Spisovatel Jiří Kratochvil (* 1940) je ve zdejším literárním provozu jako doma už třiatřicet let. A právě vydal svou třiatřicátou knihu: sbírku povídek Škrtiči bohyně Kálí. „Do literatury, zjistil jsem, před válkou neuteču,“ říká.

Lidovky.cz: V autorské poznámce píšete, že Škrtiči bohyně Kálí jsou „mým rozloučením s příběhy“. Znamená to, že tahle knížka je vaše poslední, že žádné další romány, novely, povídky nebo eseje od Jiřího Kratochvila nebudou?

Mezitím jsem zjistil, že je to loučení na pokračování. Napsal jsem pár dalších povídek, ale psaní románů mi už jen tak nepůjde.

Lidovky.cz: Loučíte se v žánru povídky. Je pro vás povídka víc než novela nebo román?

Povídky mám prostě nejraději, a to i jako čtenář. Babel, Borges, Bunin například. Jsou ovšem taky příběhy, které se do povídky ani novely nevejdou, pak musím chtě nechtě sáhnout po románu.

Lidovky.cz: V novince jsou dvě starší povídky, publikované už dřív. Čím jsou pro vás tyhle texty tak důležité, že je vydáváte podruhé, notabene doplněné o „čerstvé protějšky, s nimiž teď tvoří dvojpříběhy“?

K těm dvěma povídkám mám totiž zvláštní vztah. Tak povídka Flétna mi vybavuje jedenáctiletku, tehdejší gymnázium v Brně na Antonínské ulici. Chodil jsem tam do třídy se spolužačkou, jejíž rodiče byli v tom čase v kriminále, protože její maminka byla sekretářkou u brněnského krajského tajemníka KSČ a její otec se s ním přátelil. Tím tajemníkem byl Otto Šling, popravený v procesech se Slánským a spol. Šlinga popravili v roce 1952, ale rodiče mé spolužačky byli ve vězení ještě v roce 1955, a tak bydlela u babičky.

Lidovky.cz: A ten druhý text?

Druhá povídka Já lošaď je z konce války v Brně. Asi dvacet roků po válce jsem se zvláštní náhodou a za zvláštních okolností setkal s paní Kratochvílovou. Nebyla má příbuzná, psala se s dlouhým „í“, ale to jméno snad umožnilo, že mi důvěřovala a vyprávěla mi, jak ji na konci války surově znásilnili ruští vojáci. Její patnáctiletý syn, Miloš Kratochvíl, byl nápadně podobný ruskému Ivanovi, jak jsme ho znali ze sovětských filmů. Ale ty dvě skutečnosti v těch dvou povídkách nenajdete. Jsou tam sice přítomny, ale dal jsem jim úplně jinou podobu.

Lidovky.cz: Některé motivy, které ve svých nových textech rozvíjíte, působí trochu jako z hororu: zdivočelí brojleři, co žerou politiky, mátožní zombies, stádo lidí-paroháčů, bronzový maršál, co se uraženě vrací do Moskvy... To jsou dojmy z každodenní skutečnosti, nebo lovíte ve svých snech?

Budete se divit, ale například jedna z těch povídek se odehrává v Moravském Krumlově, kde teď žiju, a ten hororový příběh se tam skutečně stal. Ale samozřejmě jsem změnil jméno města i jména účastníků příběhu. Tak to u mě běžně chodí, to jsou zákony magického realismu, jehož jsem upřímným vyznavačem.

Lidovky.cz: A sny vás někdy inspirují?

Mám každou noc celá stáda snů, ale nehledám tam inspiraci, nechci, aby sny za mě vykonaly spisovatelskou práci.

Lidovky.cz: V autorské poznámce taky píšete, že jedna z vašich povídek v knížce vyšla v nějakém ruském časopisu. Dal byste k publikování souhlas i po letošním 24. únoru?

Zásluhou paní Niny Michajlovny Šulginy jsem publikoval v letech 2013 až 2017 v moskevských časopisech Inostrannaja literatura a Věstnik Evropy, a to několik povídek i ukázku z románu. Kromě Flétny taky povídku Muchacha dormida čili Sen o spící dívce, což je povídka o osmnáctileté Danuši Muzikářové zavražděné v srpnu 1969 milicionáři při protiokupační demonstraci. A povídku Smrt krále Kandaula, kterou teď režisérka Monika Rychlíková připravuje do filmové podoby. Nina mi taky přeložila a umožnila moskevské vydání románu Dobrou noc, sladké sny o konci války v Brně. Což bylo tehdy ještě možné.

Kdyby mi dnes někdo v Moskvě nabídl publikování mé povídky o Putinovi, a bez cenzurních zásahů, okamžitě bych souhlasil. Kvůli tomu jsem ji taky psal, aby si ji přečetli i ruští čtenáři. Zatím ji nabídlo českým čtenářům květnové číslo Reportéra.

Lidovky.cz: Byl jste se svou překladatelkou do ruštiny v osobním kontaktu?

S Ninou – bohužel už nežije – jsme si mailovali. Například mi poslala z korespondence největšího ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina toto vyznání: Čert mi byl dlužen, že jsem se narodil v Rusku.

Lidovky.cz: Ve vašich nových textech je hodně politických, respektive politicko-společenských motivů. Jak vnímáte souvislosti mezi literaturou a politikou? Měl by se spisovatel do politiky vůbec montovat?

Jak se literatura nemůže vyhnout erotice, tak prosím ani politice. Ale spisovatelé by se měli vyhýbat pobývání v politice.

Lidovky.cz: Hrozí jim deformace, vyhasnutí?

Spíš je to tak, že mezi literaturou a politikou je nezbouratelná zeď. Nevím o dobrém politikovi, který by napsal dobrý román.

Lidovky.cz: Jak se vám píše ve stínu války? Máte zkušenost se studenou válkou ze sedmdesátých a osmdesátých let. Je to dneska jiné?

Právě píšu povídku, která neměla mít s válkou na Ukrajině nic společného, ale její stín už padl i na ni. Do literatury, zjistil jsem, před válkou neuteču. V osmdesátých letech jsem byl v disentu a teď je většina občanů mé země – obrazně řečeno – taky v disentu, což mi dává pocit, že vše snad dobře dopadne.

Lidovky.cz: V poslední povídce vaší knížky putuje bronzový maršál z Česka zpátky do Ruska. Nikdo tady jeho sochu nechce. Povídka má dva konce: ten první je výhrůžný, ten druhý útěšný. Buď válka trollů, nebo přetavení maršála v koně. Který konec podle vás odpovídá víc realitě?

No zatím ta válka trollů, ale někde, a ne zas tak daleko, už slyším řehtat ty báječné koně ze všech těch koněvských maršálů.

Lidovky.cz: Co s tím? Jak se tomu bránit?

Bez pardonu vymést trollí hnízda!

Lidovky.cz: Když přehlédnete těch třiatřicet knih, co jste po roce 1989 publikoval, která je vám nejblíž, které si nejvíc ceníte?

Román Uprostřed nocí zpěv a špalek Brněnských povídek.

Lidovky.cz: Dokážete říct proč?

Na počátku padesátých let, po otcově emigraci, k nám do bytu vpadla Státní bezpečnost. Trauma, z kterého jsem se románem Uprostřed nocí zpěv vypsal. A tak jsem si poprvé uvědomil, že nejsem tak bezbranný, literatura má jakousi moc.