PŘÍBĚH NA OBTÍŽ

S literárním dílem Václava Kahudy je to jako s jeho Houštinou, kterou se česká próza rozbujela v roce 1999. Člověk se musí texty tohoto „plachého melancholika se sklonem k nenápadnému sadismu“, jak o sobě říká, prosekávat, propadat se do nich, procházet jimi s přestávkami, pomalu a pozorně. Teprve pak si začne v tom hustém porostu metafor, poetických obrazů, historek i fantasmagorií všímat jednotlivých postřehů, pečlivě vyvedených struktur citlivého jazyka a obklopí ho podivně melancholická atmosféra, kterou se mu nechce opouštět. I když mnozí se v tom porostu mohou i ztratit. Platí to o jeho drobnějších prózách i těžkotonážním opusu Vítr, tma, přítomnost (2014), se kterým se Kahuda vynořil po třináctileté odmlce. A podobně rozbujelý je i jeho nový román Prám, opět vyprávěný v ich-formě, i tentokrát s autobiografickými rysy a záblesky, s hlavním dějištěm v Praze. Něco je ale trochu jinak… Autor se daleko divočeji rozebíhá do pole příběhu. Hlavní hrdina a také vypravěč knihy pracuje v pražské zoo, kde se seznámí s partou pozoruhodných jedinců a s jedním ještě pozoruhodnějším gorilím samcem Honzou. Brzy zjistí, že Honzovi kdysi kdosi provedl jistou úpravu mozku, v návaznosti na což je třeba podniknout dobrodružnou cestu, jít ve stopách — jak jinak než pozoruhodného — vědce a vyřešit tím, co se na světě vyřešit dá. Zní to celé tajemně a tajemné to také je. K okleštěné kostře Kahudovy fabule se čtenář musí prokousat tučnými vrstvami masa. Z velké části ho tvoří trochu paranoidní interpretace historie líčené v sáhodlouhých odstavcích proslovů zainteresovaných kamarádů, kteří vysedávají v odpočívárně zoo, popřípadě v hospodě s obsluhou nahoře bez, v hovoru se vracejí ke světovým válkám, komunismu, revolucím, teroristickým útokům a dobře vědí, že to všechno bylo trochu jinak, než se všeobecně míní. Jejich promluvy ovšem z knihy často neorganicky trčí. Je snadno pochopitelné, že jsou to teorie o světě, historii a politice, které autor zkrátka potřebuje sdělit. Do úst jednotlivých postav je ale vkládá mnohdy rozvlekle a především značně nevěrohodně. Přímé řeči v divokých obloucích oscilují mezi civilním hovorovým jazykem a poetickou zdobností, která je jeho prózám tak vlastní. Ti, co je z úst vypouštějí, tak před čtenářem nikdy neobživnou, zůstávají jen papírovými tlampači myšlenek. A právě v tom tkví základní obtíž románu Prám. Kahudovi nejsou vlastní velkolepá sdělení a dramatické příběhy. Jeho doménou je ona melancholická a nenápadně sadistická introspekce jedince ztraceného v džungli velkoměsta, obklope‑ ného podobnými zbloudilci. Jeho hrdina — v podstatě stále tentýž — vybaven nadměrnou citlivostí vnímá a pojmenovává své vlastní slabosti, touhy, radosti… jen občas hloubavou samotu přetne nějakým perverzně rozkošnickým milostným zážitkem nebo kamarádským žvaněním v knajpě. A když z ní pak vyjde ven, se stejnou poetickou obrazotvorností a křehkostí postihuje všechno, co cestou míjí. Ve zpřítomnění atmosféry, krajiny — vnější i té vnitřní — a zdánlivě všedních detailů, jako jsou popisy cestujících ve vlaku, rybiny čpící nad hladinou Vltavy, v tom je Kahuda jedinečný. Neupouští od toho ani v novém románu. Na jeho stránkách se s tou zvláštní melancholií života čtenář znovu potkává. Jenom je tentokrát notně zředěná mudru‑ jícími exkurzy do historie a konstrukcí spektakulárního příběhu. Mnohastránkové pasáže o KSČ, SSSR, NATO, USA a DNA táhnou Prám spíš ke dnu. Ano, Václav Kahuda píše celý život jeden jediný román. Jestli se někdo v české literatuře opakuje, pak je to on. A jestli se někdo klidně opakovat může, pak je to zase on. Nevadí znovu se ocitat uprostřed situací, u kterých máme pocit, že už jsme je četli, slyšet ty povědomě pábivé historky, vydat se znovu a jinak stejnými cestami. Málokdo je umí tak prožít a popsat. Sám autor má možná pocit, že je potřeba vykročit jinam, že už nestačí jenom tak si blouznit o obyčejném světě, že k dnešku je třeba něco říct, dodat cosi velkého. Mnohdy ale stačí méně. Protože méně neznamená málo. Příběhu Kahudova vnímavého inteligentního blouznivce se dá aspoň věřit. I když se zdá, že žádný velký příběh nemá.