Literární noviny 5/2020, příloha Biblio
Autor / Erik Gilk Datum / 11.5.2020
Hluboká poklona Karlu Poláčkovi
Někdejší emigrant, pozdější diplomat a nynější překladatel a publicista Martin Daneš (*1962) se při psaní svého románového debutu Rozsypaná slova (Druhé město 2020) pustil do nelehkého úkolu. Totiž podat umělecký obraz posledních let Karla Poláčka, konkrétně období od roku 1939 do roku 1945, ke kterému - vzhledem k jeho tragickému životnímu konci - existuje málo pramenů: vedle sporadické korespondence a půl roku nepravidelně vedeného deníku jen vzpomínky pamětníků.
Představitel čapkovské generace byl tehdy nucen čelit nejen neslitovné nacistické mašinerii, ale též trablům v soukromém životě kvůli mstivé manželce, od níž doslova utekl. I když on sám byl přes zdlouhavé rozvodové řízení, které nebylo soudně ukončeno (přesto si Adéla Poláčková vysoudila na svém muži doživotní rentu), neskonale šťastný: po útrapách dvě dekády trvajícího nešťastného manželství si našel partnerku, kterou považoval intelektuálně i smyslem pro humor za sobě rovnou. Byla jí právnička Dora Vaňáková, žel bohu také Židovka, proto jí bylo dáno sdílet strastiplnou cestu spolu se spisovatelem. Právě on, který se podle mnoha svých přátel vysmíval lyrice a lásce jako sentimentálnímu citu, se v nejnevhodnější dobu na stará kolena zamiloval.
Danešův román je završením jeho dlouhodobého zájmu o Karla Poláčka, jehož výsledkem je mimo jiné francouzský překlad Poláčkových nejznámějších próz Muži v offsidu a Bylo nás pět. Právě překladatelskou zkušenost související s pečlivým studiem prozaikova literárního stylu a jazykové komiky, ale i způsobu jeho vlastní mluvy doložené vzpomínkami přátel autor při psaní brilantně zúročil. Nelze se ubránit dojmu, že na stránkách Danešova románu ožívá jak samotný Poláček (pojmenovaný jako Karel Hirsch podle autobiografické postavy jeho první obpak sáhlejší prózy Lehká dívka a reportér z roku 1926), tak tradice ironického humoru a nadsázky typická pro intelektuálskou elitu první republiky a obzvláště pro čapkovskou družinu.
K navýšení autentičnosti využil autor některé Poláčkovy texty či výjevy z nich. Jako příklad uveďme potyčku obou jeho osudových žen na rušné ulici v centru Prahy, kdy jsou od sebe odtrženy strážníkem a každá dostane blokovou pokutu. Toto setkání
nemůže nepřipomenout obdobně ukončený střet Emana Habáska a pana Načeradce z úvodní scény Mužů v offsidu. Těsně před transportem do Terezína, na konci třetí kapitoly, je přetištěn Poláčkův poslední dochovaný text, a sice rmutná Píseň o želvě, jež nese datum posledního deníkového zápisu 10. května 1943. Poláčkova tragická smrt, jež byla sice díky badatelskému úsilí Jana Tydlitáta posunuta na leden 1945, avšak její přesné okolnosti stále nejsou známé, podal Daneš způsobem, který se jeví jako velmi pravděpodobný. Právě v posledních pasážích autor citlivě ztotožnil Poláčka s jeho literárním alter egem Jaroslavem Štědrým z cyklu o okresním městě, když jeho konec umně ztvárnil prostřednictvím citátů z románu Vyprodáno (1939), popisujících Jaroslavovu smrt za první světové války na srbské frontě.
Román, jemuž nelze faktograficky nic vyčíst, není prostým referováním o závěrečném období Poláčkova života. Daneš používá neotřelá přirovnání a metafory, obzvláště v poslední třetině románu, kdy už je prozaikův osud sečten, aniž by přitom sklouzával k nabízejícím se a literáty hojně používaným obrazům. Kupříkladu Veletržní palác, kde byli Židé před transportem do Terezína shromažďováni, je přirovnán k černé díře, v níž žluté hvězdy "s táhlým zasyčením zhasnou a promění se v hvězdnou páru a prach" (s. 243). Vyšňořený koncentrační tábor před inspekcí delegace Mezinárodního červeného kříže se zase jeví jako Titanic, "v jehož útrobách hrají orchestry a bezstarostní cestující tančí, zatímco chladné vody oceánu zvolna zaplavují palubu…" (s. 287).
