Román Prvotřídní hajzl dodržuje vše, čím autor na české scéně vyniká.
Umí přesně odpozorovat reálie a hutně postihnout jednání i myšlení postav. Umí jim vložit do úst jazyk, který z nich činí jedinečné a odlišné bytosti. A vypravěči vtisknout styl, který osciluje mezi porozuměním a jemně ironickým odstupem. Přestože tu dominují bestie a pitomci, nesledujeme nudné defilé prvoplánových a hrubě tesaných postav, ale jsme tarantinovsky sváděni, že i hajzl může být přitažlivý a majestátní.
Titul odkazuje k postavě estébáka a kariérního komunisty Hlavoňky. Šimáček umožňuje, aby si čtenář domýšlel reálné předobrazy, ale protože jsme v románovém světě, nestvrzuje je. Hlavním hrdinou je nicméně Hlavoňkův nemanželský syn – nonšalantní, vystajlovaný a intelektuálně i rétoricky vybavený Náčelník. Velí místnímu policejnímu oddělení a na rozdíl od otce, který se k moci dral skrz devótní službu režimu, volí cestu odpovídající novým pořádkům – pozici policisty využívá k vydírání či k provozování obchodu s kradenými auty, což mu místo otcových metálů skýtá privátní život v luxusu. Funguje jako šerif, který má v ruce zákon. Kombinace intelektu a bezskrupulóznosti vytváří postavu, jež odpuzuje i fascinuje – na rozdíl od otce, násilného a podrazáckého primitiva. Čtenář se pak ptá, kdo je vlastně tím titulním hajzlem.
Šimáček je schopen popsat tři sta stránek vydatným dějem, brilantními popisy a precizními dialogy. V příběhu, kde si Náčelník životní styl buduje s pomocí nejdražších hodinek a nejvybranějších rumů, servíruje autor lekce z psaní tikajícího jako švýcarské hodinky; každá věta je vybroušená, výstižná a funkční. To vysoce vyniká nad průměrem současné české prózy, jemuž je vlastní styl upocený, nedbalý a neslaně nemastný. Jen konec ve stylu „jak se teď nejrychleji zbavit všech postav“ působí, jako když si po pár skleničkách skutečného rumu dáte tuzemák.