Zdůrazňuje, že není rusofob. Naopak má silný vztah k ruské literatuře. Připomíná ale, že básník Alexandr Puškin považoval život v Rusku za prokletí, a cituje větu z jeho korespondence: „Narodit se v Rusku mi byl čert dlužen.“ Podle Jiřího Kratochvila naprostá většina Rusů zbožňuje svého cara Putina a literaturu považuje za dekadenci.Někteří čtenáři by se Jiřího Kratochvila mohli ptát: „Proč pořád stále dokola ten Kreml?“ Jeden z nejvýraznějších českých spisovatelů přelomu tisíciletí se neustále vracel k ruskému nebezpečí – a to už v desátých a nultých letech, kdy se západní společnosti včetně její politické reprezentace zdálo, že Rusko se pomalu stává standardní demokratickou zemí. Byla tu sice určitá kulturní specifika, ale sbližování a volnému obchodu nic nestálo v cestě. Ani bolestné zkušenosti 20. století. Na ty bylo potřeba zapomenout.

Jiří Kratochvil ale nezapomínal. V jeho knihách se stále proháněli agenti ruských tajných služeb a obhroublí důstojníci s rudými výložkami. Připomínání ruských imperiálních choutek z let 1948 či 1968 mohlo mladým lidem připadat jako návrat do pravěku. Jako by se stárnoucí autor nedokázal vymanit z minulosti. Letos v únoru jsme se po ruské invazi na Ukrajinu probudili. A došlo nám, že Kratochvil se nevracel do minulosti, on jen vytrvale upozorňoval na zlo, které trvá.

Nedávno vydal dvaaosmdesátiletý autor povídkovou knihu Škrtiči bohyně Kálí, která měla být jeho poslední. Pak se ale rozhodl konec své spisovatelské dráhy odložit.

HN: Škrtiče bohyně Kálí jste avizoval jako svou poslední knihu, jako rozloučení s příběhy. Jak bolestné by takové loučení bylo?

Tak bolestné, že by mi to utrhlo srdce, zdevastovalo ledviny a na cimprcampr roztrhalo plíce. Proto jsem si to nakonec rozmyslel. Ještě letos mi vyjde nový román Klošár a píšu Čertovo kopýtko, další román, o povídkách ani nemluvě. V tom románě bych chtěl zjistit, co je to vlastně literatura a k čemu jsou tady spisovatelé. A chci k tomu využít taky svých pestrých spisovatelských zkušeností.

HN: Sem s nimi.


Ve druhé polovině šedesátých let jsem čile publikoval v časopisech Plamen, Host do domu a leckde jinde. Začátkem sedmdesátých let mi měla v nakladatelství Blok vyjít povídková knížka, ale v poslední chvíli přišel shora příkaz knížku nevydat. A tak jsem se stal zakázaným spisovatelem a roky nepublikoval ani řádku. Až koncem sedmdesátých let jsem navázal kontakt s literárním disentem a povídková knížka mi v rozšířené podobě vyšla ve Vaculíkově edici Petlice. V osmdesátých letech jsem už coby účastník disentu publikoval také v exilových časopisech a napsal jsem dva romány, z nichž jeden, Medvědí román, mi vydal profesor Milan Jelínek v brněnské Petlici a o ten druhý, Uprostřed nocí zpěv, dopsaný v srpnu 1989, už projevilo zájem nakladatelství Atlantis, které potom vydalo i Medvědí román, za nějž jsem v roce 1991 dostal první literární cenu, Cenu Toma Stopparda. V devadesátých letech jsem pak jak divej chrlil romány a povídkové knížky a vycházely mi taky v zahraničí, včetně pařížského Gallimarda, a vyfasoval jsem i nějaké metály. A v tom jsem pokračoval až dodnes, povzbuzen například japonským a arabským vydáním románu Slib. Ale nezanedbal jsem ani povídky. Jednu z nich, přeloženou jak v americkém výboru z české literatury, tak v ruském časopise Inostrannaja literatura, se teď pokouší zfilmovat Monika Rychlíková. Čili neberte mé rozloučení s příběhy vážně.

