávění – jednou ve větší, podruhé v ještě větší míře – záměrně stmeleny nebo stmelovány v každé z uvedených „ostrovních próz“. A tak nepřekvapí, že důraz Dory Kaprálové na současnost, ať již nahlíženou, anebo zrcadlenou ve vstupní nebo v později nemálo odlišné tonalitě, má dominantní postavení jak v počátečních „ostrovech“, tak i v těch závěrečných. Toto zaměření na „tady a teď“ zanedlouho vede k zčásti velice osobní rovině sdělení, zčásti má platnost a zároveň i dosah zřetelně dokumentární. Ano, takoví jsme byli a takhle jsme žili a takto jsem žila kupříkladu i já, konstatuje v obvykle nic nezastírajícím náznaku pisatelka Ostrov ů coby zpovídající se hrdinka svých líčení. Její narativní fluidum potom dotváří podloží výrazně autobiografického ladění „ostrovních“ příběhů. Konkrétně vzato i vypravěččina života v Berlíně, v němž se přibližně od druhé dekády tohoto milénia usadila.
Do tohoto nepřestajného pocitu současnosti nebo přítomnosti je v celé řadě „ostrovů“ vklíněna vzpomínková poloha vyprávění. Ta se může odehrávat kdykoli a kdekoli: někdy v
https://itvar.cz/zivot-v-souostrovi-ohranicenych-prihod
Pojmenuje-li se knížka Ostrovy a mluví-li o ní její autorka jako o „ostrovních prózách“ a na přebalu se hovoří o „ostrovní knize“, potom není divu, že se ocitáme v pokušení psát i o ní – tedy o Doře Kaprálové – jako o svého druhu literární „ostrovance“. Neboli o někom, kdo přichází s příběhy z všelijakých „ostrovů“, s nimiž se tehdy či onehdy v životě (také však v současnosti nejsoučasnější) setkala či na nichž v současnosti nebo i v mládí a dětství co řečená ostrovanka dokonce i pobývala, byť mnohdy popisované situace a stavy mysli přetrvávají pouze v její tvůrčí i člověčí paměti. Což není vůbec málo, nyní se však tyto historie octly i na příslovečném „papíře“. Do určité míry se posléze přetvořily, jak čteme v jedné z těchto próz, v neboli v jakési – v souzvuku s dosavadní autorčinou životní zkušeností – „obcházení v úzkosti“ celičkého nynějšího světa, zhmotněného ve vybraných lokalitách, ve vybraných putováních, v předkládaných příkladech všudypřítomného existenciálního nepokoje.
Neuškodí na počátku vyslovit in margine též několikero až nestřídmých chvalozpěvů: jde o třetí beletristickou publikaci Dory Kaprálové (nepočítáme její starší divadelní debut ani dobovou euforií poznamenaný knižní rozhovor s Květou Legátovou), přičemž všechny tři patří k tomu nejlepšímu, co v české próze této dekády přišlo na svět. Zřejmě právě proto se o jejích knihách relativně málo píše, nefigurují v žebříčkách, nikterak se netěší tolikrát upachtěnému mediálnímu zájmu. Též z toho důvodu nejprve připomeňme autorčinu vynikající prvotinu, lyrizovanou novelu Zimní kniha o lásce, stejně jako následující Berlínský zápisník, jenž samozřejmě ani v nejmenším není pouhým literátským záznamníkem a označovat ho za „tekutý román“ je přirovnání patřící k nejrozteklejším, ba z kritického pohledu přímo k nejrozplizlejším. Uplynuly však další tři roky a Kaprálová jako by se stala literární průvodkyní po pomyslných i nepomyslných ostrovech sui generis, o nichž v nedávném čase napsala novou knihu.
Aritmeticky vzato je v Ostrovech těchto prozaických „ostrovů“ (neboli jednotlivých povídek), někdy ovšem toliko „ostrůvků“, dohromady jedenadvacet, přičemž jeden je zastoupen všehovšudy obrázkem. Ale i on má nikoli náhodou své jméno, stejně jako „ostrovy“ zbývající, a rovněž se v něm tak jako ve všech ostatních píše o něčem ohraničeném nebo ohraničujícím. Stačí uvést aspoň několik příkladů – abychom úmorně nevypočítávali všech jedenadvacet, namátkou tedy zvolme každý třetí: jednou kráčí o ostrov ohraničené samoty, dále o ostrov ohraničené blízkosti, ohraničené lidskosti, ohraničeného porozumění, poté čteme i o ostrovu ohraničeném nekonečností, ohraničeného souznění a na závěr (v textu nemálo odlišném od jiných) o ostrovu ohraničené anekdoty. V dalších dojde kupříkladu i na poezii, ráj, poznání, souznění, spásu, naději, nebo dokonce na radost. Pochopitelně i tato ohraničenost je sama o sobě nějak ohraničena: v názvech se charakterizuje v metaforické podobě, neřkuli poeticky, cosi jako atmosférický středobod konkrétních příběhů. U nich jistěže nevystačíme s prostinkým konstatováním, že jsou „ostrovní“: především jsou nemálo zpovědní, tklivě i netklivě vzpomínkové, navíc skrytě i neskrytě existenciálně laděné a kolikrát až řeřavě a veskrze ukotvené v přítomnosti.
V „husté, neprostupné mlze“ autorčina vyprávění se nicméně dají najít, ačkoli možná pouze a jedině s prozíravými kritickými čelovkami na lbích, určité postupy, které spoluvytvářejí souhrnné vypravěčské parametry této knížky. Interpretační oříšek spočívá i v tom, že většinou jsou tyto samy o sobě značně nestejnorodé způsoby vyprávění – jednou ve větší, podruhé v ještě větší míře – záměrně stmeleny nebo stmelovány v každé z uvedených „ostrovních próz“. A tak nepřekvapí, že důraz Dory Kaprálové na současnost, ať již nahlíženou, anebo zrcadlenou ve vstupní nebo v později nemálo odlišné tonalitě, má dominantní postavení jak v počátečních „ostrovech“, tak i v těch závěrečných. Toto zaměření na „tady a teď“ zanedlouho vede k zčásti velice osobní rovině sdělení, zčásti má platnost a zároveň i dosah zřetelně dokumentární. Ano, takoví jsme byli a takhle jsme žili a takto jsem žila kupříkladu i já, konstatuje v obvykle nic nezastírajícím náznaku pisatelka Ostrov ů coby zpovídající se hrdinka svých líčení. Její narativní fluidum potom dotváří podloží výrazně autobiografického ladění „ostrovních“ příběhů. Konkrétně vzato i vypravěččina života v Berlíně, v němž se přibližně od druhé dekády tohoto milénia usadila.
Do tohoto nepřestajného pocitu současnosti nebo přítomnosti je v celé řadě „ostrovů“ vklíněna vzpomínková poloha vyprávění. Ta se může odehrávat kdykoli a kdekoli: někdy v
https://itvar.cz/zivot-v-souostrovi-ohranicenych-prihod
