Se svojí novou básnickou sbírkou předstupuje před čtenáře nejen básník, ale také koncesovaný tweeter Ministerstva kultury ČR i čerstvý držitel (anti)ceny Psího vína Mokrá ponožka 2016: „Porota ve složení Ondřej Hanus, Roman Kanda, Jana Sieberová, Klára Soukupová aMichal Špína ji udělila recenzi Petra Kukala Strach z plodů a hnízd na sbírku Kateřiny Kováčové Sem cejtila les (Tvar 1/2016). Důvodem udělení ceny je nepodloženost autorových soudů skrývaná za odborné termíny a znaleckou rétoriku, umocněná povýšeným tónem a sexistickými narážkami.“ - i přemýšlím nad tím, kolika lidem asi tento autor leží v žaludku a kterak se budou tvářit na další z jeho tvůrčích počinů, jímž se dopustil trojí neomalenosti v našich krajích téměř neodpustitelné: sevřeného tvaru, čtenářské vstřícnosti a obecné srozumitelnosti.
Přemítaje, nakolik jsem sám omalen, raději hned dodávám a vysvětluji: …tedy cesty proti proudu času, k básnickým tradicím neseným jmény jako Nezval (samozřejmá bravura při zvládání rytmu a rýmu), Seifert (jemně ironických stejně jako nostalgických povzdechů nad plynoucím časem a odcházející dívčí krásou; ale také Seifert dominujícího vzestupného spádu metra) či Skácel (významově a rytmicky sevřených čtyřverší) - vepsaným do palimpsestu sotva znatelně zdrsněného pozdní modernou či ozvami gellnerovskými.
Přebýváme nicméně v kotlině, v tavicím kotli mód politických či kulturních, v níž zhusta bývá nejlepší reklamou ta hlasitá a notně negativní. Bojím se, že by nakonec mohla zavážiti více než skutečné kvality posledního Kukalova opusu, jejž jsem si pro sebe nazval sbírkou bilanční, snad k tomu veden titulem: Předposlední vlak.
Neboť skandálního najdeme zde pramálo. (Pokud už za skandál nepokládáme dokonalé zvládnutí básnického řemesla.) Z politiky se zde řeší jenom to nejpodstatnější: Kterak žíti, abychom měli pocit, že jsme. Nikterak hlasitě. S vědomím, že takové ztišení mnohdy značí rezignaci (uvědomovanou si a pojmenovanou, tedy ještě ne úplnou). A erotika? Mluvčí Kukalových básní (jak víme také odjinud) hřeší myšlenkou a slovy, nikoli skutky. Ještě snad představami. Více než z nich zpovídá se ovšem z nemožnosti tyto uskutečnit, neboť jeho čas je zoufale netotožný s časem objektů tyto představy vyvolávajících. Někdy o dlouhých pětadvacet let.
Což mne (ne)nápadně upozorňuje, abych přestal s žertováním a raději se věnoval recenzování. Tedy tomu, čím si nová sbírka Petra Kukala zaslouží pozornost také poněkud hloubavějšího publika. Případně i tomu, nad čím ti kritičtější z hloubalů přece jen zavrtí hlavou.
(Snad mohu poděkovat cizelované melodice Kukalových veršů, ale napadlo mne, že:) Tu jde o poezii pro naše smysly (podobnou znám například od Josefa Suchého). Plnou hudby, barev, vůní, povrchů. „Pomerančová chvíle ticha / před borůvkovou chvílí tmy.“ Zdánlivě lehce nalezené a nahozené se rozžívá do barev, tvarů i dějů. Aniž je tu patrné nějaké zjevné úsilí. Je to tak samozřejmé; že si z toho nabereš podle svojí lžíce. Disponibility. Fantazie.