HN: Povídka dnes bývá poněkud podceňovaný žánr, ostatně i Magnesii Literu jste nedávno dostal za román. Proč čtenářům i kritice povídka tak nějak nestačí?

Povídka je podceňována odedávna. Například geniální povídkář Ivan Bunin dostal Nobelovu cenu teprve až za svůj jediný román Život Alexeje Arsenjeva, který se jeho nejlepším povídkám zdaleka nevyrovná. A jsou autoři, kteří psali pouze povídky, například Jorge Luis Borges a Isaak Babel, a přesto posunuli vývoj literatury. A v dobré povídce je mistrně zkoncentrován příběh, na nějž romanopisec často potřebuje až tři stovky stránek. Takže proč byla povídka podceňována, na to se jednou budou právem ptát taky mimozemšťané, až přistanou na válkami zničené Zemi a z kontejnerů, které tady po nás zbudou, vyhrabou takové nesmrtelné povídkové klenoty, jako je Miriam, Šlépěj, Jáma a kyvadlo, Dáma s psíčkem, Kruhové zříceniny, Automat svět nebo Historie mého holubníku.

HN: Spočívá tedy ten hlavní „handicap“ povídky v tom, že je krátká? Že dá autorovi méně práce než román?

Ano, romány jsou mimo jiné ceněny taky pro svou objemnost, jsou to obrovské klády, vedle nichž jsou povídky jenom drobné třísky. Jenže v obrovském Bloudění Jaroslava Durycha mnoho čtenářů brzy zbloudí a odpadne – já taky–, zatímco jeho povídkové Rekviem je veliký čtenářský zážitek, který jsem si rád zopakoval.

HN: O čem vypráví váš rozepsaný román?

Má to být příběh spisovatele, kterému počátkem sedmdesátých let tehdejší oficiální kultura nabídla stipendium na spisovatelském zámku v Dobříši. Román má tedy pracovní název Čertovo kopýtko a s tím čertem přijde ten talentovaný mladičký spisovatel chtě nechtě brzy do kontaktu. K románu mě inspirovalo setkání s nesporně mimořádně talentovaným a za normalizace velice úspěšným spisovatelem. V osmdesátých letech jsem totiž náhodně zalistoval v jeho povídkové knížce, zaujala mě a koupil jsem si ji a s chutí přečetl. V devadesátých letech jsem se s ním setkal na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. A dodnes s ním vedu mailovou korespondenci. Ale jelikož literatura je otevřený systém, tak teď už vím, že z toho románu zase zběhnu k povídkám. Přestože jsem autorem devatenácti hojně překládaných románů, ve skutečnosti jsem jenom povídkář, povídky jsou můj žánr a má velká láska. A tak román Čertovo kopýtko s chutí rozsekám na povídky. A už jsem si nabrousil sekeru a už jsem se do toho dal.

HN: To mě nepřekvapuje. Měl jsem možnost přečíst si v rukopise vaši nejnovější povídku – Případ dobře uzamčeného pokoje – a květnový Reportér zveřejnil jinou aktuální povídku. Obě reflektují současnou politickou situaci. V rukopisné povídce potkáváme dva vojáky, Čuka a Geka, kteří zběhli z ruské armády k ukrajinské, a povídka Modlitba carovy chůvy je přímo o Putinovi. Cítíte potřebu říct literární slovo ke dni?

Ale v tom určitě nejsem sám. Jsem si jist, že někdo už někde píše veliký román Na východní frontě není klid. Já se k té hrůze, do níž Evropa a de facto celý svět spadly, vyslovil jenom v povídkách.

HN: Někdy se tvrdí, že literatura, nebo umění obecně, potřebuje jistý odstup. Vy odstup nepotřebujete, když jste obratem reagoval na válku na Ukrajině?

To je jedna z nesporných výhod povídek: ty odstup nepotřebují. Ale kdo píše román Na východní frontě není klid, ho bude možná potřebovat.

HN: Nejednou jsem se ve vašich knížkách setkal s tím, že jste doslova předpověděl budoucí události. Kde se v autorovi tyhle schopnosti berou?

