Superinteligence mluví o světě a otcovství

Spisovatel a novinář Štěpán Kučera (1985) psal dosud humoristické knihy či poučené a zábavné parodie. I v novince Projekt Gilgameš si ironicky a s humorem bere na paškál autory, jako je bestsellerista Juval Noach Harari, ale zároveň klade prostřednictvím bezejmenného robopsychologa důležité otázky o budoucnosti lidstva. Jejich příjemcem je projekt superinteligence SI zavřené ve Faradayově kleci, aby se nespojila se světem.
Superinteligence má za úkol nalézt smysl života a dostat se nad rámec vědy i literatury. Kromě dialogu tak tazateli vypráví – po vzoru Harariho teorie o příběhu coby hybateli dějin – jakousi splácanou verzi lidských kosmologických a náboženských vizí a legend, která je druhou linií knihy. Prochází jí nesmrtelný převozník Uršanábi (vedlejší figura z Eposu o Gilgamešovi), jenž potkává historické i literární postavy a trápí jej lidské sklony k agresivitě. Robopsycholog žijící ve značně znečištěném světě přitom mezi vyprávěním a hovory kouří jednu elektrickou cigaretu za druhou, očekává prvního potomka – a má oprávněně nedobrý pocit, že SI je několik délek před ním, i když je odpojená od internetu. Už několikrát se totiž stalo, že podobné projekty ztroskotaly poté, co se SI pokusily vyhladit lidstvo jako jediné řešení pro planetu.
Odvážná a sebevědomá kniha ovšem není sci-fia budoucnost je zde vylíčena spíš v náznacích – čteme filozofující prózu či polemiku s protichůdnými informacemi, jimiž nás o umělé inteligenci zahrnují média a populárně-vědecké knihy. Pohádkové mýty jsou napsané nespoutaným poetickým jazykem, který tlumí chladnou logičnost vývodů SI, a pod povrchem se navíc odehrává drama mladého muže plného úzkosti z nové role manžela a nastávajícího otce. Otázky, jež tu znějí, si totiž klade mnoho příslušníků generace, která právě přivádí děti do světa, v němž se už nebude žít tak bezstarostně jako dřív.