Kukal toho věru hodně umí a také ví (jak zvíme z vazeb intertextových). Jeho ruka je pevná; s jistotou podává nám zprávu o nejistém. Ale, ale, ale. Z hran, o nichž tvrdí, že jsou a zraňují, zůstávají mnohde jen hladké obliny slov: „Ve všech těch básních / o zoufalé lásce.“ Jak mnoho obsáhne, tak bývá nekonkrétní. Ještě více mi ovšem vadí, že obdobných slovních spojení bylo už několikráte použito; a že se jich užívá tehdy, chceme-li simulovat existenciální závažnost sdělovaného. K dobru však autorovi přiznejme jemnou ironii o tomto vědoucího. Pravdaže ji rozeznám také v patosu: „Derte se ňadra, z podprsenek, / odlévej, lycro, bok a klín, / blýskejte, ústa, leskem rtěnek / v odstínu zralých jeřabin.“ - jenom se bojím, že od kritiků čtoucích na první dobrou obdrží pro letošek propocenou fusekli za poezii, a od spanilomyslných čtenářek tu už zbytečnou součást spodního prádla…
Že je ani nenapadne zabrat hlouběji. Ona i banalita, náležitě podána i prodána, zdá se něčím podstatným. Tedy: v rámci své omezené platnosti. Nu dobře, leč: povšimněme si, že věci všední zdají se občas také svátečními, nutícími tě shledávat, s čeho že sestávají a s čím souvisí. Toto je pro mne prvním vykročením na cestě. Druhým krokem budiž, řekněme to obrazně, hledání propastí rovin. Tedy trhlin, jimiž cosi prosvítá skrze věci a děje. Tady a teď. Pro mne. Například v rytmicky, metaforicky i sémanticky koncentrovaných verších: „Jeřáb podzimní stopy tká / červeným útkem / večerního chladu.“
Mám vůbec rád místa, na nichž měl Kukal odvahu se ušpinit. A nejsou to zrovinka taková, v nichž apartní rokokovou nařaseností stírá zbytky z mekáče. Daleko více mne zaujala všechna ta smysluplná vybočení z rytmu, významotvorné seky a zlomy jdoucí proti pravidlům sylabotónické prozodie stejně jako halasovské rýmy pod míru. Protože, budu se opakovat, tohle básník na první dobrou nedal.
Zřejmě na rozdíl od, snad už mi s délkou recenze dochází invence, neboť jsem jí před chvílí sám užil - tedy: Na rozdíl od frází ne jen básnických (láska a srdce ve dvou po sobě následujících verších na s. 66), ale vůbec řečových : „být svěží gejzír / duchaplných vět.“ Pokud je jich užito, od skutečného autora žádám, nechť jich využije, tedy užije reflektovaně. Stejně jako příliš snadných a notně již ohmataných symbolů: „Někdy tím budím ďábly spící / a jindy zase anděly.“ Každý tak nějak víme, co (a koho) si pod takovým označením máme / můžeme představit. Stačí užíti rozlehlejšího termínu. Abych mu nicméně uvěřil, abych se mu dokázal svěřiti se svojí zkušeností, potřeboval bych za ním nalézt něco jako osobní ručení autorovo: řekněme tedy: to, že nad svým textem přemýšlel, že nad ním rozvažoval - a ne jen, že jej doplňoval podle předem daných schémat (významových, obrazných, rytmických). Nechť se tak děje i za cenu zdrsnění povrchu zatímně leskle líbivého, soudržného. (…i za cenu oněch kusů prádla.) Škoda, že tam, kde se něco takového nabízí („Do sítě závazů a zájmů, / z které se časem stala mříž“), Kukal spíše efektně uhne („Jako hackerku si tě najmu / v naději, že se prolomíš“). Ale je tu nejedno ale jdoucí proti mým ale předchozím. V básních tematizujících loučení s otcem a se synem: jak jímavě promlouvají skrze kdysi důvěrně dotýkané věci! A všimli jste si, kolik rýmů se Kukalovi vskutku proměnilo ve vertikální zvukovou metaforu? „A tvůj stín je tak strašně řídký, / že už se vpíjí do omítky.“ Čím to, že si několikráte za sebou opakuješ zdánlivě lehce nahozené glosy - tak na jedno nadechnutí mezi dvěma doušky Svatomartinského vína (s. 49)? Snad pro onu tíži v samém závěru básně, tíži chvil stále rychleji ubíhajících.
„Rouhám se krásou, slabostí se rouhám / a jako flétně naslouchám svým touhám.“ - To, co si česká moderna ještě mohla dovolit (přišla dříve, přišla s tím první - a zkoušela zbroj), zní (přes všechnu hudebnost verše, právě pro ni) dnes jako text pro Karla Gotta. Ale v takovém: „Cos kázal ptákům, Františku, / že když se listí snáší k zemi, / rozvzpomenou se na výšku;“ zbývá mnohem více místa na údiv nad souvztažností věcí, dějů a času: které jsem zahlédl, přešel, nepojmenoval. Pro ono až k nepatrnosti samozřejmé. Myslím, že právě v nalézání malých a každodenních zázraků je největší básníkova síla. Ne tajemství dívčích záhybů a oblin. Až bude pršet, vyjdu si do parku, abych spatřil, kterak se ty dešťové setkávají s kapkami z vodotrysku. Bude to omalené k básníkovi a neomalené k přítomným dámám? Druhé snad nikoli; vždyť už si píši svůj deník muže postaršího věku…