Osudy dobrého vlastence Raichla

Když před patnácti roky pohřbil spisovatel Petr Stančík své básnické alter ego jménem Odillo Stradický ze Strdic, nejspíš tehdy netušil, že tím právě odstartoval druhou a o poznání úspěšnější etapu svojí literární dráhy. Autor živící se tehdy jako reklamní textař si během následujících let získal přízeň mnoha dětských i dospělých čtenářů. Pokud jde o ty druhé, největší ohlas mu zatím přinesl román Mlýn na mumie z roku 2014, na čemž pravděpodobně nic nezmění ani vydání Stančíkova nejnovějšího románu Pravomil aneb Ohlušující promlčení v nakladatelství Druhé město.

Ve zmíněném Mlýnu na mumie, který mu vynesl cenu Magnesia Litera za prózu, se autorovi povedlo v takřka ideálním poměru namíchat své oblíbené vypravěčské ingredience, k nimž patří mystifikace, erotika, okultismus, gastronomie a historické kuriozity. Z nich posléze připravil nadmíru košatý a exotickými chutěmi hrající příběh, zasazený do historických kulis a představující po stránce jazykové i fabulační pravý literární hodokvas. Z osvědčeného receptu vycházel i při psaní svého dalšího románu Andělí vejce (2016), rozsahem poloviční a ve všech směrech o poznání méně opulentní próza však podle mého trochu doplatila na nespravedlivé poměřování s předešlým autorovým majstrštykem.

A právě k Andělímu vejci má co do námětu i tónu Stančíkova nová próza nejblíže. Tehdy si za protagonistu zvolil Augustina Hnáta, postavu takřka cimrmanovského ražení – spiritistu, básníka, vynálezce, válečného hrdinu –, v jehož barvitém životním osudu se odrážel velký kus českých i evropských dějin první poloviny 20. století, vrcholící druhou světovou válkou a ilustrující slova hrdinovy babičky Rozálie: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí.“ A podobná skepse je cítit i z řádků autorova posledního románu, při jehož psaní se opíral o skutečný příběh českého důstojníka a člena protinacistického i protikomunistického odboje Pravomila Raichla (1921–2002), s nímž titulního hrdinu knihy pojí celá řada událostí a motivů.

Velmi dobrodružný a v konečném důsledku tragický Raichlův osud, který v knize Pravomil Raichl. Život na hranici smrti před třemi lety vylíčil spisovatel a publicista Jaroslav Čvančara, nepochybně představuje nadmíru vděčný námět, který nadto v mnoha ohledech konvenuje Stančíkovu světonázoru. Ať už coby dítě opěvované první republiky, mladík dospívající během vojenské anabáze vedoucí až na Sibiř a zpět, muž brojící proti nelidským praktikám minulého režimu nebo stařec znechucený soudní fraškou kolem údajně promlčených zločinů někdejšího komunistického soudce a prokurátora, Pravomil Raichl očividně byl člověk podle autorova gusta. A tak se tento bytostný fabulátor a mystifikátor snad poprvé ve své prozaické tvorbě rozhodl víceméně přidržovat historických faktů a vystavět svému hrdinovi literární pomník.

Ostatně román Pravomil není prvním českým uměleckým dílem, které našlo inspiraci v Raichlově pohnutém příběhu, vzpomeňme oceňovaný film Staříci (2019) režisérů Martina Duška a Ondřeje Provazníka. Ti se ovšem soustředili pouze na jeho poslední dramatickou kapitolu z přelomu tisíciletí, kdy se jednaosmdesátiletý emigrant a politický vězeň Pravomil Raichl (ztvárněný Jiřím Schmitzerem) vrátil do vlasti, aby s pomocí starého kamaráda z kriminálu veřejně zastřelil Karla Vaše, zločinného komunistického prokurátora z 50. let, k čemuž ovšem nedošlo, protože večer před vykonáním pomsty Raichl zemřel.

Všechny tyto okolnosti mohly Pravomila snadno proměnit v nudný a patetický biografický román, nebýt ovšem toho, že Raichlův životopis skýtá nemalé množství vděčných témat i obrazů a že ani Stančíkova nová próza nezapře autorův svébytný rukopis. A tak sice těžištěm knihy zůstává příběh o muži, který celý život bojoval proti bezpráví a nakonec se odhodlal vzít spravedlnost do vlastních rukou, ale celé vyprávění naštěstí odlehčuje absurdní humor spolu s dalšími prvky Stančíkovy osobité poetiky. Na druhou stranu ani řada úsměvných momentů a směšných motivů ve výsledku zcela nezakryje autorovu zjevnou snahu poukázat na tragický úděl českého národa, poznamenaného válkou a totalitou, jehož velké části – slovy románového hrdiny – „už záleží jenom na žvanci, a půjdou za tím, kdo jim slíbí větší porci“.

Text má formu deníkových zápisků, z nichž nejstarší je z roku 1921, kdy se hlavní hrdina narodil, a poslední jsou vepsány rukou dcery Karola Veše (jména Karla Vaše i některých dalších historických osobností autor mírně pozměnil), která deník po Raichlově smrti v roce 2002 nalezne. Většina záznamů však pochází z let 1935 až 1945 a po roce 1952, kdy protagonista románu emigroval do USA, už následuje množství časových skoků. Pozornost je tedy soustředěna na hrdinovo dospívání v době vzestupu nacismu a zániku první republiky a jeho následná dobrodružství během válečných let. Určité autorovo zvážnění tváří v tvář skutečnému lidskému osudu se pak odráží i ve zvýšené míře naturalismu, s níž zobrazuje utrpení a smrt řady románových postav, se kterými se Pravomil setkává v průběhu své anabáze střední a východní Evropou, zahrnující nejrůznější věznice, pracovní tábory a legionářská tažení.

Volba protagonisty i zachycené historické etapy dala pochopitelně vyniknout společensko-politické rovině příběhu, který se nese ve výrazně antikomunistickém (nikoli však protiruském!) tónu a současně skýtá notně idealizovaný obraz éry první republiky. Autorovi však slouží ke cti, že na prvním místě u něho i tentokrát zůstává literatura a sebevážnější témata či úvahy dokáže naservírovat takovým způsobem, že to nijak zásadně neumenšuje náš čtenářský požitek. Na své si tak opět přijdou milovníci netradičních výjevů a příhod z oblasti gastronomie, erotiky nebo historie, stejně jako čtenáři holdující napětí a exotice. Asi jen v prózách Petra Stančíka mohou hrdinové souložit na viklanu či přespávat uvnitř mamuta a zároveň hodnověrně vypovídat o zásadních dějinných okamžicích a událostech.

Petr Stančík: Pravomil aneb Ohlušující promlčení. Druhé město, Brno, 2021, 400 stran.