V nové knize Petra Stančíka Pravomil aneb Ohlušující promlčení zaznívá víc vážných a temných tónů, než jsme nacházeli v Mlýnu na mumie či Andělím vejci. I takto může vypadat moderní historie českých zemí.

Autor se pohybuje na hraně skutečnosti a fikce, inspiruje se připravovaným atentátem na JUDr. Karla Váše. I když si informace o této postavě můžeme najít na internetu, neuškodí alespoň krátké připomenutí. Jde o právníka, který se podílel na justiční vraždě generála Heliodora Píky, po revoluci byl z ní obžalován a osvobozen z důvodu promlčení. To přinutilo generála Miroslava Káchu a plukovníka Pravomila Raichla plánovat jeho popravu. Plán se neuskutečnil z důvodu Raichlovy náhlé smrti.
V románu ovšem vystupuje pouze Pravomil, Petr Stančík poněkud redukoval skutečnou strukturu příběhu, aby lépe vyjádřil myšlenku, která ho textem provází.
Jádrem knihy je Pravomilův deník, který nalezla dcera starého právníka a dokresluje si pravdu o svém otci, pravdu, kterou, jak se zdá, stejně už tušila. Deník odhaluje příkrý rozpor mezi různými fázemi Pravomilova života. Nejprve idylické dětství, život na vesnici, poezie domácích zabijaček… Pak dospívání a lásky, v pozadí se ovšem začínají objevovat dramatické změny, o jejichž důsledcích mladý hrdina netuší, ale čtenář už ví, kam povedou. Autorovi se podařil vystihnout rozdíl mezi bezstarostným dětstvím a tíživou dospělostí.
Petr Stančík má na dobu komunizmu a její ideologii vyhraněný názor, neomlouvá ho ani běžnými argumenty, používanými lidmi, kteří se snaží o chápavý přístup. Aby svůj postoj ještě zdůraznil, komolí jména známých komunistů, kdežto ostatní nechává beze změny. Narazíme tak na jména Veš, Ricin, Slizký, Gotfald. Je zvláštní, že jméno generála Ludvíka Svobody nechává beze změny, přestože se stal po roce 68 jakousi smutnou tváří normalizace.
Člověk, který nezažil válku, si těžko dokáže představit život lidí s podobným osudem, jako byl ten Pravomilův. Ve svých osmnácti vstoupil do armády, po kapitulaci Československa a mnichovském diktátu utíkal, schovával se a byl vězněn. Zažil boje o Duklu a pak, místo aby žil a pracoval jako normální člověk, byl vězněn komunisty. Podstatnou část svého života strávil mimo svůj domov. Přesto mu v případě atentátu na Karla Vaše nešlo o osobní pomstu za zničený život. Chtěl potrestat vraždu Heliodora Píky, když to nedokázala justice.
Román Pravomil nemá nijak objevnou koncepci, pro čtenáře je však dobře srozumitelný a Petr Stančík v něm ukazuje, jak skvěle vládne jazykem. Text plyne elegantně, a přestože se nevyžívá v drastických detailech, působí na těch správných místech dramaticky. Občasné absurdní vsuvky, které se v jiných autorových románech vyskytují častěji, oživují příběh a dokážou ho odlehčit tak, aby se čtenář nepropadal do hlubší a hlubší deprese.
Nová kniha Petra Stančíka je skvělá po všech stránkách, ať už hodnotíme námět nebo zpracování. Zločiny komunizmu rozhodně nebyly potrestány a vzhledem k času, který uběhl od naší slavné sametové revoluce, už ani potrestány nebudou. Komunisté se, stejně jako v roce 1948, manévrováním snaží si udržet vliv na chod státu a kvůli politikům, držících se za každou cenu u moci, se jim to opravdu daří. Je potřeba psát knihy jako je Pravomil a je nutné je číst. Jinak budeme pořád poslouchat, že za komunistů bylo líp.
Na závěr prozradím, že se v románu Petra Stančíka konečně dočtete pravdu o smrti Kennedyho. Proč musel zemřít a kdo ho vlastně zastřelil. To stojí za přečtení, ne?