Současná česká literatura je občas popisována jako mdlá, unylá a šedá. Pokud existuje tuzemský spisovatel, jehož tvorbu lze označit za protipól těchto charakteristik, je to Petr Stančík. Na kontě má nejen množství knih, od básnických sbírek přes publikace pro děti až po romány, ale také Magnesii Literu, kterou v roce 2015 získal za svůj nejznámější román Mlýn na mumie.
Čím je vlastně tento plodný třiapadesátiletý autor specifi cký? Jeho vyprávění je gejzírem nápadů, hříček, imaginace. Z čeho by jiní spisovatelé utkali rodinnou ságu o sedmi dílech, to Stančík vyplýtvá v jediné kapitole a řítí se dál. Nějaké ponory do hlubin duše u tohoto autora příliš neočekávejte, zato zábavnými dojmy a podněty budete při četbě jeho knih pro dospělé snad až přesyceni – jako byste chtěli projet celé Spojené státy za týden.
Platí to i o autorově novince.
Pravomil (vyd. Druhé město), takřka čtyřsetstránkový román s podtitulem Ohlušující promlčení, vychází z osudů Pravomila Raichla, protinacistického a protikomunistického odbojáře, který hodlal v roce 2002 spáchat atentát na komunistického prokurátora Karla Vaše, avšak těsně předtím podlehl infarktu. Právě tato událost stojí na počátku románu. Dcera bývalého prokurátora (jenž je zde přejmenován na Karola Veše) poté najde deník titulního hrdiny a nastává zběsilá jízda, sahající od roku 1921 až do protagonistovy smrti.
Stančíkův hrdina trochu připomíná Forresta Gumpa: jak prochází časem, nachomýtne se v podstatě ke všemu podstatnému. Své si užije s gestapem, na Sibiři, na Borech i v Jáchymově, emigruje do Ameriky, z níž se vrací zpět, protože už má „plné zuby spravedlnosti táhnoucí se jako chrchel po zdi“.
Vyprávění je opět živelné, zemité, vtipné a nápadité. A i když se s posledními zhruba třiceti lety Pravomilova života autor vypořádá na pouhých několika stranách a závěr tak poněkud ztrácí dech, z rozjetého románového buldozeru bude čtenář vystupovat jen nerad.