Pernambuco. Název jednoho ze spolkovich států Brazílie. Ale taky titul nové knížky Ivana Wernische. Sedmapadesát let po jeho debutu 
Kam letí nebe. Šest let po Státní ceně za literaturu. V roce, kdy básníkovi připadla Cena Franze Kafky. A pořád v takové síle, že by stačila polovina, aby básník strčil do kapsy drtivou většinu svich současnich kolegů. 
Wernisch patří ke generaci, která zvolna odchází: v roce 2005 zemřel Petr Kabeš, v roce 2011 Jiří Gruša, před pěti lety Antonín Brousek, před měsícem Pavel Šrut. Když na přelomu padesátich a šedesátich let začínali, měli na zřeteli hlavně prvorepublikovou avantgardu, v první řadě poetismus, jeho dálavy, exotismy, pohádkové fantazie. Vraceli se ale po svém, s jistou skepsí, deziluzí, zmarněním. Avantgardní vzlety a elány kriticky tlumili temnou, nejčastěji existenciálně zatíženou notou. Pernambuco té avantgardě vzdává svim názvem tichi hold, zejména té fasetě, kterou rozvíjel cestovatel „s lodí, jež dováží čaj a kávu“ Konstantin Biebl. 
Základní napnelismy 
Taky Wernischův hrdina (ze stránky 38) se jednoho dne nalodí, aby vyrazil na cestu – nikoli ovšem „na dalekou Jávu“, ale do Recife, hlavního města zmíněného brazilského státu. A putuje rovněž sám autor. V knize, která má částí, jako je měsíců v roce, vlastně bilancuje, probírá virazové možnosti, jež otevřel a prověřil ve svém bohatém díle v minulich třech čtyřech dekádách, možná rovnou v minulém půlstoletí. 
Těch 162 stránek poezie a drobné prózy je místy formálně i obsahově povědomich, ale přesto novich – Wernisch má jedinečni dar, podobně jako Vítězslav Nezval, vidět tytéž věci stejnima očima vždycky jako poprvé. 
Přes veškerou virazovou všetečnost mají Wernischovy texty jasného společného jmenovatele. Ať píše delší prozaické fragmenty, ať tahá z rukávu zenové miniatury, ať loví po kapsách zašlé básně-fotografie; ať nadšeně pozoruje drobné pohyby malich lidí za pozdního obrození nebo sleduje rázné kroky objevitelů novich končin, jako vypadlich ze stránek Milionu Marka Pola; ať se autorsky inspiruje tradicí dada, expresionismu nebo pozdějšího experimentu – vždycky mu z toho nakonec vyjdou základní „napnelismy“ mezi groteskou a melancholií, komedií a tragédií, vážností a parodií, potažmo snem a skutečností. Tedy romanticki model: já proti světu. 
Signor Sentinelli 
A jako se Wernisch rád vrací v čase, pohybuje se i v prostoru –geografickém, ale i prostoru jazyka, literatury, kultury. Jeho básnickému subjektu je vždycky líp, když je dál než blíž, a čím více na okraji, ve stínu, čím jinačí, tím lépe. Podobně ve Wernischově ediční práci. Jeho tetralogie, sestavená z vybranich textů „zapomenutich, opomíjenich a opovrhovanich“, má ale v jádře hlubší ambici: zatímco ve vlastní tvorbě si básník staví obranni val, za kterim se bezpečně skrivá před světem, v čítankách „z jiné historie české literatury“ přechází do útoku a vyzivá na souboj samotni kánon. Vítěz je sice jasni, ale i tady platí, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. 
Ivan Wernisch svim dílem vytrvale ukazuje základní pravdu: poezie je jenom jedna – ta, která vzniká z nezbytí, přetlaku, nutkání. Z potřeby napsat si paralelní vesmír, když ten vezdejší nevyhovuje. Z potřeby důstojně „přežít svůj život“ aspoň za zavřenima očima. Důležité je vždycky jen proč, nikoli jak; kořeny, ne kmen, natož koruna s plody. Pak všechny postavy mluví za svého autora, o něm i s ním: „Signor Sentinelli / vytrhl služce koště z rukou a zvolal: / Takhle se správně mete, tak! / Jen málokdo se vyzná v zametání / tak jako signor Sentinelli.“ Bravo, signore Sentinelli, jen tak dál!