A je to tu. Věčná otázka smyslu života. Kam nás dovede vývoj civilizace? Odkud kam kráčíme? Co je naším cílem?

Kniha „Projekt Gilgameš“ simuluje rozhovor mezi člověkem a superinteligentní bytostí. Superinteligence „SI“ byla v tomto případě vyvinuta k tomu, aby po nakrmení obrovským množstvím dat odpověděla právě na otázky, položené v úvodu. Vše samozřejmě s maximálním důrazem na bezpečnost, neboť mozek tohoto rozsahu by mohl mít tendence rozpínat se a otročit své vlastní tvůrce, myšleno tím současné inteligentní lidi.

Onen současný inteligentní člověk, který je v dialogu s SI spíše tím naslouchajícím (nazvěme si ho hlavní postavou), se ovšem nestačí divit, co SI vyplodila. Zatímco očekával racionální odpovědi, superinteligence vypouští ze svých obvodů příběh.

Příběh? Neměla být výsledkem zadání nějaká definice, rovnice, nebo něco v tom smyslu?

Superinteligence místo toho rozvíjí legendu o Uršanábim, se kterým se můžeme setkat coby „převozníkem přes vody smrti“ v Eposu o Gilgamešovi. Gilgameš je ve vyprávění počítače odsunut na x-tou kolej a právě Uršanábi, o kterém je v eposu ve skutečnosti pouze zmínka, se stává hlavní postavou. Neboť právě tento převozník se lstí zmocní prášku z tajemné rostliny, po jehož požití se stává nesmrtelným.

Díky tomu hrdina „příběhu v příběhu“ vyplouvá odkudsi ze sumerských časů, ale samotného Gilgameše i Sumer nechává rychle za sebou a naprosto bezostyšně pokračuje vodami mýtu a historie až do současnosti.

Co tímto vyprávěním superinteligentní bytost sleduje vám nebudu prozrazovat, protože by kniha ztratila své kouzlo. Jen se proleťte minulostí až do současnosti na křídlech fantazie počítacího stroje. A užijte si zejména jeho (nebo lépe řečeno její) úhel pohledu na dávné křižovatky minulosti, ať už skutečné, nebo pouze smyšlené. Při tom si jistě zahrajete hru na „tohle jsem někde četl“, případně „o tomhle se někdo někde zmiňuje“ a ještě lépe „tohle jsme se kdysi dávno učili“.

Nutno podotknout, že právě se všemi těmito pikantnostmi si Štěpán Kučera pohrál naprosto dokonale. Zásadní je v tomto případě první část knihy, která si bere na paškál původní sumerské legendy a vrhá na ně zcela jiné světlo. To ovšem vůbec neznamená, že by zbytek textu měl být o něco slabší.

Uršanábiho příběh lehce připomíná filmové ztvárnění Forresta Gumpa. Každý odkaz a narážka zde mají nějaký smysl a snad jen opravdový přeborník v televizním kvízu by dokázal odhalit všechny. SI by ale ani jemu nedala nic zadarmo, protože neváhá dovedně míchat nedávné dějiny s našimi novodobými příběhy v neuvěřitelných kombinacích.

Překvapující závěr knihy mi připadal po prvním přečtení laciný. Později jsem si ale uvědomil, že stejným způsobem, jakým se snaží SI něco vysvětlit svému lidskému protějšku, postupuje sám autor.

Neboť ani on nevyjádřil svoji myšlenku definicí nebo rovnicí, ale tím, co je pro nás stravitelnější.

Použil příběh.