Konstatujme, že vznikl zdařilý biografický román, který ani ve vypjatých momentech nesklouzne k sentimentu či patosu, jakkoliv k tomu dané okolnosti doslova vybízejí. Otázka, kterou recenzent-poláčkolog není schopen zodpovědět, přitom zní, zda podobné nadšení budou sdílet čtenáři Poláčkova osudu neznalí. Avšak vzhledem k tomu, že Danešův román není určen většinové čtenářské komunitě, jeví se tato otázka jako bezpředmětná.
O autorovi| Erik Gilk, Autor je literární historik a kritik.
Představitel čapkovské generace byl tehdy nucen čelit nejen neslitovné nacistické mašinerii, ale též trablům v soukromém životě kvůli mstivé manželce, od níž doslova utekl. I když on sám byl přes zdlouhavé rozvodové řízení, které nebylo soudně ukončeno (přesto si Adéla Poláčková vysoudila na svém muži doživotní rentu), neskonale šťastný: po útrapách dvě dekády trvajícího nešťastného manželství si našel partnerku, kterou považoval intelektuálně i smyslem pro humor za sobě rovnou. Byla jí právnička Dora Vaňáková, žel bohu také Židovka, proto jí bylo dáno sdílet strastiplnou cestu spolu se spisovatelem. Právě on, který se podle mnoha svých přátel vysmíval lyrice a lásce jako sentimentálnímu citu, se v nejnevhodnější dobu na stará kolena zamiloval.
Danešův román je završením jeho dlouhodobého zájmu o Karla Poláčka, jehož výsledkem je mimo jiné francouzský překlad Poláčkových nejznámějších próz Muži v offsidu a Bylo nás pět. Právě překladatelskou zkušenost související s pečlivým studiem prozaikova literárního stylu a jazykové komiky, ale i způsobu jeho vlastní mluvy doložené vzpomínkami přátel autor při psaní brilantně zúročil. Nelze se ubránit dojmu, že na stránkách Danešova románu ožívá jak samotný Poláček (pojmenovaný jako Karel Hirsch podle autobiografické postavy jeho první obpak sáhlejší prózy Lehká dívka a reportér z roku 1926), tak tradice ironického humoru a nadsázky typická pro intelektuálskou elitu první republiky a obzvláště pro čapkovskou družinu.
K navýšení autentičnosti využil autor některé Poláčkovy texty či výjevy z nich. Jako příklad uveďme potyčku obou jeho osudových žen na rušné ulici v centru Prahy, kdy jsou od sebe odtrženy strážníkem a každá dostane blokovou pokutu. Toto setkání
nemůže nepřipomenout obdobně ukončený střet Emana Habáska a pana Načeradce z úvodní scény Mužů v offsidu. Těsně před transportem do Terezína, na konci třetí kapitoly, je přetištěn Poláčkův poslední dochovaný text, a sice rmutná Píseň o želvě, jež nese datum posledního deníkového zápisu 10. května 1943. Poláčkova tragická smrt, jež byla sice díky badatelskému úsilí Jana Tydlitáta posunuta na leden 1945, avšak její přesné okolnosti stále nejsou známé, podal Daneš způsobem, který se jeví jako velmi pravděpodobný. Právě v posledních pasážích autor citlivě ztotožnil Poláčka s jeho literárním alter egem Jaroslavem Štědrým z cyklu o okresním městě, když jeho konec umně ztvárnil prostřednictvím citátů z románu Vyprodáno (1939), popisujících Jaroslavovu smrt za první světové války na srbské frontě.
Román, jemuž nelze faktograficky nic vyčíst, není prostým referováním o závěrečném období Poláčkova života. Daneš používá neotřelá přirovnání a metafory, obzvláště v poslední třetině románu, kdy už je prozaikův osud sečten, aniž by přitom sklouzával k nabízejícím se a literáty hojně používaným obrazům. Kupříkladu Veletržní palác, kde byli Židé před transportem do Terezína shromažďováni, je přirovnán k černé díře, v níž žluté hvězdy "s táhlým zasyčením zhasnou a promění se v hvězdnou páru a prach" (s. 243). Vyšňořený koncentrační tábor před inspekcí delegace Mezinárodního červeného kříže se zase jeví jako Titanic, "v jehož útrobách hrají orchestry a bezstarostní cestující tančí, zatímco chladné vody oceánu zvolna zaplavují palubu…" (s. 287).
Konstatujme, že vznikl zdařilý biografický román, který ani ve vypjatých momentech nesklouzne k sentimentu či patosu, jakkoliv k tomu dané okolnosti doslova vybízejí. Otázka, kterou recenzent-poláčkolog není schopen zodpovědět, přitom zní, zda podobné nadšení budou sdílet čtenáři Poláčkova osudu neznalí. Avšak vzhledem k tomu, že Danešův román není určen většinové čtenářské komunitě, jeví se tato otázka jako bezpředmětná.
O autorovi| Erik Gilk, Autor je literární historik a kritik.
