Třiapadesátiletý Petr Stančík je mistrný fabulátor. V mystifikacích se vyřádil už v ceněných titulech jako Pérák či Mlýn na mumie, za který před šesti lety získal Magnesii Literu. A pokračuje v nich i v novince Pravomil aneb Ohlušující promlčení.
Kdo od něj doteď nic nečetl, dojde mu to s jistotou zhruba na šedesáté stránce. Jeho čerstvá
kniha se sice tváří jako nalezené deníkové zápisy hrdiny protifašistického a protikomunistického odboje Pravomila Raichla (1921–2002).
Pak se nicméně čtenář dostane k zápisu ze 7.
června 1936, ve kterém stojí, že mu na letišti ve Kbelích spadl na hlavu kus plechu z předváděné stíhačky Avia B-534.
Stančík miluje hyperboly a Raichlův reálný příběh mu k nim posloužil jako ideální odrazový můstek. Jak známo, v roce 2002 se rozhodl zastřelit komunistického prokurátora Karla Vaše, který poslal v padesátých letech na smrt jeho velitele, generála Heliodora Píku. Případem se už předloni inspirovali autoři filmu Staříci, kteří ovšem nechali Raichla plán dokončit. Ve skutečnosti těsně před atentátem umřel na infarkt. A právě v tomhle momentu začíná Stančíkova kniha. Po nezdařené odplatě najde u Raichla Vašova dcera deník a Stančík skrz jeho stránky postupně konstruuje vlastní Pravomilův příběh.
„Pan Hácha se možná před Němci plazí v dobré víře, že patolízalstvím nás Čechy zachrání před vyhlazením. To je však tragická chyba. Čím hlouběji se ohneme, tím snazší nás bude pohřbít,“ stojí v jednom ze zápisů. Tyto literárně brilantní komentáře k probíhajícím událostem se v nich střídají s naprosto fantazmagorickými historkami. V čele s tou z návštěvy čerstvě
okupované Prahy Johnem Fitzgeraldem Kennedym. Budoucí americký prezident měl podle autora v srpnu 1939 před Raichlem coby odbojářem maskovaným za číšníka v debatě s Konradem Henleinem pronést větu „Ich bin ein Henleiner“.
Stančíkova imaginace se v těchto místech románu blíží Hrabalovu veledílu Obsluhoval jsem anglického krále. Vzhledem ke gagové podstatě historek má ale spíš blíž k Cimrmanovi nebo Forrestu Gumpovi. Stančík se nesnaží o velkou literaturu. Chce čtenáře strhnout pro děj a tím i pro rovnoměrnou nenávist k oběma diktaturám, jimž jeho hrdina vzdoroval.
„Naše sokolská prostná cvičení i hollywoodské tance mají jedno společné: není důležité, co lidé dělají, ale je důležité, aby to dělali všichni společně,“ servíruje Stančík Pravomilovýma očima jeden trefný postřeh za druhým. A polapený čtenář mu pak leccos odpustí. Třeba že se ani nesnažil rozlousknout kruciální otázku, již si musí každý klást už od začátku ponoření se do deníku Pravomila Raichla. Kam si celou dobu schovával tisícistránkový rukopis, s nímž měl projít sovětským gulagem nebo těžkými boji s wehrmachtem na Dukle?