Na záložce knihy uvádí Jan Šulc, že je to snad nejosobnější básnická sbírka Sylvy Fischerové. A že nás nad verši nemohou nenapadat existenciální otázky: Co je osud? Jak křehká je duše člověka? A řada dalších. 
Ano, takové otázky si při četbě této knihy můžeme klást. Jsou odrazem naší nejistoty, charakterizující západní kulturu, její věčný neklid a pochybnosti; nevíme, možná se nikdy nedovíme, ale pořád se budeme ptát. Přesto bych výraz „nejosobnější“ v této souvislosti používala jen velmi opatrně. Má totiž mnoho konotací a lze jej chápat i jako soukromou zpověď či dráždivě intimní svědectví. Ač nerada, budu teď nepříjemná: zmíněné „příznaky“ velice často nacházíme v poezii psané ženami. Ovšem básnická sbírka Sestra duše má k sentimentální srdceryvnosti nebo spekulativní intimnosti daleko, přestože její vznik s bolestnou osobní ztrátou souvisí. Tím se dostávám k problematice vzniku uměleckého díla – a poezie se to týká obzvláště. K tomuto tématu se vyslovilo mnoho literárních teoretiků i samotných autorů. Jedním z nich je německý básník z generace šedesátých let Hans Magnus Enzensberger, který důsledně odlišuje na jedné straně denotát básně, tedy impuls k jejímu vzniku – a na straně druhé proces psaní a poté účinek na čtenáře. Je přesvědčen, že dobrá báseň s impulsem, který vedl k jejímu zrodu, nakonec nemá nic společného. Je to jistě nekompromisní názor, možná až příliš vyhraněný, ale v souvislosti s knihou Sylvy Fischerové se k tomuto závěru přikláním. Navzdory bolestné osobní zkušenosti není prvoplánově dojímavá ani lacině důvěrná. 
Sylva Fischerová je básnířka-intelektuálka. Její poezii sleduji od prvotiny Chvění závodních koní a po celou dobu v ní nacházím jistou dvojpólovost: exaktní myšlení i abstraktně metafyzický princip. V důsledku to znamená, že její vidění a analyzování jevů je téměř laboratorně přesné (koneckonců studovala fyziku) – a zároveň skrze věci a fakta nahlíží do světa nehmotného, do světa za…, aniž by propadla ezoterickému transu či jiné exaltovanosti. 
S takovou výbavou není překvapením, a nemusí být ani nebezpečím nápadně časté opakování slova „duše“. Je to fenomén stejnou měrou skutečný jako nehmotný. Ale ani nehmotná duše zde není odosobněná či násilně odhmotněná, a už vůbec ne vypreparovaná. Ano, je tu i „duše mléka“ nebo „duše soli“, a přesto jde o poezii velice „tělesnou“. Nemám na mysli smyslovost, spíše spoluprožívání tělesného utrpení, nemoci, smrti. To jsou atributy vytvářející truchlivý půvab, specifické estetično. Tak jako problematika vzniku a účinku uměleckého díla je stará i problematika jeho krásy. Básnířka Fischerová je rovněž filosofka a klasická filoložka, a zná tedy antickou kanonizaci krásy, ať už jde o Platónovu definici, podle níž musí být krása v souladu s dobrem a pravdou, nebo o názor sofistů, kteří krásu spojovali s pocitem příjemného působení na smysly, či o náhled pozdního antického filosofa Plótína, zastánce metafyzického pojetí krásy. Ve středověku teolog a filosof Tomáš Akvinský definoval krásu jako něco, co se nám líbí, co jako krásu vnímáme. Sbírka Sestra duše nabízí úvahy o přítomnosti či nepřítomnosti krásna jako pozitivní energie. V souvislosti s tím pak o vztahu mezi autorem a čtenářem, který při četbě vědomě či podvědomě očekává, že bude stržen, okouzlen, překvapen… A teoretik se zeptá: jakými prostředky toho básník dosáhl? V tomto okamžiku čtenář možná zaregistruje, co tato sbírka nenabízí. Například jsem v ní nenašla radost. Myslím tím radostnost jako vyjádření nekomplikovaného, prozářeného, ničím nezkaleného okamžiku. Je ovšem fakt, že radost duše, abych se vyjádřila v autorčině duchu, nemusí být zpěvná, třpytná, a už vůbec nebývá bujará. V knize vnímám místo toho jiný půvab. Je tady krása, která probouzí ušlechtilé emoce (především soucit); krása, která vyvolává a podporuje city; krása, která nás učí empatii. 
