Deset let po Povídkách o manželství a o sexu vydal Michal Viewegh

POVÍDKY O LÁSCE

Novinka Michala Viewegha – útlá, stopadesátistránková knížka s výmluvným názvem Povídky o lásce – jistě potěší autorovy věrné čtenáře. Zdaleka nejen proto, že vyplní mezeru mezi loňským, velice podařeným Románem pro muže a dalším románovým opusem, ale především proto, že těchto šestnáct povídek představuje jakousi tresť Vieweghova psaní. Vždyť o čem jiném jsou jeho romány než o „lásce“ anebo, obecněji řečeno, o vztazích mezi lidmi. Ve Vieweghově nové knize před námi defilují milenci, exmilenci, staří manželé, ale třeba i syn a jeho starý, umírající otec a nabízejí pohled na lásku z různé perspektivy a v různých významech toho slova.

Povídky o lásce se na pultech knihkupectví objevují nějakých deset let po podobně laděné sbírce Povídky o manželství a o sexu, která se stala předlohou k Hřebejkovu loňskému snímku Nestyda. A rozdíl mezi aktuálnrochu „efektní“: autor, jenž sám do děje některých povídek vstupuje, jako by chtěl na sebe upozornit, jako by chtěl ukázat, že má v malíčku všechny možné narativní postupy moderní prózy. To Povídky o lásce jsou značně odměřenější, autor ustupuje do pozadí a nechává skutečně mluvit své hrdiny. Mimochodem – a je třeba to zdůraznit, protože to je velice silná stránka Vieweghova psaní – všechny postavy, které se v šestnácti krátkých textech objeví, jsou skutečné literární postavy, tedy včetně jedinečného hlasu, jímž k nám promlouvají. Stvořit postavu na několika málo stránkách, to je vzácné umění, jež ovládá ve světové literatuře třeba William Trevor – a u nás právě Viewegh. Například již v první povídce, která svým laděním odkazuje k Účastníkům zájezdu (je to celkový rys této sbírky; její texty jsou volně provázány s dřívějšími autorovými romány) se setkáváme s atraktivní, leč evidentně nešťastnou dívkou, jež hledá moudrost u ženy o mnoho generací starší. Z těch pár vět, které mezi sebou prohodí, o obou postavách čtenář vytuší to, na co by menší autor potřeboval nemálo stran psychologického popisu. Čímž se dostáváme k další silné stránce této knihy (a Vieweghova psaní vůbec), totiž k vynikajícím dialogům. V tom není jen řemeslný um, ale především obrovský talent, schopnost naslouchat, věrně reprodukovat i napodobovat. A ti, kdo znají Nápady laskavého čtenáře, dobře vědí, že se tato autorova dovednost neomezuje pouze na dialogy.

V Povídkách o manželství a o sexu na sebe strhával pozornost vypravěč. Dnes Viewegh ví, že nemusí přesvědčovat o svém literárním umu ani sebe, ani nikoho jiného, a výslednému textu to jen svědčí. Na adresu Michala Viewegha občas zaznívá, že se opakuje, že nedokáže překročit svůj stín. K tomu lze říct jediné: kolik současných autorů si dokáže udržet tak vysoký standard? Nelze tvrdit, že Povídky o lásce neobsahují ani jedno slabé místečko: čtenář může mít dojem, že některá povídka by mohla být kratší a údernější (třeba hned ta první), jiná naopak delší s detailněji rozpracovanými motivy. To však nic nemění na tom, že Viewegh nabídl čtenářům další výbornou knihu.