Kdysi dávno jsme se nad jednou mou povídkou dohodli s dramatikem Milanem Uhdem, tehdejším redaktorem Hosta do domu, že literatura krade ze života, ale život zas krade z literatury. Tak už to holt chodí. V povídce Modlitba carovy chůvy tak předpovídám, že Vladimira Vladimiroviče už brzy vezme čert. Protože o to prosí Putinova chůva. A nepomůže mu ani jeho družba s moskevským patriarchou.




Za normalizace pracoval rukama a kniha mu sem tam vyšla v samizdatu. Od roku 1990 vycházely romány a sbírky povídek Jiřího Kratochvila jedna za druhou. Uprostřed nocí zpěv, Orfeus z Kénigu, Má lásko, postmoderno, Avion… Divoké, zábavné a nezaměnitelné příběhy, ve kterých se sám autor nebo čtenář občas stávají jednou z postav, působily jako literární živá voda, jako ztělesnění svobody.

Byť Kratochvil píše zejména o svém rodném a milovaném Brně, ohlas jeho prací brzy překonal jazykové hranice, a to ne ledasjakým způsobem: ve Francii Kratochvila například vydává prestižní nakladatelství Gallimard. V Česku byl dekorován Cenou Karla Čapka, Cenou Toma Stopparda, Cenou Jaroslava Seiferta a dalšími. Magnesii Literu získal až v roce 2020 za román Liška v dámu.


Kratochvil září zejména jako povídkář. Krátký formát koresponduje s jeho stručností a děj v jeho povídkách bývá zamotán tak akorát, aby ho čtenář nemusel sveřepě rozplétat, ale bavit se nečekanými zákrutami. Nikdy však samoúčelnými. Autorova postmoderna je hluboko zakořeněna v odpovědnosti za realitu.

V literatuře proběhla v posledních letech logická generační výměna a na introvertního osmdesátníka, který žije stranou kulturního provozu, se někdy, když se jmenují ti nejvýznamnější polistopadoví autoři, zapomíná. Přitom Kratochvil není jedním z nejvýznamnějších současných českých spisovatelů, je tím nejvýznamnějším.


HN: Na filozofické fakultě jste studoval češtinu a ruštinu. Proč? Zajímala vás ruská literatura, nebo to byla na přelomu padesátých a šedesátých let pro vás jediná otevřená cesta k vysokoškolskému vzdělání?

Jako syn politicky aktivního emigranta jsem si nemohl vybírat, co bych mohl studovat. Ale protože jsem odedávna přesvědčen, že klasická ruská literatura patří k tomu nejcennějšímu, čeho se kdy lidstvo dobralo, bral jsem nakonec studium ruštiny jako svůj zisk.

HN: Plejádu těch nejlepších klasických ruských autorů můžeme vnímat i jako ochotné přikyvovače kremelské imperiální politice. Je to jakousi mystickou vlastností matičky Rusi, nebo se z toho chomoutu službě moci dá vyvléci?

Tady se musím ruských spisovatelů rázně zastat. Ruská literatura se odedávna střetávala s ruskou imperiální politikou a platila za to vyhnanstvím, emigrací, kriminálem, popravami, pobytem v gulazích. Největší ruský básník Alexandr Puškin považoval život v Rusku za své prokletí. Vyslovil se o tom v korespondenci: „Narodit se v Rusku mi byl čert dlužen.“ Je to neuvěřitelné, ale ruská pravoslavná církev, která považuje Putina už za jeho života za „pravoslavnou ikonu“, dala do klatby Lva Nikolajeviče Tolstého, autora Vojny a míru, té velkolepé oslavy vítězství ruské armády nad Napoleonem. A ta pravoslavná klatba nad Tolstým tam platí dodnes. Byl totiž kritikem ruského pravoslaví – například v románě Vzkříšení. Putin má z dávných časů zkušenost, že se nakonec spálili všichni, kdo chtěli velkou ruskou literaturu nějak spoutat. A tak obrací svou vražednou nenávist nikoli vůči literatuře, nýbrž na nonkonformní publicisty a aktivisty. A má i tu výhodu, že jeho voliči literaturu vůbec nečtou. Přitom tam rozhodně stojí za přečtení například román Vladimira Sorokina Den opričníka, odehrávající se v roce 2027, ale předvádějící vlastně současné „Putinovo carství“. Je dostupný také v českém překladu.




