...............Z básnické sbírky Sylvy Fischerové Sestra duše (Druhé město 2015) je zřejmé, že máme co do činění se sebevědomou autorkou, která píše to, co chce říci, spíše než co jí múza vkládá na jazyk - a někdy má kuráž té múze i sama radit. Tento přístup k psaní je odvážný, ale také velmi ošemetný. Tak je před nás hned na začátku sbírky postaveno téma osudu. V básni „A co je osud - marné“ se Fischerová ptá po jeho definici, začíná vznosnou narážkou na Sofokla, pohotovým popisem zpřítomňuje jeho „slyšitelný přednes v prudkém slunci“, poté kontruje ne-osudovostí našeho každodenního světa: „pivo se pění / slivovice teče“, aby se nakonec dostala k nepřekvapivému závěru, že osudovost je možné zahlédnout i v tom každodenním prolévání hrdel: „linka, která / pije / pije / až si to vypije / za nás za všechny“. Sebevědomé mudrování se zde Fischerové nevyplácí - báseň se zdá být filozofickou výzvou, ale ve výsledku je banální.
Následující básně nejistý úvod překrývají, Fischerové se totiž opravdu daří odkrývat anatomii osudu v jeho dnešních, realisticky nevábných podobách: „Nakonec ji vyhodili na ulici, / psala mi mejl od fízlů, / mobil už neměla, / Cáry se ji vypravil zachránit, / skončila na ubytovně, za mý prachy. / Zatím“ („Napřed prodala obrazy“). Podobně realisticky přistupovala k zakreslení rodinných osudů Lenka Juráčková ve sbírce Čemeřice a v zásadě se shoduje i způsob, jakým obě autorky tento čistý nálev estetizují: hořká ironie, nostalgie a ilustrativní obraznost se mísí v přirozeném poměru, takže vzniká nepříjemně přítomný mýtus.
Schopností traktovat text tak, aby už svým napětím vypovídal, Fischerová připomíná také Olgu Stehlíkovou (ovšem s mírnější gestikulací): „Rychlá voda, rychlá voda / ve Zlaté stoce v Třeboni. / Tu viděl otec / jako kluk, když běžel / pro mlíko babičce, / poté co děd / si vpálil kuli do hlavy. / Přetočené / pojetí cti - / voda je rychlejší než ty / nestihneš ji / nestihneš to“ („Duše mléka, duše soli“). Charakteristická je pro básně Fischerové inteligence vedení jednotlivých textů. Ačkoli se jí to čas do času vymstí, je jasně cítit bytelný intelektuální základ. Časté jsou narážky na antiku, autorka je fascinována velkými otázkami, životem a smrtí, osudem.
Na mnoha místech je zřejmé, že text obsahuje různé svévolné zápisky, strofy, které vypadají jako prototypy toho, co je v těle básně vyjádřeno lépe. Tato zdánlivě neumělá rozšíření vnímám jako obohacující prvek, vybízející k interpretaci.
Veršů a strof, které by bylo možné vyškrtnout, je ve sbírce celý zástup, ale zajímavější je tu mnohomluvnost sledovat a nechat působit. Nejlepší texty sbírky jsou v její první polovině, v té druhé již Fischerovou opouští smysl pro uměřenost, takže se texty začínají topit v sobě samých a filozofují naprázdno. Sestra duše je sbírkou, ve které se plynule přelévají texty psané „na silu“ s texty nevšedně elegantními a nosnými.