Ačkoli sbírka působí na první pohled neuspořádaně – střídají se motivy, sen a skutečnost, vnitřní monolog s dialogem, jsou tu nepoetické záznamy, útržky, citace… –, je ve svém konečném působení proporcionální. A zase se dostáváme k problému estetického působení, neboť podle velké antické teorie je právě proporcionalita základem toho, co zvykáme označovat jako krásné, jako estetické. Vlastní obraz světa přitom zdaleka krásný není. V tom spočívá věčný rozpor: jak se vyrovnat s působivostí výrazu, je-li jím vylíčena ubohost nebo bezmocnost? A plně si uvědomit význam slov, třebaže „významy si žijou po svém… množí se významy významů.“ 
Básnická kniha Sestra duše v sobě toto dilema nese. Je to sbírka polytematická s decentním monotematickým, velmi citlivě střeženým osobním jádrem. Jednotlivé básně vytvářejí imaginární plochu světa, v němž se odehrávají individuální lidské osudy a zobrazuje se celá naše civilizace. Titulní báseň vyjadřuje devalvaci všeho, co nám mělo být drahé. Autorčina zkušenost i kompetence čtenáře se tady shodují. Naše civilizace se jeví jako plná barevných reklam i oprýskaných zdí, vajglů a zbytečných či odmítnutých myšlenek. A i ve sbírce se „jednotliviny jako vybroušené plošky diamantu“ střídají se sny plnými děsivého děje. Jdeme v pohřebním průvodu, v němž se vznášejí sochy andělů, zaznamenáme světové orloje i kašny, které se chodí v noci navštěvovat. Jsou tady statické obrázky jako strnulé ikony a jinde příběhy příběhů, také fyzikální i imaginární intervaly střetu a středu. Prosté konstatování: „Dva pavoučci na dně bílého / smaltovaného dřezu“, a pak silný, „fotogenický“ obraz: „Byl Nový rok, bílý / jako aksamit carské / rukavičky…“. Mnohé básně jsou dějové, ovšem „technika vyprávění“ není epická, občas se nečekaně vynořují postavy s vlastními jmény, dávají o sobě vědět masivně a zblízka, ale všechny „zastřešuje“ lyrický subjekt, který se nevzdává své dominantní role. Ani dění není lineární, události se řítí v prudkém spádu, čas je někdy vnímán jako konkrétní doba, jindy se tempo pozastaví a mění v paměť nebo vizi… 
Důležitou roli hraje uspořádání takto značně nejednotného básnického textu. Ve sbírce jsou verše-výpovědi, které se neliší od běžné mluvy. Čteme například záznamy glykemických hodnot jídel či jména hub a složení potravin. Je tu rovněž přemíra citací klasiků, ale i básně působící jako prefabrikáty: „Měla knihu / Velké trápení, / měla ji ráda, / nikdy jsem nechápala /proč…“, až čtenáře napadá: Je toto ještě báseň? Je toto ještě poezie? Paradoxně právě tyto nepoetické texty na sebe strhávají nejvíc pozornosti. Teprve v souvislosti s celkem je zřejmé, že čteme básnickou výpověď, která odkazuje k typickému i k univerzálnímu stejně jako k individuálnímu. Střídá se sakrální s profánním: „Včera jsem prala a vyvářela ručníky a utěrky na nádobí…“, „ Začalo to tím, že jsem podarovala cikánku, a ona mi říkala, že mi to Pánbůh stonásobně oplatí. Víš sám, co jsou to vnitřní hodnoty a vnější oceňování a jaký rozpor mezi nimi bývá…“; „Lacrimae rerum / aneb soucit s bytím, můj Vergile – / co by bylo / bez tohoto soucitu?“ 
Sbírka Sestra duše je znepokojivě kontrastní. Trvá na lyrické výpovědi, ovšem zároveň její hranice boří. Nese v sobě základní znaky racionálního myšlení, zaznamenává rozdílnost, pluralitu a nejednoznačnost světa, ovšem v podtónu silně působí na emoce, apeluje na empatii a soucítění. Taková protikladnost je nelehká (pro autora i čtenáře), ovšem bývá produktivní. A básnířka by možná řekla, že jakákoli absolutnost je stejně relativní, protože je vždy ovlivněna proměnami doby.