HN: To je velký paradox, zatímco vy a mnozí další jste byli za normalizace zakázanými autory, v současném Rusku, tedy až do napadení Ukrajiny, byla literatura vlastně svobodná. Může to svědčit o tom, že Putin je rafinovanější, než býval Husák, ale taky o tom, že dosah psaného slova je vlastně malý, že literatura není mocipánům nebezpečná. Nepůsobí to demotivačně?

Ale to se týká výhradně ruského národa, jehož naprostá většina zbožňuje svého cara, Putina a literaturu považuje za „dekadenci“, řečeno Putinovým slovníkem. Ale když vidím billboard s nápisem Za Babiše bylo líp!, napadá mě, že taky u nás budou nečtenáři, kteří čtou pouze billboardy. A tak jim hned nabídnu billboardy dva: Za Hitlera bylo líp! s obrázkem koncentračního tábora a s nápisem Arbeit macht frei a druhý Za Putina bude líp! s obrázkem vybombardované Prahy.

HN: Ve svých dílech otištěných v novém miléniu jste se setrvale vracel k událostem let 1945 a 1968, čtenář na stránkách vašich knih opakovaně potkával ruské vojáky i špiony… Mohlo to vypadat jako návrat do dávno překonané minulosti – dokud ovšem Rusové nevpadli na Ukrajinu. Věděl jste, že mráz přichází z Kremlu neustále?

Nejsem žádný rusofob, po roce 2000 mi vyšly v Moskvě dva romány a několik povídek a byl jsem v mailovém kontaktu se svou ruskou překladatelkou Ninou Michajlovnou Šulginou, překladatelkou Milana Kundery, která bohužel už nežije. Ale rozhodně mi vadí stále přežívající mýtus o našem osvobození Rudou armádou. Stalinovým záměrem byla poválečná kolonizace části Evropy, tedy části, jež se měla stát součástí ruského impéria, jak o tom teď znova krvavě sní Vladimir Vladimirovič. Na našem území padlo obrovské množství rudoarmějců, jejichž věčnaja pamjať si zaslouží naši nikdy nehynoucí účast. Ale taky je dobré vědět, že pro Stalina byly ty tisíce mrtvých pouze materiál pro jeho imperiální hrabivost: uvítal ty mrtvé rudoarmějce na našem území, protože jejich prolitá krev „posvětila“ jeho právo na naši následnou kolonizaci, zajištěnou i jeho diplomatickými finesami s demarkační čárou. Kdyby nás totiž mohla osvobodit americká armáda, potom bychom tak snadno nespadli do klína matičky Rusi. A tady stojí za připomenutí, že ruské kolonizaci českých zemí velice napomáhaly už obrozenské panslavistické iluze. Verš Jana Kollára z jeho Slávy dcery „k velikému přichyl tomu tam se dubisku“ patřil v mých školních letech ke sloganu, který jsme málem nosili povinně vyšitý na hrudi. Dvacáté století přineslo pak silné pochyby o panslavismu, vlastně slavjanofilství, agresivním snu o tom, že slovanské národy jsou housátka, která si do své posady zatáhne velký ruský houser, nebo, chcete-li, kačer. A přiznám se, že nejsem žádný obdivovatel Muchovy Slovanské epopeje.

HN: Proč?

Vždyť je to vlastně veliký hold panslavismu. Ač jsme taky Slované, mezi českou a ruskou mentalitou je základní rozdíl. Ruská nátura je, zjednodušeně řečeno, patetická a sentimentální, česká spíš ironická. A ta ruská nevyniká příliš smyslem pro humor, přestože právě ruská literatura má nejgeniálnějšího groteskního vypravěče, Nikolaje Vasiljeviče Gogola, jehož nesmrtelný humor poodhrnul těžký závěs ruského patosu a sentimentu. Jenže on to nebyl Rus, ale Ukrajinec! Můj dědeček z matčiny strany, František Žyla, byl taky Ukrajinec a můj literární talent je tedy zčásti ukrajinský. A přece jenom, ještě originál Puškinova přiznání: „Dagadal menja čort raditsa v Rasiji.“ Tož važme si toho štěstí, že jsme se nenarodili v Rusku.